Upravená láska (část 6/6)
- