Elf, který kope

Grod se krčil za obrovským kamenem. Nad hlavou mu proletěl šíp. Ještě chvíli letěl dál a všemožně se u toho kroutil, nakonec však dopadl na zem a zlomil se vedví. Ten, kdo ho vyráběl, se moc nestaral o to, aby byl rovný. Grod se nadechl, sebral svoji odvahu a vykoukl zpoza kamene.

Před sebou uviděl kráčet nejméně tisícihlavou armádu. Skřeti, obři, lidé, trpaslíci, snad jen vrci chyběli. Když mu jeho kolegové a kamarádi říkali, že se blíží, tak jim nevěřil. Nevěřil, že by mohli přijít až sem. Vždyť on jenom těžil, proč ho nenechají být? Když ho kamarádi opouštěli, snažili se ho přemluvit, ale on se nedal. Zbyl v dole jenom s těmi nejzarytějšími kopáči. Odmítal se vzdát svého domova, který mu sloužil už po staletí.

Nakonec ho však realita dostihla. Sám důl neubrání. Musel odejít. Tentokrát se on přesunul do pozice toho, kdo přemlouval ostatní horníky k odchodu a, stejně jako jeho kamarádi před ním, selhal. Nechal je tam. Pokusil se zadržet svoji věčnou slzu, ale to se mu nepodařilo. S touhle myšlenkou hleděl do blížících se nepřátelských řad. Vědí o něm a je jen otázkou času, kdy jej zabijí a pošlou… pryč.

Schoval hlavu za kámen a v momentě se rozhodl. Čekání mu nepomůže. Nadechl se a vyběhl. Následoval ho nemalý houf šípů, ale vzhledem k jejich křivosti by byl učiněný zázrak, kdyby jej některý z nich zasáhl. Místo toho rozrývaly půdu kolem a všemožně mu znemožňovaly v jeho rychlém úprku. Naštěstí dostal od svých elfských rodičů do vínku rychlost, i když tam to asi tak končilo. Zato trpaslíci, jeho kamarádi z dolu, mu slíbili, že nechají jeho koně uvázaného a připraveného ve stájích. Rodina se může jít bodnout.

Uháněl po planině na dně Velkého kaňonu. Kolem něj se tyčily hory a byly mu jedinou útěchou. Ať zavítá kamkoli, jistě najde místo, kde budu moct dál těžit, dál činit to, co ho baví a hlavně místo daleko od otce. Nesmí brát ten odchod dramaticky, nebyl to první takový a nejspíš to nebude ani poslední. Tuláctví je už nejspíš údělem nesmrtelných.

Šíp mu vletěl do ramene a zůstal viset na tenkém proužku kůže. Spolu s neskutečnou boelstí naplnila Groda myšlenka, že možná ani ten tulácký život nebude mít možnost prožít. Možná by to tak bylo lepší. Ale určitě by mu chyběli dlouhé šichty s Herbertem, Denvarem a ostatními.

Dveře stáje byly na dohled, když se pod Grodovi nohy připletla kláda a Grod se zřítil k zemi. Šíp se zaryl špičkou do země. Před očima mu vybleskly jiskřičky. Jeho obličej dostal ránu od kamenitého podloží kaňonu. Rychle se stavěl na nohy, při tom se mu šíp v ráně pohnul a do ramene mu vystřelila další dávka otupující bolesti. Ocitl se opět na dostřel skřetích lučištníků. Sebral všechny síly a začal kličkovat a snažil se opět vybudit svůj rychlý sprint. Únava jej však dobíhala skoro stejně rychle jako blížící se obři.

Konečně stanuv před stájemi do nich nahlédl a našel svého černého koně, již osedlaného a připraveného k odjedu. Dokonce měl u boku přivázanou tornu s potřebnými věcmi na cestu. Udidlo obvázal někdo kolem blízkého sloupu, ze kterého si jej Grod švihem vzal a po nasednutí na koně jej plácl. Kůň zahýkal a vyrazil.

Celá akce ve stájích zabrala snad jen okolo pěti sekund, i tak se však stihli obři přiblížit skoro na dosah svých kyjů. Grod nezaváhal a vrhl po nich jednu ze svých dýk. Ta se nejbližšímu obrovi zarazila do ruky. Trochu mu poklesla ruka, ale dál se hnal za Grodem. Jen ať se žene, říkal si Grod, alespoň se ten jed o to rychleji roznese po jeho těle.

