Proč nevěřím fotobuňce.

Ism se vznášel na můstku vesmírné lodi Kordik, když k němu přes hukot motoru pod ním dolehl z ampliónů uspokojivý hlas lodního technika, upravený hlasovým modulátorem lodi do nesrozumitelné Meďiolštiny. Hlasový modulátor, který měl Ism v uchu, jej znovu převedl, tentokrát do řeči lidí, a tak Ism mohl konečně porozuměl co říkal: „Za pár minut zalehneme. Zvládl se mi stabilizovat lednička a přistávací nohy jsou připraveny.“ Dvojitý převod dal systému modulátoru zabrat, i přesto si Ism dokázal domyslet, co tím Mrghr myslel.

Dva Kasi-Meďiol, se kterými byl v kabině, jemně kývli jeho směrem a Ism jejich náznak pochopil. Rychle prolevitoval místností, posadil se na křeslo a zapnul se do bezpečnostního pásu, aby jej náraz, který následoval, nehodil na strop.

Ism pociťoval mírný návrat gravitace, ale planeta, na kterou přistávali byla opravdu malá, takže její gravitace byla příliš slabá, na to, aby se na ní mohl cítit příjemně. Skrz nevelká přední okna můstku spatřil cíl své cesty. Stála tam na povrchu, netknutá a majestátná. Věž. Vypadala starobyle. Ohromné bloky kamenů byly naskládány jeden na druhý a celá věž držela přibytá k zemi jenom díky ohromným vodícím lanům, která vedla z vrcholku věže k povrchu planety. Jednotlivé kvádry k sobě též museli být pevně přidělány, při stavbě jim nejspíš gravitace příliš nepomáhala. Alespoň pro ně nebyla ta stavba tak namáhavá, když se nemuseli s těmi velkými kvádry tahat sami.

Ism přejel pohledem přes věž ještě jednou, a zastavil se na té části věže, která ho sem přivedla. Jeho zájem o starobylé budovy byl znám nejspíš po všech hvězdných soustavách, po kterých se pohyboval. Jednou mu jeden průzkumník (za nemalý peníz) prozradil umístění téhle věže, svoji výpověď doplnil i několika záběry. Zprvu si Ism myslel, že se jedná o další falešnou stopu v jeho pátrání. Dokonce uvažoval, že nechá věž věží a nevydá se tam, nacházela se totiž úplně mimo oblast, kterou s Rejsem většinou prozkoumávali. Tak daleko snad nikdy nebyl. Nakonec si však na snímcích všiml toho symbolu, symbolu na boku věže, symbolu, který ho přiměl, aby si vše rozmyslel.

Rozhodl se vyrazit. Nejtěžší bylo rozloučení s Rejsem. Strávili spolu tolik času, vlastně většinu času od té chvíle, co sem Ism přišel. A teď se museli rozloučit. Bylo to loučení o to srdceryvnější, že Ism velmi dobře věděl, že pokud bude úspěšný a jeho výprava dopadne podle jeho představ, už se s Rejsem nejspíš nikdy neuvidí.

Ism rychle zahnal nostalgické myšlenky a začal se soustředit na přítomnost. Už se těšil, až opustí stísněné prostředí Kordiku a vyrazí naplnit svůj osud a hlavně svoji největší potřebu. Potřeboval domov.

Odepnul si svůj pás a seskočil do nižší části Kordiku. Loď byla hodně vysoká, ale s výškou věže se nemohla vůbec měřit. Dvě věže, dva jediné body vyčuhující z bezútěšně rovného povrchu téhle zapadlé planety, tak stejné a přitom tak odlišné.

V přetlakové komoře už na Isma čekal jediný člen Rejsovi posádky, kterého si vzal Ism s sebou, a taktéž jediný, který by se na takovou misi dobrovolně přihlásil. Byl to jeden z mechaniků, Mrghr, který však Ismovi přirostl k srdci víc, než by čekal. Byly nekompatibilní, jak by tady řekli, ale byla to škoda. Mrghr byl Drvn. Jeho stavba těla, stejně jako u Meďiol, působila nanejvýš mimozemsky. Jeho tělo bylo neohraničeným mrakem částic rudého zbarvení, z jejichž pohybu Ismovi přecházeli oči a nutili ho šilhat. Nedokázal pochopit, jestli má Mrghr nějaké končetiny, navlékal se však právě do stejného skafandru jako nosí Meďiol. Viděl jej již několikrát navlékat se do obleků mnoha tvarů a velikostí, takže mu žádný tvar nejspíš nedělal problém.

Jeho vtipy a jeho nátura však vynahrazovala všechny nevýhody, které s sebou přinášel jeho vzhled. Nepamatoval si chvíli nudy, kterou by spolu strávili. Vždycky měl co říct, což by Ismovi normálně přišlo otravné, ale stejně jako u… jako… Nostalgie zaplavila Isma. Vzpomínal na obrovské a rozlehlé lány polí a na vysoké hory, na skalnatá úbočí a na všechny, které nechal za sebou. Vzpomínal na trpaslíka, na nějž nikdy nezapomene. I když k němu se již vrátit nemůže, mohl by se aspoň vrátit do své země a ke svým základům. Tam kam patří. Ale patřím tam ještě vůbec? Ptal se sám sebe občas. Nepatřím náhodou už mezi Rejse a ostatní? Nedokázal odpovědět.

Povzdechl si a pozdravil Mrghra. Mrghr mu odpověděl ve svém jazyce. Po chvilkové prodlevě se z překladače v Ismově uchu ozvalo: „Ale, krásný dobrý den. Kdopak se nám nachomýtl tady dole. Neříkejte, že to je sám velký Ism.“

Ism ucítil podivné drobné nárazy na svoje čelo. Po té dlouhé době známosti s Mrghrem věděl, že to je jakýsi Drynský ekvivalent přátelského štouchnutí. Usmál se a rozhlédl se. Do přetlakovky sestoupili z vrchu dva Lio-Meďiol. Při dopadu prohnuli své ďla, a pak je znovu narovnali. To byly dva strážní, které si Ism najal, aby je doprovodili. Jistota je jistota.

Nepatřili k posádce Kordiku, ale byly jedni z nejšpičkovějších ochránců o kterých se dokonce vedli zvěsti v OGRJ, a to už něco znamená. Naštěstí si jejich služby mohl Ism dovolit, protože historky o těch, kteří nezaplatí, byly právě tím, co se v OGRJ tradovalo nejvíce. Ismovi přišlo paradoxní, že poté, co sám sloužil tak dlouho jako ochránce, sám teď jiným dává práci. Nejspíš si je najal jenom jako ochranu Mrghra. Nechtěl dopustit, aby se znovu stalo to, co se stalo kdysi.

Meďiol se nezačali navlékat do obleků, protože náleželi právě ke kastě Lio. Meďiol z této kasty si vybudovali jistou imunitu vůči chladu Vesmíru. Proto si pouze obmotali kolem svých zaoblený boků pásek, na kterém visela nádoba s methanem. Hadičky vedoucí z nádob si dali do podivné pusy, kterou tak lidé pojmenovali, i když s reálnou pusou neměla téměř nic společného.

Ism si naposledy zkontroloval svoje válcovité pouzdro, a pak už všichni vstoupili do přetlakovky. Po jejím otevření se jim naskytl dechberoucí pohled. Holá, mírně zakřivená planina a z ní se tyčící osamocená stavba gigantických rozměrů. Ism si však na ten pohled již zvykl a spíše se soustředil na cíl jejich cesty. Někdo však nebyl tak zasmušilý a zkušený jako Ism a touto postavou byl Mrghr. Jeho slova se rozezněla v interkomu Ismova obleku: „Mno toto. Takováhle gigantičnost. Kdo by něco takového stavěl v takovém zapadákově.“

Než však stihl Ism odpovědět, ozval se jeden z Meďiol, ten s hlubším hlasem: „Nejspíš to tu vždycky nebývalo takové.“ Představa něčeho takového byla téměř neuvěřitelná pro někoho s Mrghrovou náturou, ale Ism si velmi jednoduše dokázal představit, jak to tu asi muselo vypadat. Něco mu na tom nesedělo, ale nevěděl co.

