Jeden den na Wogastisburgu

Život na Wogastisburgu poslední dobou příliš jednoduchý nebyl, pomyslel si Jaroslav a zavrtěl se na slámou vystlané zemi. Při vstávání se vždy pokoušel nevzbudit Mardu, ale málokdy se mu to podařilo. I tentokrát Marda vstala spolu s ním a se zívnutím řekla: „Příště nesmíme jít tak pozdě spát, drahý.“

„Jistě, ty má patronko.“

Marda Jaroslava teprve nedávno potkala, ovšem i přesto se nedávno rozhodli, že při Ladě si věrnost odpřísáhnou. Každý, kdo je znal, jim říkal, že když je vidí dohromady, tak je to úžasný zážitek. A teď navíc čekali, zda je Lada obdaruje. Pak už by byli tři. Jaroslav každé ráno cítil mírné napětí. Podíval se na Mardu s tázavě pozvednutým obočím. Marda odsunula slámu. A ani dnes nebyl vidět náznak ruda u jejího lůna. Marda již dva měsíce nekrvácela.

Jaroslav radostí vyskočil a vyslovil dlouhou modlitbu díků k Ladě, bohyni manželství a dětí. A stále se nepřestával usmívat. Na zem ho vrátila až jeho skvělá žena Marda a on ji objal a přes veškeré povinnosti si znovu lehli do slámy a oslavili toto slitování Ladino.

Když usmívající Jaroslav odcházel ze zemnice ven, již s faktem tím, že Ladou obdarován byl, zastavil ho rovnou za dveřmi jeho kamarád Boleslav. Tento muž s pěstmi jako kameny, často jeho druhem ve zbrani se nazýval a jednou ho, Perun mu žehnej, samotnému Sámovi představil! Nesčetněkrát mu však Jaroslav tuto laskavost záchranou života vynahradil.

„Hle, tu kráčí nejlepší bojovník, z řad rodu Slavínů, ten jež se mnou mnohými toulkami kráčel, a ten, pro něhož mocný Sámo Boleslava poslat nechal.“

„Ty jest od Sáma posel.“

„Správně Jaroslave. Vidím, že úvahy tvé zůstaly stejně jasné i po čase na Wogastisburgu.“ 

Jaroslavovi poskočilo srdce. Pokud jeho schopností i samotný Sámo povšiml si, tak jistě rodu svému ve službách Sámových čest donese. Doufal jen, že ho jenom Veles nezkouší, však Boleslavovi důvěřoval a neměl důvod se něčeho takového obávat.

„I když čas trávený na Wogastisburgu svou dřívější jednoduchost pozbyl, vždy stál za veškeré vrtochy nepohodlí, jež mně byly do cesty nachystány.“

„Tak to jsem rád, že jsem tě sem zrovna já pozval,“ odpověděl Boleslav.

Jaroslav s Boleslavem po boku vystoupal na vrcholek vyššího Wogastisburgu, kde Sámo svůj tábor rozprostřen měl, vyprávějíce o Ladině požehnání. „Noviny vskutku překrásné neseš, nechť vám je i nadále Rodem přáno. Já ovšem sám v nevědomosti jsem, zda sestřenice tvá, již na mně s obdobným překvapením nečeká, neboť Sámo vyrazil dříve, než ujistit bych se mohl, zda Lada i mě obdarovala,“ Boleslav pravil v odpověď

Však Jaroslav na reakci nedal dlouho čekat: „Ty jsi dar Ladin očekával, a přesto se Sámem, strýcem svým, vyrazit do krajin zdejších rozhodl ses, na výspu Slovanstva, na Wogastisburg?“

„Sámo má ve mně spolehnutí.“

„Já ani netušil, jak Sámovi blízký jsi, vždyť zatím pouze párkrát viděl jsem ho ve společnosti tvé.“

„To je hólos jasné. Sámo, jak sám poznamenal jsi, je strýcem mým.“

„Proč stále slovo mým uším neznámé, to jest hólos, užíváš?“

„Jednou ti o tom možná povyprávím.“

A hle tu došli k vyššímu vrcholku hory na níž se rozkládal Wogastisburg, dospěli až k palisádám zpevněným kamenem, za nimiž čekal jen dlouhý sráz a výhled do krajiny jindy tak překrásné. Poslední dny však krajina byla zaplavena lidem franckým. Dagobert, král říše za humny vzdálené opovážil se Sáma, sjednotitele slovanstva, ohrožovat. Po levé straně hlavního nádvoří nacházel se vratký most, umožňující přesun na druhou stranu hluboké strže, oddělující nižší a vyšší vrcholy Wogastisburgu. Uprostřed velkého nádvoří stany z kůží vztyčeny byly, aby v nich bydliště nalezl Sámo a jeho nejbližší.

Boleslav pokynul na stráže v brnění bělostně a zářivě se třpytícím a s meči ze stejného kovu stvořenými a ti ho dovnitř stanu vpustili. Jaroslav musel uznat, že nové tyto zbraně ho z míry velmi vyváděly. Proto raději rychle do stanu vlezl, by nemusel pohledu stráží a jejich blyštivých krunýřů nadále čelit.

