Poznání pravé legendy

Venkovní vzduch byl příjemně chladný a jeho pohyblivé závoje dorážely na zavřené okno. Přinášel sebou pražský prach a pach a snažil se proniknout dovnitř, jeho snahy však byly stejně marné jako snahy mnohých jiných. Nikdo se do té místnosti nedostal tak lehce. Dovolte mi však nyní nahlédnout skrz zelenavé záclony do pokoje se zelenými stěnami. Samozřejmě zvenčí, protože, jak už jsem říkal, je zatraceně těžké dostat se dovnitř.

Pokoj byl zcela prázdný. Židle stála opuštěná v rohu, počítač dlel tiše v koutě, nehlučelo ani kotě, to se právě utápělo ve snách o dnech minulých. Kdepak je jeho paní? Kde má Mrkvička svou jistotu, kdo ji odcizil?

Abychom našli odpověď, přenesme se do centra dění, na dlouhé i klikaté ulice, do temných zákoutí i světlých náměstí v srdci velkoměsta. V nich totiž lze naleznout odpověď na vše; od smyslu života, přes mravní způsoby, po lokace lidí ztracených a nalezených. A jedním takovým naleznutým člověkem je i Dan, u něhož započíná náš příběh a v jehož přítomnosti se nachází i Mrkvičkova panička,kterou jsme se vydali hledat.

Danův postoj nikterak nenapovídal o nervozitě v jeho nitru, o pohodové nátuře bijící se se světly dvou reflektorů, v jejichž záři měl zářit. Jeho jazyk však nezatuhl, jeho mluvidla přestála tuto zkoušku stejně jako tolikrát předtím a ze svého nitra vydala jasný, příjemně vibrující, hlas: „Tak dobrý, já dojdu pro pití."

Pohlédla na něj, úsměv v očích a přikývla. Přes hlasité mumlání davu a podkladovou muziku se téměř neslyšeli, jeho výraz však mluvil za vše. Naposledy si Dan vychutnal pohled na její úsměv, než se vydal k baru. Jím probitá ulička v nadskakujícím a tančícím davu se brzy zavřela a upřela tím výhled dívce v závěsu, dívce Danových nedávných dní.

Danovi nejisté kroky v davu by nezaujatému pozorovateli mohli nesprávně naznačit, že je Dan v takovém prostředí nezkušený, opak byl však pravdou. Většího štamgastu by mezi pražskými studenty člověk jen stěží pohledal. Pár jich bylo, je i bude, ale mezi sociology byl, je a bude Dan již navždy jedinečný.

Pravdou bylo, že dav divočil s nadměrnou silou a Danův krok byl tímto faktem značně ovlivněn. Jeho pád se každým krokem blížil. V davu neznámých tváří však zahlédl jednu až příliš známou. Ne, dokonce dvě, kecal jsem vám. Jednou tváří byl Tomsa Divoký z Roklinky, jak mu říkají známí, jehož zlatavá přítomnost naplňovala klub ještě více než lidé kolem; a druhou byl barman, jehož Dan znal ještě lépe než svoje některé spolužáky. Barman na něj kývl, ale byl to Tomsa, který se rozběhl Danovi vstříc a pozdravil jej: „Nazdár, kde se flákaš, jsem vás hrdličandy skoro celou dobu neviděl!"

Jeho hlas dokázal geniálně proklouznout davem tak, aby jej Dan slyšel zřetelně, ale lidem kolem něj se vpil do všeobecného lomozu. Dan upřímně doufal, že se mu podaří zbavit se Tomsi co nejdřív, aura, kterou kolem sebe šířil totiž nabádala k poslechu a Dan nechtěl promarnit tento těžce vybojovaný čas s Main Godem tím, že bude poslouchat Tomsovi příhody.