Čtveřice kráčela směrem k věži. Ke dveřím byly poměrně blízko, proč by taky přistávali bůhvíjak daleko? Mrghr měl před nimi náskok a pustil se do komentování odpovědi, kterou mu dal jeden z jejich ochránců: „No dobře dejme tomu, ale jak mohli přežívat bez plodin? Bez tekutin? A hlavně, jak mohli přežívat bez úžasných jiskřivých palačinek z OGRJ? Na tohle odpověď nemáš, co, ty chytráčku?!“

„Nehodlám odpovídat,“ ozvalo se z dutin prvního Meďiol. Ism naprosto chápal jeho strohou odpověď. Sám by dříve nejspíš odpověděl stejně, ale poslední léta ho naučila mnoha novým pohledům, a hlavně si začal cenit Mrghra.

„Běžte za nás, už jsme blízko,“ řekl Meďiol s vyšším hlasem. Ochranitelsky natáhl ruku a strčil Mrghra za sebe. Nejspíš mu jde o to, aby si nepokazil reputaci, spíš než o cokoli jiného. Nebo chce, abychom se cítili bezpečně, abychom mu potom dali padesát korunek z padesáti. Nebo obojí.

Mrghr poslechl a zpomalil. Dveře do budovy byly z oceli, nejspíš nějaké obzvlášť pevné. Meďiol s hlubším hlasem a nepříjemným přístupem zatlačil do dveří, ty se však vůbec nepohnuli.

„A co teď? Nejdou ti otevřít dveře, měl by ses stydět! Nejspíš to je kvůli tvé neschopnosti odpovídat. Netušil jsem, že budeš tak hloupý a budeš si myslet, že ty dveře půjdou takhle jednoduše otevřít,“ vypustil Mrghr ze svých útrob další projev svého mámvpecismu.

Meďiol se k němu otočil a podivně zavířil tou podivnou koulí, kterou mají místo hlavy. Ani za tu dobu, co tu Ism strávil, nedokázal stále odhadnout co jednotlivé výrazy neverbální komunikace Meďiol znamenají. Bylo by to tak těžké, jako se učit zcela nový jazyk, a navíc ještě takový, kterým by sám mluvit nemohl. Jednou jedinkrát ho napadlo učit se jiný jazyk a nemělo to příliš dobré následky.

„Tak to zkus vyřešit ty, když jsi tak chytrej,“ prohlásil onen Meďiol a odstoupil od dveří. V tu chvíli si Ism všiml toho, že dveře mají na sobě nainstalovaný klice podobný útvar. Dřív než se ke dveřím stačil vrhnout Mrghr, tak Ism přiskočil dopředu a zabral za kliku. Klika se chvíli odmítala hnout, ale pak se konečně otočila dolů a dveře se pomalu začali otevírat.

„Příště se stačí podívat, jestli ty dveře mají kliku,“ řekl Ism tomu Meďiol, který se dveře snažil odtlačit, „to pak jde mnohem jednodušeji.

Jeho hlava se trochu sploštila a promluvil: „Co je to klika?“ Zněl zmateně. Ism zavrtěl hlavou v nevěřícnosti. To tady nevedou ani kliky? Nikdy si to neuvědomil, ale je pravda, že v tomhle místě nikdy kliky nepotkal. Každým rokem, jako by věcí, které tady neznají přibývalo.

„Klika je očividně nějaký mechanismus k otevírání dveří, že jo?“ řekl Mrghr a otočil se na Isma. Takže ani Mrghr nezná kliky? No každý máme asi svoje.

„Ano,“ řekl jsem, „klika je mechanismus k otevírání dveří.“

„Dobře. Nech si ty svoje pradávné způsoby, já radši fotobuňku,“ pravil Meďiol s hlubším hlasem a na svých ďla poskočil dovnitř. Tato slova se v následujících letech budou tesat do kamene. Nebyla to nejlepší poslední slova, ale rozhodně stála za to.