Grodův kůň již přecházel do trysku. Rytmický pohyb v sedle způsoboval Grodovi hrozivou bolest. Rychlým ohlédnutím se ujistil, že nechal své pronásledovatele za sebou a potom koně zpomalil do cvalu. Nehodlal ho uhnat tak brzy. Stále se divil tomu, že v čele skřetího průvodu nejeli jezdci na vrcích. Většinou tomu tak bývalo, alespoň co se Grod pamatoval.

Nechtěl se však nadále rozptylovat, každé rozptýlení ho totiž přivádělo zpět k bolesti v ruce, a proto se raději plně soustředil na jízdu. Kamenité podloží pod kopyty koně dunivě klapalo. Obloha tmavla ženoucími se mračny. Přicházela bouře a s ní se měnila i krajina, kterou Grod projížděl. Kamenitá pláň přecházela v louku a ta zase v les, jak se Grod pomalu blížil ke středu nechvalně proslulého kaňonu.

Kůň se začal nervózně ošívat. „No no,“ řekl Grod, „neboj, brzy ti dám napít... Ani nevím jak se jmenuješ, ale děkuji ti mockrát za záchranu.“

Kůň jen zafrkal v odpověď jakoby chtěl říci, že už se nemůže dočkat, až si bude moct odpočinout od toho těžkého těla, které musel nést. Grod zavrtěl hlavou. Ten kůň určitě trávil moc času s Herbertem, že to byl takový mrzout.

Grodovi stačilo krátké rozhlédnutí po lese a všiml si nedalekého potůčku, který se vléval do hlavního toku řeky uprostřed kaňonu. Vyrazil k němu. Nyní, když se zdálo, že unikl bezprostřednímu nebezpečí a jízda na koni ho už nezvládala plnohodnotně zaměstnávat, tak se znovu dostavily bolest ruky. Musí se na ni podívat až zastaví, řekl si ještě. Kůň jen drze zaržál.

„Jo já vím, že jsem si mohl dát větší pozor no, díky moc,“ odpověděl mu Grod. Zbytek cesty k potůčku proběhl pouze v doprovodu klapání koňských kopyt a jeho občasného zasyknutí ze zadržované bolesti.

Zastavil u potůčku a koně tam nechal, aby si užil té čerstvé vody. Nechtěl riskovat jízdu až k řece, očekával totiž, že tudy by se mohl hnát hlavní voj. Sám neměl žízeň a tak si jenom vytáhl z torny na koňské šíji jablko a obvaz. Při tom si všiml, že mu do torny zabalili i lektvar rudého kříže. Možná později, řekl si a zavrtěl hlavou. Ještě mu není tak zle. Při lehnutí do trávy se znovu ozvala bolest jeho otevřené rány.

„Zatraceně,“ procedil mezi zuby. Opláchl si vodou svoji ránu a snažil se při tom obzvláště nejančit. Voda byla chladivá, osvěžující. Jak si obvazoval ránu na rameni, nebesa tmavla a tmavla. Chladný vítr začal vát, Grod byl však zvyklý na chlad v dole a tak si toho nevšímal. Prudkým pohybem odtrhl zbytek obvazu a konečně úlevně vydechl. Ve vzduchu bylo cítit čerstvou vláhu. Bouře jistě přijde a nebude to dlouho trvat. Měl by odjet dřív než začne.

Zahodil jádřinec do trávy a namáhavě vstal ze země. I když by se na něm zub času neměl téměř podepisovat, nemůže říct, že by necítil trochu stáří ve svých kostech. Rozhlédl se a... mimo poblíž pasoucího se koně, jakoby něco zahlédl koutkem oka. Chvíli se snažil sledovat, okolní les, ale nakonec to přisoudil jenom své přebujelé představivosti a očím přivyklým na tmu.

Přesto však... začuchal. Ucítil i něco jiného než vodní kapky a zelenou přírodu. Nedokázal to zařadit, ale přišlo mu to zvláštní. Nakonec zavřel oči a zaposlouchal se do okolí, využil svůj nejsilnější smysl. Dlouhá léta ve tmě v hlubinách dolů mu zostřila sluch. Slyšel skoro lépe než krolové a hobiti a to už bylo co říci.