„No, jsme si povídali, však víš ona není úplně na to skákání a bůhvícodělání. Dneska obzvlášť," řekl Dan v odpověď Tomsovi a pokusil se mu proklouznout mezi napřahujícíma se rukama. Jeho snaha byla úspěšná jen z části, poněvadž se mu sice podařilo kolem Tomsi proklouznout, ale ten ho zase chytil za rameno a přitáhl si ho k sobě. Tomsa patří mezi jedny z mála, kteří se Danovi dokáží ve svých večírko-alkoholových schopnostech vyrovnat. Tomsovo kouzlo spočívalo ve výdrži, kdežto Dan se soustředili spíše na střídání intenzivních chlastacích okamžiků a momentů střídmosti.

Každopádně takto spolu tito dva produktivní členové společnosti vyrazili k baru, Tomsova ruka spočívajíc na Danově rameni. Danovi se je stěží dařilo udržet své ruce, aby nezahodily Tomsovu ruku ze jeho ramen. „Tak ale tebe bůhvícodělání baví, tak by to měla respektovat! Takhle nepoložíš základy vztahu Dane. Poslechni rady Tomsovi než bude pozdě! Nauč ji, že tě to baví. Nebo bude fakt, fakt pozdě."

Tomsův hlas dál pokračoval v kadenci pro něj typické a tónem, ze kterého by člověk mohl jen stěží usoudit, zda se jedná o vtip, o vážnou radu, nebo alkoholovou (ne)moudrost. Dan se rozhodl Tomsu raději ignorovat. Dnes neměl příliš náladu na vypravování o starých putováních Ansa a Tomsi, jejich vrcholech, pádech a mnohých trapasech. Jindy by si Tomsu velice rád vyslechl, ale nyní jeho tužby převážili nad zvědavostí.

„Jojó, jasný Tomso, kde je vlastně Katie?" zeptal se Dan ve snaze odvést řeč jinam. Tato jeho snaha dosáhla nadstandartního výsledku. Nejen že byla řeč odvedena jinam, dokonce i Tomsův pohled byl odtáhnut od Dana do davu. Dan přiskočil k baru a kýváním a posunky se domluvil s barmanem. Ten ihned přikývl, jako by se tímto způsobem dorozumívali běžně. I když jinak by to asi ani nešlo, když obsluhoval Hluchý Gregor. Tomsa se však nakonec otočil zpět k Danovi a poznamenal: „Netuším, kam zmizela, ale vsadím se, že jsou někde se zbytkem. Možná hrajou šipky. Beze mě."

„No to je škoda. Nepůjdeš je zatím najít, pak bychom se joinuli," vyrukoval Dan s důmyslnou lží, jež nikdy neplánoval splnit a která, jak doufal, zaměstná Tomsu alespoň na dalších pět minut.

Tomsa kývnul, řekl „pak si tě najdu," a dav ho polkl dřív než by Yodis stihl říct: Ecoo je betr. Prázdnota u baru, byla rychle zaplněna a na Tomsovo místo se přisunul nějaký náhodný cizinec, kterého Dan neznal.

Chvíli tam tak Dan seděl, jakožto součást davu, která však do něj nezapadala, odlišovala se. Na okamžik zastavil svůj rychlý pochod myšlenek, stejně musel čekat u baru, a zamyslel se nad svým štěstím, nad neštěstím, nad vším, co se kolem dělo. Nezahleděl se na pódium, hleděl jenom kolem sebe a hledal známé tváře. Martin, Max, Martin, Marek, Svěťa... Ty všechny znal, ale všichni se jenom mihli v tom davu, jehož jsou součástí a nikdo nepřistoupil k Danovi a nepozdravil ho. Dan si také všiml, že celý dav je, i přes svou divokost, v takovém podivném očekávání. Čím víc si toho začínal všímat, tím víc mu přišlo, že celý sál napůl zadržuje dech.

Nakonec přišlo ono očekávané poklepání na rameno a Dan se otočil. Gregor mu již podával pití. Dan poděkoval, popadl dva půlilitry do rukou a vydal se na strastiplnou cestu zpět ke stolu. Tentokrát byl průchod davem ještě složitější, poněvadž navíc musel balancovat se dvěma plnými půllitry. Opatrnost, s jakou se davem prodíral, konečně ukázala Danovy nezanedbatelné zkušenosti v praxi. Dan však nevěděl, že se mu chystá zkřížit cestu jiná postava, která si davem vykračovala se stejnou grácií jako Dan, i když nepochybně z jiného důvodu.

Dan se zrovna otočil, měl totiž podivný pocit, že jej někdo sleduje. V tu chvíli před něj z davu vystoupil Kedlubnak, jeho dlouholetý kolega a člověk, který si v celém davu již dokázal vydobýt naprostý respekt.

„Ahoj Dane," řekl.

Dan, který byl tou dobou stále otočený zády se Kedlubnakova klidného hlasu lekl, i když by jej správně neměl ani zaslechnout. Je Danovi ke cti, že nevydal ani hlásku a své zděšení na sobě nedal téměř nijak znát.

Pomalu se otočil tváří ke Kedlubnakovi ten však již tou dobou zmizel v davu, naposledy jej zahlédl mihnout se u privátních šaten, a pak už nic. Dan musel uznat, že ho to dostalo a že tentokrát Kedlubnak duel vyhrál. Už už chtěl Dan pokračovat v chůzi, když v tu chvíli si uvědomil, že stojí v kaluži, tvořené tím nejkvalitnějším chmelovým perlivým mokem, který mu byl Gregor schopný načepovat. Jeho boty byly navlhlé a nasáklé. Utvořilo se kolem něj kolečko prázdnoty bez lidí. Ozvalo se cvaknutí a vyletěl blesk. Už to zůstane zaznamenané navždy. Zpropadenej Martin, pomyslel si Dan.

Tahle trapná chvíle Danovi poměrně zavařila. Nevěděl, co dělat a tak se vydal za Kedlubnakem do privátu. Měl by tam mít druhé boty. Jeho nohy už bezmocně čvachtaly v pivu a nemohly se z něj vynořit. Šatna byla prázdná, což znamenalo, že Kedlubnak nejspíš mířil jinam. Kam, to Dan nikdy nemůže zjistit, my však nejsme Dan, a proto se na chvíli můžeme odpoutat od Dana a sledovat Kedlubnakovi kroky.

Poté, co vyděsil Dana (nebo se o to pokusil), skutečně zamířil do privátu. Jeho kroky byly rychlé a byl uvnitř jenom pár sekund, protože předmět, pro který do šatny šel, byl postaven hned za dveřmi. Tím jeho mise v šatně skončila a mohl se opět poddat davu, který ho slupl jako malinu a dál už o něm nevíme. Ani kdybychom se ho sebevíc pokoušeli v davu najít, nejspíše by se nám to nepodařilo, ale my se místo toho vrátíme k Danovi.

Ten se zatím přezul a trochu uklidnil. Potom mu nezbývalo nic jiného než vyrazit zpět k baru. Naštěstí se stačilo držet u zdi, kde dav nebyl tak hustý a u baru byl velmi rychle. Poručil si od Gregora to samé a byl rád, že jej teď Tomsa nezdržuje. Pravděpodobně v davu stále hledal Katie.

Dan neměl čas uvažovat nad tím, proč dav začíná víc jančit, proč vydechl, a dokonce se i opomněl podívat na časový odpočet nad pódiem. Prostě popadl ta piva, jakmile je Gregor připravil a rozběhl se (nebo spíš rychle vplul) do davu. Prodírání se davem bylo čím dál těžší, proto zdvihl piva nad hlavu. Dav se stále víc stahoval a Danovi přišlo, že jej umačká, všichni ostatní začali také zvedat ruce, několik jich mírně šťouchlo do Danových půllitrů. Dan několikrát zaklel, když si myslel, že se bude muset znovu vracet. Stěží popadal dech.