Když přeskočil zápraží, jeho pohyb zachytila fotobuňka nainstalovaná za dveřmi. A na zem už nedošlápl. Ism spatřil záblesk jsného světla a zvuk podobný výbuchu, pak už jenom viděl, jak onen chudák mizí z atmosféry planety, nabodnutý na vršek obrovského raketového projektilu.

Jak projektil proletěl dveřmi, shodil na zem druhého Meďiol a Mrghr se mu taktak vyhnul. Okolí zaplavil kouř, který se z důvodu nedostatku gravitace nemohl rozhodnout, kde se usadí a tak zůstal ve vzduchu. Ism ztratil Mrghra z dohledu. Popravdě ani nevěděl, jestli někdo je za dveřmi, nebo jestli to byla past. Jednu věc však věděl určitě, ti uvnitř rozhodně nejsou trpaslíci.

Jeho cesta byla zbytečná. Byla to jenom past. Zaplavila ho beznaděj. Dostane se vůbec někdy zpět? Ze zamyšlení ho vytrhly zvuky podobné plivání. Rychle vstal. Zatočila se mu hlava, ale vydržel to. Prachová clona se pomalu rozpouštěla. Spatřil otevřené dveře i Mrghra ve skafandru.

Zalila ho úleva. Rychle však byla nahrazena zděšením. Z prachu za Mrghrem se vynořil i onen Meďiolský strážný, ten s vyšším hlasem. Jeho hlava změnila tvar a nyní držela Meďiolský skafandr, ve kterém byl Mrghr, pod ‚krkem‘. Z útrob onoho Meďiol se ozvalo: „Až po tobě, jestli nechceš, abych tvému kámošovi usmažil…“ začal, ale pak si uvědomil, že Drvnové nemají hlavy, „nebo tvého kámoše usmažím.“

V tu chvíli si Ism odpověděl. Nejdnalo se o nějakou náhodnou past, ale o dobře promyšlený útok. Někdo musel zaplatit jejich strážnému mnohem víc než oni. Nejspíš věděli, že se budou muset zbavit toho druhého. Isma zamrazilo. Snad nevyšel ze cviku. A taky si uvědomil, že až se vrátí do OGRJ, tak dá tomuhle Meďiol tak akorát jednu korunku z padesáti za to, že nezabil Mrghra rovnou.

Ism se začal pomalu přesouvat ke dveřím, nespouštěl však oči z Mrghra, řekl mu: „Neboj se. Dostaneme se z toho.“

„Jako vždycky,“ odpověděl mu Mrghr.

Ism nenapádně přepnul na skafandru komunikační kanál a naladil privátní kanál mezi ním a Mrghrem. „Mám tě rád,“ řekl.

Ism se podivně zhoupl za chůze, nejspíš také přelaďoval svůj interkom. Po chvíli se ozvalo: „Já tebe taky Isme. Natřeme jim to na chleba, těm srabákům!“

„Jo.“ Po této odpovědi Ism opět přeladil svůj komunikátor a vstoupil do útrob věže, nehledě na nebezpečí. Z pravého oka mu ukápla jediná slza. Neviděl situaci, ve které by dokázal Mrghra zachránit, ale nedokázal na ten jeho nadšený hlas říct nic jiného než kladnou odpověď. Musí se soustředit, jestli se má z téhle lapálie dostat živý. Chudák Mrghr. Neměl s ním jezdit. Měl mu v tom zabránit. Teď už nejde nic dělat.

Místnost za dveřmi byla rozlehlá, avšak velkou její část zabírala zvýšená podlaha, či nějaké podivné pódium, které jistě skrývalo odpalovací mechanismus rakety, která odpálila onoho nebohého Meďiol do kosmu. Na pódiu stálo snad dvacet nebo třicet Meďiol, oblečených do podivných, uniformu připomínajících, obleků. Mezi nimi stál jeden, který takto oblečený nebyl. Upřímně řečeno, patřil k Lio-Meďiol, takže žádný oblek nepotřeboval, a tak měl na sobě jenom nějaký šedivý svetr nebo cosi a na ‚hlavě‘ mu seděla černá čepice.