Stan byl zařízen s pokorou, jež k Sámovi příliš nehodila se. U strany zadní tři modly vztyčeny byly, a to modla muže vrásčitého, Peruna nejspíše; druhá modla Radegasta zobrazovala v postoji bojovém, divokého jako válka sama; a poslední modla náležela Pohvizdovi, který, jako vždy, ve vichřici zobrazen byl. U stěn stanu se nacházely velké truhlice se Sámovým majetkem, a jejich majitel vprostřed této skromnosti seděl na polenu širokém, vedle sebe v zemi meč zapíchnut, s rukojetí božím svitem zdobenou a s démantem noci vsazeným. Pozornost Jaroslavova utkvěla na vůdci samotném, při pohledu na něj klekl na nohy své, by oddanost svou prokázal.

Sámo byl oděn v hávu barvy sytě červené, symbolizující bohatství nezměrné, jehož Sámo dosáhl. Od Boleslava věděl, že tato červená, pocházela z drahých barviv. Tunika jeho byla objata páskem překrásnou přezkou zdobeným. Oči modré barvy se leskly ve stanu a upíraly se na Jaroslava s autoritou správného vůdce v obchodu zběhlého.

Sámo pokynul Boleslavovi. Ten se otočil a Jaroslava ponechal samotného se Sámem. Sámo chvíli sledoval Jaroslava v kleči, poté mu pokynul a na poleno druhé ukázal. „Mám pro tebe úkol,“ pronesl.

„Chtěl bych otázati se, zvědavost má mi nedá, o jaký úkol se jedná?“

Sámo neklidně poposedl na polenu a hrubý náčrt Wogastisburgu vytáhl: „O úkol jednoduchý, ideální pro muže tvých schopností, jedná se. Nenech se však zmýlit, stejně tak je tento úkol i důležitý. Výběr proto padl na tebe, neboť pod Boleslavovým slovem jsi. On přimlouval se za tebe a vychválil tě.“

„Je mi ctí, že jsem byl vybrán a jistě nezklamu.“

„Chápu a věřím tomu. Tvým úkolem bude spolu s Boleslavem vést naši jižní obranou linii do nadcházejícího střetu s proradným Frankem Dagobertem. Srázy nižšího Wogastisburgu prudké sice jsou, ale znalí lezci by je mohli vylézt. Úkolem vaším bude co nejdříve ty červy proradné zlikvidovati, zatímco hlavní voje v roklině utkají se.“

„Je to tedy o trpělivosti pouze? Mám tam čekat, i když jisto není zda vůbec lézti budou?“

„Nikoli. Pokud nahoru nikdo lézti nebude, vaším úkolem bude slézt dolů a Frankům do zad vpadnout.“

Nic dalšího k úkolu Sámo neřekl, a tak se Jaroslav rozloučil a ze stanu vyšel, a aniž příliš se zamýšlel, zamířil zpět do zemnice své. Marda již tou dobou pryč byla, a tak si sám převlekl tuniku hnědou, odděláním svého pásku památečního. Své ovinky na nohách ponechal si, stejně tak i sandále své. Tělo poté navlékl do košile režné, aby na kůži hned prošívanici nedával, a dle příkazů vystrojil se, tabardem takovým, který od Sámových pohůnků dostal.

Do ruky popadl svoji věrnou palici, mnoha bronzovými hřeby zdobenou a pln odvahy ven vyrazil. Bohové mu jistě přejí, když Lada obdarovala ho, jistě příznivě nakloněn Radegast též bude. Po nedlouhé cestě na nádvoří hlavní dorazil opět. I vyrazil přes vratký most na nižší Wogastisburk, kde došel k bráně Vesnině.

Zde čekali naň mnozí bojovníci významní ze Slovanů či dalších jim podřízených. Stála jich tam necelá kopa. Boleslav postával u čela průvodu, a když dorazil Jaroslav, pokynutím ruky nakázal, aby k němu do čela postavil se. Spolu měli vést a hlídat záda si tak jako vždy. Když Jaroslav do čela došel, zabušil Boleslav jistým předmětem, jež jako tyč s řetězem a koulí vypadala, o štít svůj, aby ticho zjednal si a pozornost získal.

„Dnes na nás Francká říše útok povede. My připraveny síly máme i kameny nasbírány, a i když mnozí pochybují, nezoufejte. Slované hólos porazí tu Franckou verbež, spolu s těmi Bavory a Langobardy. Společnými silami pošleme Dagoberta zpět tam, odkud přišel. Ale pro nás má Sámo ještě důležitější plán. Pojďme jeho přání naplnit. Sláva Slovanstvu!“

„Sláva!“ ozvalo se z davu.

„Sláva Sámovi!“ dodal Boleslav.

„Sláva!“

„Ať žije svaz!“ přidal se Jaroslav.

„Ať žije!“

Po těchto a mnoha dalších zvoláních vyrazily, bo nemohli tu příliš dlouho postávat, brzy již ke střetu dojít mělo. Postupně se od Jaroslava a Boleslava odpojovali další a další bojovníci, aby rovnoměrně pokryli celý svah. Nakonec zbyli jenom oni dva, a tak nic jiného nezbylo jim, než schoulit se do křoví a pohled svůj na sráz zaměřit.