Už si myslel, že nic nezaslechne, když najednou mu přišlo, jakoby se k němu z dálky nesly podivné zvuky. Znělo to jako by se kámen valil ze srázu kdesi daleko předaleko, ale zvuk byl ostřejší a přerušovanější, než aby to byl uvolněný kámen. A znovu, když už si myslel, že se ten zvuk ustálil a nemůže slyšet nic víc, tak uslyšel tichý zvuk prasknutí větvičky.

Už to nevydržel, otevřel oči a prorazil si cestu křovinou za potůčkem. Tušil, že ten zvuk přicházel právě od tam. Pozorně hleděl na okolní lesní porost, jestli nenarazí na nějakou veverku nebo něco jiného, co mohlo zvuk způsobit. U toho jej zaplavili vzpomínky na otce, se kterým často chodíval do lesa na houby. To byly jediné chvíle, kdy si na něj udělal čas. Jinak se vždy věnoval svým záležitostem, ochranou světa a tak. Tak tomu teda většinou říkal. Není divu, že jsem potom odešel, přemítal Grod. Nelitoval toho.

Znovu zaslechl ten zvuk, nemluvě o tom, že zvuk valícího se kamene se stal ještě přerušovanějším a hlasitějším. Zahodil vzpomínky za hlavu a opět se zasoustředil na svoje okolí. Projížděl každý kout lesíka, každou větvičku, každý keřík...

A v tom si přeci jen všiml něčeho zvláštního. Jeden keřík byl z jedné strany zbarven nějakou tmavou barvou. Tmavě červenou barvou. A zvuky kamene byly čím dál blíž. Grod natáhl ruku a šáhl do tekutiny. Namočil si prsty. Přičichl. Železitý smrad krve. Nervózně se rozhlédl. Nikde nikoho neviděl. Pohlédl opět na zem a spatřil, že stopa krve se táhne dál. Krátce se ohlédl a vyrazil po stopě. Nevědomky se stále vzdaloval od potůčku a blížil se ke zvuku, který se mu zdál čím dál víc povědomým.

Každý krok si pečlivě vyměřil. Blížil se. Spatřil původce té krve. Nezrychlil, kráčel pořád stejně pomalu a rozhlížel se na všechny strany. Nechtěl se nechat překvapit. Nikdo však nevyběhl, nikdo po něm nevystřelil. Les mlčel až na vzdálené podivné zvuky. Grod to nevydržel a konečně se podíval na mrtvolu na zemi.

Krev vytvořila velkou kaluž. Pach rozkladu ho praštil do nosu. Tělo na zemi podle Grodova odhadu patřilo trpaslíkovi. Bylo to těžké určit, protože mu chyběla celá dolní polovina těla. Z jeho trupu vytékaly na zem vnitřnosti a vytvářely podivné ostrůvky v jezeru krve.

Když se Grod přiblížil k obličeji toho trpaslíka, uvědomil si, že jej už někdy viděl. Pracovali v tom samém dole. Neznal ho nijak blíž, ale znamená to, že ti, kteří ho opustili, museli být přepadeni. Skřeti ho nějak předběhli. Ale jak je to možné? Stačil pohled na trpaslíka roztrženého vejpůl a podivné zahoukání v dály, které se přidalo do rozpoznatelné změti zvuků, a pochopil oč se jedná. Naplnila ho panika. Musí zpět ke svému koni a rychle odjet.

Lesem se k němu doneslo vystrašené zahýkání koně. Rozběhl se k mýtince a nechal mrtvého trpaslíka za sebou. Srdce mu bušilo až v krku. Ty zvuky ketré slyšel byly zvuky nějaké potyčky. A ta potyčka si teď našla i jeho. Každý krok byl rychlejší a rychlejší. Nedbal na volání svého zraněného ramene, nesmí meškat, nebo se odsud nikdy nedostane živ. Slyšel hluboké vrčení, už slyšel hýkání ve skřetím jazyce, už viděl i mýtinku s potůčkem. Ze dvou stran se na mýtinu hnali dva skřetí jezdci na vrcích. Jeden z nich pozvedal svoji kuši a chystal se zastřelit jeho koně. Kůň již ten nátlak nevydržel a pomalu cválal vstříc Grodovi.