Z jeho útrob se vydral hlas: „Ále, pan Ism, jaké nečekané potě...“

„Bla bla bla,“ skočil mu do řeči Ism. To představení před ním, na něj neudělalo vůbec žádný dojem. Neudělalo na něj dojem ani to, že se mu dokázali nabourat do systému vysílačky. Jestli se ho chtěli zbavit, tak potřebovali víc než jen hackery a pár desítek Meďiol.

Po přerušení zůstal ten Meďiol (očividně jejich vůdce) chvíli stát a Ism by přísahal, že výraz, do kterého se skroutila jeho hlava, dával najevo nevěřícnost. Nakonec se však vzpamatoval. „Tak to pro tebe zkrátím. Řekni mi, kde najdeme Rejse a…“

„Nebudu trpět, předpokládám, že zní vaše nabídka,“ skočil mu Ism opět do řeči, nedokázal totiž vystát tohle vykecávání, „to je vskutku zajímavá nabídka, ale myslím, že radši uteču, aniž byste ze mě cokoli dostali, co vy na to.“

„Tak už toho mám prchfr dost,“ vypadá to, že překladač odmítl přeložit sprosté slovo, které tomu podivnému kapitánovi uletělo. Způsobem rozprávění mu připomněl tolik jiných trpaslíků, které znal z domova. Jak paradoxní.

„Já bych taky řekl, že...“ řekl Ism a ještě během toho si bleskurychlým pohybem odpoutal od svého pásku malý nožík a vrhl jej za sebe na Meďiol, který držel Mrghra pod krkem. Víc pro něj udělat nemohl. Následně pozvedl svoji druhou ruku a luskl.

Kolem se zatemnilo, tak hustý dým se všude kolem vytvořil. Slyšel zašumění, jak bylo spojení s kapitánem přerušeno. Pokusil se rychle něco říct Mrghrovi, ukázalo se však, že mu vysílačku úplně vyřadili z provozu. Nebo mu přestala fungovat sama od sebe.

Nezdržoval se o moc déle a v rychlosti vyrazil směrem ke schodům, které zahlédl na pravé straně, a které by ho snad mohli dovést na vrchol věže. Zároveň si začal sundávat pouzdro na svém rameni a za běhu z něj vytáhl podivný válcovitý předmět, který však pro něj znamenal jistotu. Byla to jedna z mála věcí, které mu zůstali ještě ze starého domova. Taktéž popadl jednu lahvičku a rychle ji vyprázdnil. Pustil ji na zem, nemohl se zdržovat. Konečně vyběhl z dýmu a octl se přímo před schodištěm.

V běhání do schodů býval vždycky machr. Nikdo ho nemůže dostihnout. Vidění se mu zúžilo a jeho pohyby, jako by náhle získali na rychlosti. V místnosti byly vidět záblesky, dým už se pomalu rozpouštěl. Zrovna když se chtěl podívat po Mrghrovi, tak mu místnost zmizela z dohledu a ocitl se ve vyšším patře. To však proběhlo jenom jako mžitka. Jediné, co ho zajímalo, bylo, zda někde najde nějakou kyslíkovou nebo metanovou bombu, víc nepotřeboval.

Třetí patro se ukázalo jako to správné. Uvnitř zahlédl stojan s připevněnými tlakovými nádobami. Stejně tak zahlédl pět Meďiol, kteří mu stáli v cestě. Zatáhl za čudlík na jílci svého starého meče a náhle se objevilo ostří. Ism nikdy nepochopil, jak byl ten Rio-Meďiol schopný udělat takový řemeslný skvost, snad nikdy nic takového neviděl. Meďiol rychle otočili svá těla směrem k Ismovi a jejich hlavy začali jiskřit. Chystali se žahnout Isma, ten však měl jiné plány. Nezvládnou to včas. Vyskočil a ve výskoku zabil jednoho z Meďiol.

