Doktor Kozel v Jedovarech

Kdysi dávno, je to už takových pět let, se jeden doktor, dokonce lékař, rozhodl odstěhovat z města. Měl plné kecky života velkoměstského. Koupil si chatku poblíž hlavního města a denně do práce dojížděl. Jednou se však rozhodl zcela zanechat svého povolání nemocničního lékaře a založil si vlastní ordinaci. Ordinaci doktora Kozla.

Doktor Kozel byl odborníkem ve spoustě oborů, jeho vědomostí si jeho kolegové velmi vážili (tak moc, že se jim rozbila váha); on si však svých kolegů příliš nevážil. Jeho nátura byla vcelku klidná, pokud tedy někdo náhodou neporušil noční klid, to se poté vždy sám sebe musel ptát, proč si zrovna tohle místo vybral k životu. Pokud však něco přímo nenáviděl (moc toho nebylo), bylo to ranní vstávání. Zvlášť když na něj ve dvě hodiny ráno zaklepal starosta Vetchý.

Doktor Kozel se protáhl. Chtěl se ujistit, zda jeho starodávné hodiny s kukačkami, které zdědil po svém synovci z druhého kolene, fungují správně. Nemohl uvěřit tomu, že jej někdo budí v tak časnou (z jeho pohledu spíš pozdní) hodinu. Pohlédl proto raději na svůj zbrusu nový chytrý mobil. Chytrý však bylo silné slovo, zvlášť když jej do ruky dostal takový antitechnik jako doktor Kozel. Znalosti, které měl doktor v chemii a biologii, žalostně postrádal v technických oborech. Jeho mobil ukazoval tři hodiny ráno, což by odpovídalo, poněvadž od té chvíle, kdy si mobil pořídil od svého souseda, Ukrajince Kondžukova, stále nepřišel na to, jak se na něm mění čas. Jeho kvality spočívaly v něčem jiném. To se brzy dozví celá vesnička.

Nakonec však smířený s tím, že bude muset vstávat, pobral všechny své doktorské věci, nasadil roušku, rychle na sebe hodil kabát a prudkým otevřením dveří málem zlomil impozantně křivý nos pana starosty. Nikdo by nepoznal, kdyby ho ještě trochu nalomil, bohužel se však netrefil.

Starosta Vetchý nedbal na ohrožení svého života (a svého nosu) a s vervou vlastní hokejovým fanouškům začal svým hulákáním zaplňovat ulice: „Pane doktore, díky Bohu! Pojďte, stala se hrozná tragédie!“

Doktor Kozel překonal nutkání zacpat si uši a poklusem následoval starostu. Jediná tragédie, která se podle něj stala, byla, že starostův nos nebyl o něco méně křivý. To by se do něj pak lehčeji strefovalo. S tímto vědeckým průlomem, již přišlo mnoho lidí před doktorem Kozlem, včetně statkářovic syna Pankráce Bonifáce, který se do něj pokoušel již několikrát, bohužel (či bohudík) marně, strefit vodní pistolkou. Když tak poklusem doprovázel potem promáčeného starostu Vetchého (v tomto okamžiku skutečně vetchého), jeho zvědavost přeprala jeho ego a labužnicky vypustil z úst slova utvářející otázku: „Kam mě to vlastně táhnete, pane Vetchý?“ Sice již tušil odpověď, potřeboval však vědět, jestli odhadl správně.

Starosta se vzchopil a ze svých zásob minulých povolání vytasil své vzpomínky na kariéru operního pěvce (podotkněme, že netrvala příliš dlouho). Zvedl tedy svůj hlas a v mohutném barytonu, za který by se nestyděl ani Rowan Atkinson, zapěl: „Otrávili pána Kondžkuváááá!“

Zbytek cesty se již doktor Kozel raději na nic neptal, stěží totiž dokázal vydržet starostův baryton a vzhledem k starostově zvýšenému tepu se bál, že by se o starostu mohl pokoušet tenor. A řekněme si na rovinu, tato situace byla už teď nemilá, natož kdyby někdo musel zachraňovat samotného doktora ve smrtelných křečích vyvolaných tím uši drásajícím jekotem.