Grod se nadechl a vytasil z pouzdra další dýku. Už jich zbývá jen pět. A pak se bude moci spolehnout jen na svůj bojový krumpáč. Za běhu potěžkal dýku v rukou. Když doběhl ke koni, tak se plavným pohybem zachytil za jeho otěže a vyskočil. Ve vzduchu se pokusil poslat svoji dýku ke skřetovi s kuší, ale nepodařilo se mu to tak , jak by si býval přál. Teď už mám jen čtyři, uvědomil si, zatímco ho otěž, kterou předtím chytil, zdárně navedla do sedla.

Skřet se vylekal, když kolem něj proletěla Grodova dýka a jeho šipka minula zamýšlený cíl. Grod pobídl koně a ten okamžitě přešel do cvalu. Vrci se za ním hnali, nevypadalo to však, že by jej nějak doháněli. Na Grodovo čelo dopadla kapka oznamující očekávaný déšť. Skřet s kuší se snažil opět namířit na Groda, ten však začal kličkovat. Ke Grodovi již nyní dorazili naplno zvuky potyčky a to co prve považoval za valící se kámen, byly zvuky bušení na štíty, zvuky střetajících se mečů a dopadajících seker. V lese měl jeho mrštný kůň výhodu oproti těžkopádným vrkům. I přesto mu však kolem hlavy nebezpečně blízko létaly šipky a Grod se jim vždy jenom tak tak vyhnul.

Několikrát během pronásledování minul mrtvolu na zemi. Nikdy si ji nedokázal blíž prohlédnout, ale byl si téměř jistý, že se jednalo o další mrtvoly trpaslíků, další mrtvoly jeho padlých kamarádů. Nedokázal se příliš vzdálit svým pronásledovatelům a jeho kůň nebyl žádný maratonec. Nejspíš se unaví dříve než vrci těch skřetů. A pak bude muset být boj. Pobídl proto koně ještě silněji tím směrem, kde očekával největší potyčku.

Déšť začínal být nesnesitelný. Zalézal Grodovi pod tuniku a celého ho smáčel. Jeho kůň měl stále větší problémy vydržet to smrtící tempo. Bláto pod jeho nohama stále klouzalo a bylo jen otázkou času, kdy sklouzne. Další výhoda vlčích spárů. Tma zachvátila kraj kolem nich, když v tu chvíli uviděl Grod před sebou velký výron oranžového plamenného světla.

Nedbaje na četná mrtvá těla svých bývalých druhů rozházených po zemi jal se pronásledovat ten podivný záblesk světlem prozářené naděje. Čím blíž byl, tím víc těl se v lese nacházelo. Interval mezi nálezy těl se změnil na bezmála patnáct sekund. Na druhou stranu mezi padlými uviděli i mnoho skřetů. Rychlým ohlédnutím zjistil, že vrci se stále ženou za ním. Pouze to vypadalo, že skřet s kuší si začal šetřit svoje šipky a přestal je plýtvat.

Náhle vjel na rozlehlou louku. Nyní již nebude mít jeho kůň výhodu mrštnosti, kterou nejlépe dokázal využít mezi stromy. Něco na mýtině však jeho myšlenky odneslo od myšlenek na selhání. Uprostřed mýtiny stálo improvizované opevnění z vozů. A na těch vozech stáli trpaslíci, trpaslíci, které tak dobře znal a se kterými ještě nedávno těžil vzácné rudy v dolech. Denvar, který vždy vedl veselé historky a snil o životě nad povrchem, pravý opak Grodova pohledu na život. Herbert, stále mrzutý a zahleděný do nebe a do nesmyslnosti naší existence. Vrg, trpaslík tělem i duší. A deset dalších, které Grod znal jenom od vidění. Měl pocit, že mezi nimi spatřil také nějakého člověka, kterého neznal. Našel zdroj toho zvuku.

Vypadali, že jsou v prekérní situaci. Kolem improvizovaných hradeb viděl alespoň osm vrků s jezdci. Jeden se právě rozbíhal vstříc improvizovaným hradbám, přímo k místu, kde stál Herbert. Tentokrát Herbert nehleděl do nebe, ale nebe hledělo na něj a rozhodlo se mu pomoci. Vrka zasáhl blesk a jeho kožich začal hořet. Skřet, který ještě před chvíli seděl pohodlně usazený na vrkových zádech se nyní přesouval do bezpečné vzdálenosti od hořící hory masa. Aspoň se snažil přesunout, dokud jej nezasáhla šipka z Denvarova luku a nezastavila jeho postup. Bylo netypické, aby trpaslík nosil luk, Denvar si to však nikdy nenechal vymluvit.