Na jednu stranu velikost davu proklínal a na druhou byl vděčný. Takto protichůdné pocity měl, představte si to. Jistě však všichni víte, jak už jsem každopádně říkal, že Dan nebyl jenom nějaký hloupý neumětel. Byl to sociolog a to už přeci musí něco znamenat. A hlavně měl ony zvláštní schopnosti, o kterých jsem se již tolikrát zmínil. Dorazil tedy k jejich stolu s prvními takty písně, která se vyvalila z reproduktorů a naplnila sál, který se až teď opravdu probral. Teď ucítil jeho plnou sílu, ucítil ji na svých bedrech.

Co ale bylo horší, stůl, který předtím opustil, našel nyní zcela prázdný. Žádná dívka, nikde nikdo. Danovi poklesla ruka. Položil půllitry na stůl a sesypal se na židli vedle. Co se stalo? A tehdy konečně jeho pohled padl na pódium a odpověděl si na svoji otázku, konečně prohlédl závojem nevědomosti a uzřel to, čemu tak dlouho jenom přihlížel.

Chvíli ještě seděl a nevěřil své smůle a své zabedněnosti, pak však rychle nastartoval turbo pohon svých nohou a používal lokty, aby se prorval davem. Musí najít svůj odznak hodnosti. Byl v tom privátu, když se přezouval? Nebyl si jistý.

Prorážení davu šlo Danovi líp než pomalé procházení s půllitry, už byl skoro tam, když v tu chvíli se před něj postavil snědší týpek a zahradil mu cestu k šatnám. Mírně se kymácel a vykřikoval anglicky: „Where's my favourite girlfriend? Heyo. I'm Rodmax. And I think you must be Dan." Uprostřed té slátaniny se začal Danovi představovat.

„Okay," řekl Dan ve snaze ho odbít. On mu však z nějakého důvodu stále zahrazoval cestu. Bylo to k nesnesení. Měl velkou chuť ho praštit, ale ovládl se. Z pódia už začal slyšet hlasy. Oni začnou beze mě! uvědomil si.

„Is she single? Is there anything between you two?" nenechal se odbít Rodmax. Danovi začínala docházet trpělivost s tímhle frajírkem, co si myslí, že přijde a slízne všechnu smetanu.

„There is and now shut up and move!" řekl Dan již silně iritovaným tónem. Doufal, že ho Rodmax konečně poslechne a uvolní cestu. Jinak by opravdu musel sáhnout k jiným metodám.

„I'm going to get her anyway," řekl a dál stál jako tvrdé Y před vstupem do privátu. Potřetí už mu to Dan nehodlal tolerovat. Následoval úder loktem a následně celým bokem, který svalil Rodmaxe na zem. Právě v tu chvíli se ozvalo z davu za ním ohromné skandování: „Guliver! Guliver! Guliver!" doprovázené písní Idol.

Začíná se mi to vymykat, pomyslel si Dan a rychle vpadl do šatny. Nikde však nemohl najít hledaný předmět, zdroj své síly a mnohých vychloubačných poznámek. Někdo ho musel odnést! To uvědomění mu způsobilo další šok. Musel se rychle dostat na pódium a vyjasnit situaci. Kdo ho mohl vzít? Nyní se však dav stal téměř nezvladatelným a projít bez srážek bylo téměř nemožné.

Danovi však nic jiného nezbývalo, musel se dostat dopředu, musel se davem prorvat. Jeho důvody byly v tu chvíli ryze osobní. Nevšímal si rozhazovaných kupónů, které za divokého křiku rozhazoval do davu nějaký Slovák. Skandování neustávalo. Zavináče létali vzduchem. Hrnul se dopředu a dav ho pouštěl, umožňoval mu projít, spatřil v davu Tomsu, který na něj vážně kývl. U stěny si zase všiml spícího Ecaa se sluchátky v uších, věnoval mu však pouze krátké zamyšlení a hned pokračoval dál. Minul Lufka a Maxe, jak se spolu baví a přitom sledují dění na pódiu. Minul i Ejwyho lákající lidi na Phasmu, Among a další hry.