Udržovali ticho. Mlčeli, Jaroslav však cítil napětí, jež v Boleslavovi sílilo, cítil to napětí k útesu směřované a jen doufal, že přežije. Dál hleděl do krajiny širé a na okraj útesu. To čekání se nekonečným zdálo. Nepohodlí v křoví ho vyvádělo z klidu duše a nedávalo mu spát, což však nakonec jako dobré rozhodnutí ukázalo se, neboť nebýt toho nepohodlí, již dávno by do víru spánku propadnout se mohl.

Co by dělal, kdyby se nemohl vrátit zpět ke svojí Mardě? Již za sebou plno akcí podobných měl, nikdy však nebojoval proti přesile tak obrovské. Kolik lidí se muselo před Wogastisburkem shromáždit? Nedokázal je spočítat, více lidí neviděl. Stačil rychlý pohled do krajiny, na řady stanů dlouhé a už Jaroslava v zádech mrazilo.

„Boleslave?“ zašeptal.

„Ano?“ podíval se naň, v očích napětí.

Jaroslav na špičky sandálů svých pohlédl a celý nesvůj k otveření pusy se chystal, když jej přerušil Boleslav: „Myšlenky takové, vůbec k tělu nepouštěj si Jaroslave. Dlouho již známe se a dlouho tě ještě budu znát. Není hólos možné, abychom se odloučili.“

„Já vím... Ovšem i tak, myslíš, že kdyby náhodou...“

„Určitě.“ Boleslav kývl hlavou v naprostém porozumění. Jaroslavovi se ulevilo. O Mardu bude dobře postaráno. Znovu svůj pohled upřel ke kraji útesu.

Drahnou chvíli bylo opět ticho. Náhle však něco jeho ucho zachytilo. Tiché zaklení v jazyce neznámém. Zvuk nohy smýkané. Šeptané plány. Frankové lezli po skalní stěně. Ještě několik chvil zabralo, než Jaroslav prvního Franka spatřil. Tu nastala jeho příležitost.

Vyrazil vpřed a srazil Franka z útesu. Frank zakřičel a ze skály slétl, bez ladnosti, bez pýchy. Mezi tím ovšem již Franků zbytek uvědomil si, co děje se, a tak nahoru, vylézat mnohem rychleji začali, nehledě na zvuky hlasité a na nebezpečnost počínání svého.

Mocným úderem rozpoltil Jaroslav lebku bojovníka dalšího, jež přes okraj útesu hlavu vystrčil. Při obratu ucítil vzrušení a úzkost zároveň, ale boj jej, jako vždy, opíjel touhou zuřivou. Po obratu spatřil dalšího bojovníka, i neváhal a praštil jej do hrudi. Zapraštění mohutné a bojovník již přes okraj útesu letěl, za krajany svými. Když však Jaroslav znovu se rozhlédl, spatřil dva Franky, kteří již nahoře na zemi stáli. Ti již nebudou tak lehkými soupeři.

Jeden vedl úder vrchem, ovšem meč jeho odražen byl palicí Jaroslavovou. Druhý zaútočil zespod a Jaroslav ucítil jemné škubnutí v jeho svalech břišních, ale boj příliš zaplňoval jeho krev, a proto ráně pozornost přílišnou nevěnoval. Oba šermíři se opět napřahovali, ale ze tmy, Svarog mu žehnej, vyrazil Boleslav s řemdihem svým a úder odklonil vojáka druhého.

Jaroslav se tedy plně mohl soustředit na úderu vykrytí vojáka prvního, které se mu zdařile povedlo. Zdvihaje svůj kyj povšiml si, že Jaroslav vede rozhovor spolu s prvním šermířem v jazyce jemu neznámém. Poté se již musel naplno potyčce věnovat s druhým šermířem, kterého se mu s nasazením sil nemalých podařilo porazit. Rána kyjem do ruky mu zlomila kost a rána pěstí pod bradu mu zlomila vaz. Tělo šermíře v neladné křivce pádu zavalilo Jaroslava a ten teprve teď uvědomil si, že rána šermíře prvního mnohem vážnější je než prve myslel si.

Krev z hrudi stříkala mu proudem hrozivým, smrtelným. Pokusil se mrtvolu Franka odsunouti, ale nešlo to. Při snaze všiml si střeva svého, jak z břicha mu čouhá. Teprve tehdy, vlna bolesti dostavila se, oči se mu klížit počaly, bojová opojenost v strach a hrůzu změnila se.

Před zavřením očí spatřil široširou krajinu a uvědomil si, že nikdy své dítě nespatří. Že Radegast mu přeci jen nepřál. A s posledním záchvěvem sil a vším hněvem mrštil palicí po prvním šermířovi, jehož vinou již nikdy nespatří svou milovanou Mardu.

Zavřel oči. Prostoupil ho klid. Zmizel.

---

Napsal Martin RK Tuček.