U těla pana Kondžukova na radnici klečela sekretářka Vetchá, která však ke skutečné vetchosti měla daleko. Byla starostovou manželkou. Buďto se právě paní Vetchá líbala s panem Kondžukovem nebo jen předváděla, jak se dýchání z úst do úst provádět nemá. Doktor Kozel upřímně doufal v to první, starosta Vetchý v to druhé. I přes starostova hloupá rozhodnutí a iracionálně vedenou volební kampaň však mýval starosta často pravdu, což byl i případ této situace. Paní Vetchá to potvrdila: „Pane doktore, jsem tak ráda, že jste tady, už pět minut se ho snažím oživovat, nemá tep.“

Doktor Kozel se na ni podíval a odměrkou pečlivě odměřeným hlasem prohlásil: „Pan Kondžukov očividně předstírá smrt. Mám obavu, že s tím nemohu nikterak pomoci, tenhle katatonický stav často trvá až do smrti. Teď tedy, pokud mě omluvíte...“

„Pane doktore, to snad nemyslíte vážně!“ zaječela sekretářka Vetchá afektovaným hlasem těsně předtím, než stačily ji a doktora Kozla oddělit dveře. Doktor Kozel byl šťastný. Konečně jej přestala bolet hlava. Bude ticho. To si však jenom myslel.

Zrovna se chystal znovu vejít do dveří svého vlastního domu, když se z ulice ozval hlas statkáře Serváce Bonifáce: „Pane doktore, neštěstí, můj syn, otráven.“ Syn statkáře Bonifáce skutečně ležel v Servácově náručí. Nyní již se po ulicích nebude prohánět otravný Pankrác. A dokonce ani Servác. Statkář se totiž skácel v běhu k zemi. Žádný z Bonifáců nepřežil, zanechali tak vesničku zase o něco tišší. Doktor Kozel si poupravil roušku chystajíc se opět ke spánku, jeho zvědavost však nad ním ještě jednou zvítězila, a tak zamířil podruhé té noci na radnici.

Zde, přesně jak čekal, leželi přes sebe těla pana a paní Vetché. Spolu vytvářeli zcela asymetrický obrázek, představovali dvě strany mince, Jin a Jang. Tedy nebýt těla pana Kondžukova, které leželo pod nimi. Doktor Kozel se naplno usmál. Konečně bude klid. Během jednoho dne se mu podařilo srazit počet obyvatel vesničky na jednoho jediného. U toho však také nemělo dlouho zůstat. Doktor Kozel se oddal klidnému a tolik zaslouženému spánku.

Druhý den odpoledne vyšel doktor Kozel ven a konečně opět uslyšel ono všeobjímající ticho. Konečně si mohl užít to, proč sem přijel. Ale jeho čas zde se naplnil. K večeru přistihla policie doktora Kozla v jeho varně na jedy, umístěné v suterénu jeho vilky. Případ šíleného masového vraha dal vesničce příznačný název Jedovary. Doktor Kozel byl ke svému štěstí (nebo smůle, jak se to vezme) odsouzen na doživotí. Doufal jen, že tam bude klid, jinak by se totiž doktor Kozel musel vrátit a zasáhnout.

---

Napsal Martin RK Tuček. Ilustrace od Věry Havířové. Další její díla můžete nalézt na stránce: https://www.deviantart.com/plaaaatypus. Toto vypravování vzniklo jako slohová práce do češtiny. Neberte jej, prosím, jako vzor pro vlastní práce. Doufám, že se vám dílo líbilo. Veškeré prvky komedické (či rádoby komedické) nejsou žádným způsobem míněny jako útok. Doktor Kozel je čistě fiktivní postava a určitě (nebyl bych si tím tak jistý) vás neotráví ve spánku.