Blesky dvou dalších ho zcela minuli a jeden svůj blesk vypálil tak špatně, že málem trefil jiného ze svých řad. Jenom jeden jediný si zachoval svoji rozvahu a jeho blesk naštěstí trefil mrtvé tělo jejich kolegy, které použil Ism jako štít. Ism se rychle vytasil s dalšími dvěma vrhacími nožíky. Jeden z nich minul zamýšleného Meďiol, protože ten uskočil kvůli blesku svého kolegy, druhý nožík si však svůj cíl našel. Onoho Meďiol jistě nezabil, ale určitě mu prorazil oblek, čímž ho vyřadil z boje.

Tři zbývající Meďiol tentokrát zvolili jinou taktiku. Zkroutili svoje hlavy do útvarů připomínající kanóny a z nich začali v krátkých intervalech chrlit koncentrované koule jiskření. Bylo těžké se vyhýbat všem, několikrát musel dokonce použít svůj meč k vyblokování střel. Druhou rukou zatím popadl jednu natlakovanou bombu a začal ustupovat ke schodům do dalšího patra.

Jeden záblesk ho zasáhl do nohy. Proletělo jí mravenčení, ale naštěstí nic vážnějšího. Další záblesky proletěli těsně kolem jeho hlavy. Jeho oblek na noze měl černou barvu od spálení, naštěstí však stále držel. Ustoupil o dalších několik kroků, potom však spatřil, jak po schodech vybíhají další Meďiol. Musí rychle pryč.

Nezbývalo mu však nic jiného než stále ustupovat a bránit se rostoucímu náporu. Přibývali další blesky. Bylo čím dál těžší se jim vyhýbat, nakonec však nohama za sebou nahmatal schody. Otočil se a nasadil svůj nejrychlejší sprint po schodech. Snažil se dál využívat svůj meč jako štít, ale příliš se mu nedařilo.

Jedna střela ho zasáhla do podrážky na neožehlé noze. Při dopadu nohy na zem cítil, že se roztavená podrážka málem přilepila ke schodu. Naštěstí ji však stihl odlepit a s každým dalším schodem to bylo jednodušší. Ocitl se mimo dosah jejich blesků. Stále nic neslyšel, jenom slabounké šustění nefunkční vysílačky.

Bral schody po třech, nepřišlo mu však, že by získával příliš velký náskok, čas od času mu nad hlavou proletěl záblesk. Naštěstí ve vyšších průchozích patrech již nenarazil na žádné další Meďiol, dokonce mu přišlo, že ty místnosti jsou opuštěné a nenavštívené už dlouhá léta. Nestihl však pochytit žádný detail a i kdyby něco zachytil, jistě by mu to nic nepřineslo. Ten symbol na tu věž jistě přitesali tihle Meďiol, co na něho z nějakého důvodu tuhle past přichystali.

Dostal zásah do ramene, ten mu připomněl, že se musí soustředit. Nechal svou pozornost odejít od plného soustředění na běh a to mu ubralo rychlost. Brzy si to však vynahradil, čím víc stoupal, tím hůř se držel na schodech. Pomalu začínal cítit, že gravitace mizí. Nebyl ještě ve stavu beztíže, ale brzy by být mohl.

Zrovna když si to uvědomil, tak schody náhle skončili a Ism vyběhl na volné prostranství na vrcholku věže. Nemeškal ani sekundu, rozběhl se k okraji a skočil. Jeho nohy se odlepili od země a Ism se začal vznášet směrem ke hvězdám. Rychle šteloval svoji tlakovou láhev methanu. Odjistil ji a připnul ji ke svému obleku v rámci pouhých několika sekund. Pak už jen povolil kohout a odletěl směrem ke hvězdám.

Nedostanou ho. Nikdy. Nedopustí to. Dovolil si ještě jednu poslední smutnou myšlenku na Mrghra a povolil kohout ještě víc. Věž se mu ztrácela z dohledu. Plavil se vesmírným prostorem a přemýšlel, co udělá. Výbuch na povrchu mu potvrdil, že posádka vesmírné lodi Kordik právě zemřela.

Byl sám.

Jako vždy.

---

Napsal Martin RK Tuček. Vesmír je opravdu nehostinný.