Grod se na ně chystal vykřiknout, poněvadž se již přiblížili na doslech, když spatřil, že vrci za ním jsou již velmi blízko. Skřet s kuší měl skoro namířeno. Grod si řekl, že přeci nemůže dovolit, aby jeho útěk skončil takhle. Vytáhl z opasku svoji další dýku a vrhl ji po skřetovi. Ten se po zásahu skutálel z vrkových zad. Takhle to zamýšlel původně. Aspoň nějaká útěcha.

V tu chvíli si jej všiml Herbert. Svým typickým rozmrzelým hlasem zakřičel: „Pohleďte, Grod, elf, který kope, přijel umřít s námi. Hurá!“ Do finálního výkřiku nacpal tolik ironie, kolik jenom šlo.

Vrg, Herbert i většina ostatních trpaslíků rychle pohlédla směrem ke Grodovi, nenechali se však příliš rozptylovat, měli plné ruce práce s bitvou. Herbert k tomu dodal: „Kryjte ho! Uvolněte mu místo!“

Neměl je čas ani pozdravit, musel se naplno soustředit na divokou jízdu, kterou podstupoval. Všiml si pomalu se rozšiřující mezery v jejich hradbách. Pravděpodobně ji otevírali pro něj a pro jeho koně. Pokud ji však otevřou ještě víc, pak by se dovnitř mohli dostat i vrci. Zakřičel: „To stačí, to projedu!“ Přitom ucítil, že se mu stahuje hrdlo vyčerpáním. Vyplivl sliny vyčerpání které se mu nahromadili v puse. Okolní vrci se k němu sbíhali. Už ho nepronásledovali jenom ti dva původní, přidali se k nim i ti, jež obléhali improvizované hradby.

Náhle se za Grodem ozvala hrozivá rána, jako by dopadl další blesk. Ozářilo ho žlutavé světlo. Podle zděšených pohledů svých přátel na vozech usuzoval, že v řadách jeho pronásledovatelů nastal zmatek. Denvar posílal do jejich řad jeden šíp za druhým. Grod si dovolil krátké ohlédnutí.

Spatřil tři padlé vrky a dva další, jak utíkají pryč, nehledě na protesty svých osleplých jezdců, kterým nezbývalo nic jiného než se pevně držet jejich srsti na zádech. Přesto ho však stále pronásledoval nezanedbatelný houf vrků. Lepili se mu na paty, nyní se však již blížil k průjezdu, který mu uvolnili jeho přátelé. Z blízky viděl, že průjezd nebude stačit. Musí zúžit profil koně, aby se tam vešel. Létali kolem něj šipky, kapaly na něj dešťové kapky, slyšel hlasité vrčí steny a do toho podivně známý zvuk, jako by někdo právě povolal meluzínu. Jedním pohybem uvolnil tornu a nechal ji spadnout na zem. Před očima měl rudo. Uvolnil se v sedle a přichystal se.

Tři.

Jeho kůň se stále blížil k mezeře. Pro samé napětí neslyšel hulákající hlasy svých druhů, vytěsnil i halekání vrků i ten nesnášený zvuk svého dětství.

Dva.

Rychlý nádech. Oči zafixoval na mezeru mezi vozy. Šipka nějakého zapomenutého skřeta mu proletěla kolem hlavy a zabodla se do vozu vedle mezery. Byl blízko.

Jedna.

Výdech. Napnutí svalů. Postavení ve třmenech.

Teď.

Skočil. Nechal koňský hřbet pod sebou. Vyskočil a netušil jak a jestli dopadne. Během letu se zahleděl na nebe. A tam, přesně jak očekával, zahlédl mimo mraky a mimo dešťové kapky, taky něco dalšího. Něco podivně zvláštního a přitom utěšujícího. Spatřil povědomého elfa na létajícím koštěti. Spatřil svého otce.