Minul i další známé a neznámé tváře, než konečně zahlédl i přední kruh strážců stojících kolem pódia. Spatřil mezi nimi Kedlubnaka, Rasttina, Vaša, Naru, Michala, Sigmu i Unislava, všichni měli své ruce na mečích, aby mohli kdykoli zasáhnout proti výtržníkům. Z reproduktorů začal právě hrát Dynamite a Dan zpozoroval svoji milou, jak na pódiu předvádí jeden ze svých oslavných tanců.

Na chvíli se zastavil, aby znovu přehodnotil, co všechno kvůli ní v životě získal. Její živost a procítěnost ho posunula pryč od toho, aby byl věčně zahleděný do svých problémů. Její vtipy a smích ho vždycky nutili ke štěstí. Její důvtip ho zkrotil. Ale to největší, co mu mohla nabídnout byl jejich vztah, jedinečný ve své osamělosti, zvláštní a přitom stálý. Poskytoval mu jistotu, kterou nikdy v životě neměl.

Ona byla na pódiu, jistě zklamaná kvůli jeho neschopnosti, kvůli jeho povaze. Nemůže přeci všechno takhle skončit, nemůže to skončit větou, kterou Miley pronesla s Danovým mečem zdviženým nad hlavou: „Je nám líto, ale z osobních důvodů se Daniel rozhodl opustit naši komunitu a vzdát se tím i svého moderátorského meče. Samozřejmě přejeme Danielovi mnoho štěstí a úspěchů a jsme rádi za to, co vše pro nás udělal."

Danovi přišlo, jako by se zastavil svět. To přeci musí být jenom zlý sen. Už stál v první řadě, hleděl Kedlubnakovi přímo do očí, ten však nijak nereagoval, v obličeji pouze dobře nacvičený poker face, a tak zdvihl své oči a zahleděl se na Miley. Na chvíli sál ztichl, jako by v útlumu. Pohlédli si do očí, Dan se ocitl na prahu pochopení. Pak se na něj Miley rošťácky usmála a hodila mu meč. Dan jej chytil.

V tu chvíli mu došlo, že to vše byl jen nějaký prank. S tím určitě musel přijít Kedlubnak. Usmál se nazpět na pódium a zařadil se do kruhu strážců mezi Vaša a Kedlubnaka.

Pochopil konečně v čem spočívá jejich vztah a v čem spočívají jeho povinnosti. Pochopil omezení, stejně jako možnosti. A hlavně to všechno přijal, nasál to jako houba a úsměv na jeho tváři nikdy nemohl být skutečnější. Nadechl se a s tím vědomím otevřel oči a zahleděl se na monitor svého počítače. S porozuměním dokázal tedy Dan konečně řádně proniknout tam, kam se mnozí snažili tak těžce dostat. Pronikl tak za zelenavé závěsy do pokoje se zelnými stěnami, do pokoje se stále zapnutým počítačem a s Mrkvičkovou paničkou na židli před stolem.

Jeho srdce si ulevilo, Dan s hořkosladkým pocitem vypnul počítač, odvrátil se na chvíli od tohohle jedinečného portálu poháněného silným, ne však tak hlubokým vztahem, jak si myslel na počátku. Odsunul se na židli od svého počítače, popadl svůj mobil, zapnul Discord a začal svůj stream. Dnes toho měl mnoho na srdci. A legendy nikdy nespí.

---

Napsal Martin RK Tuček. Příběh i postavy jsou založeny na skutečnosti. Touto povídkou bych chtěl poděkovat všem z chatu a Discordu, jmenovitě těm, kteří byly uvedeni v textu. Patří vám všem neskonalý obdiv a poděkování, nebýt vás tak se během korony ujím nudou, zoufalstvím a strachem. Děkuji za vaše vtipy, za vaše hluboké debaty a za to, že se vám podařilo mě alespoň trochu vytáhnout z mé skořápky. V neposlední řadě děkuji Miley za streamy a za zábavu, která mě drží v náladě positivnější, než by byla bez nich.

Moje nová povídka: https://martintucek321.wixsite.com/home/post/upraven%C3%A1-laska

Moje facebookové stránky pro oznámení: https://www.facebook.com/martinrktucek