V dalším okamžiku se již nehleděl do nebes, v dalším okamžiku již zůstal bezvládně ležet na prostranství mezi vozy. Kapky deště mu omývali tváře a jeho ruce, rozhozené v nepřirozených úhlech vůbec nenasvědčovali tomu, že by měl ještě dýchat. Přesto však se jeho hruď stále zdvihala a klesala. Žádné množství kapek deště však k probuzení nestačilo. Herbert slezl z vozu a běžel k na zemi ležícímu Grodovi. Grod měl ohavnou podlitinu pod okem a krvácel z hlavy. Jeho zranění vypadala ošklivě.

Za vozy se dál blýskalo. Všichni již nyní spatřili prapodivnou elfskou postavu v ještě divnější róbě na ještě prazvláštnějším létajícím koštěti. Všichni až na Herberta, který klečel vedle Groda, snažíc se přijít na nějaký způsob, jak by jej mohl zachránit, jak by mohl zabránit jeho duchu opustit tělo. Život nemá smysl. Jinak by dal Grodovi šanci. To si myslel Herbert, zatímco prohledával všechny torny v prostředku tábořiště. Konečně našel, co hledal. Byl to flakónek s rudou tekutinou.

„No tak, Grode, všecko bude v pořádku rozumíš,“ snažil se jej probrat hlasem. Když to ani tentokrát nepomohl, nemeškal a nalil celý flakón do Grodových úst.

Grod otevřel oči. Před chvílí se mu zdál ještě nějaký nádherný sen, na jehož obsah si již nemohl vzpomenout, nyní jej však někdo z těch krásných scenérií vytrhl. Nad sebou spatřil Herberta.

„To byl krásný sen,“ ulevil si Grod.

„Umírání je krásné? To zní jako něco, s čím bych přišel já,“ řekl Herbert a pro jednou odložil svůj mrzoutský výraz. Bylo možné v něm spatřit tu krásnou špetku údivu nad tímto světem, kterou na něm Grod vždy obdivoval, i když byla většinou hluboce zakopána za hradbou mrzutých výrazů.

„Ne, umírání jsem neviděl, protože jsem očividně neumřel. Tak bych vám to přece nemohl ulehčit…“ prohlásil Grod, slzy v očích.

„To máš asi pravdu. My jsme věděli, že se k nám nakonec připojíš a zkazíš všechnu zábavu.“ Z hlavy stékaly Herbertovi kapky deště a Grod začínal již vnímat i vřavu stále probíhajícího boje.

„Tak vidíš, třeba nakonec uvidíš svoji rozkošnou Romildu. Omlouvám se, že jsem na tebe tehdy tak vyjel,“ snažil se Grod napravit starou křivdu. Bojová vřava v pozadí pomalu utichala. Vypadalo to, že boj se blíží ke konci.

„No já nevím. Romilda si zaslouží někoho veselejšího, ne takového morouse.“

„Blbost, vždyť se dokonale doplňujete,“ řekl Grod. Herbert chtěl říct svoji odpověď, ale Grod si náhle uvědomil, že k tomu už nebude mít příležitost. Již viděl blížící se zkázu, neměl však energii jí předejít. Nestihl zamumlat varování a nestihl ani odstrčit Herberta pryč.

"Když to řík..." a pak už jen záplava červeně, která Grodovi smáčela obličej. A o moment později, těžký dopad Herbertova bezvládného těla na Grodovo. Vyplivl jeho krev z úst a pokusil se otevřít oči. Nešlo to snadno, Herbertova krev mu tekla po očích. Nakonec však mrkáním dostal z očí všechnu tu krev a... byl by raději, kdyby jeho oči zůstaly zavřené.

Herbert na něm ležel a vzadu z hlavy mu trčela šipka. Zbloudilá šipka, náhodně vystřelená do nebe, dokázala zmařit jakýkoli Herbertův pokus někdy zase k nebi pohlédnout. Herbert odešel, jeho mrzutost však navždy zůstala v Grodově srdci. Jeho otec je zachránil. Herberta však ne. Jako vždy přiletěl Chamavik moc pozdě. Vždycky moc pozdě.

---

Napsal Martin RK Tuček. Trošku jsem zabrousil do fantasy. Pokud to uznám za vhodné, příběh našeho elfa bude pokračovat. Pokud se vám příběh líbil, nezapomeňte hodit srdíčko, popřípadě zanechat komentář. Budu vděčný za jakoukoli konstruktivní kritiku nebo za subjektivní názor kohokoli z vás.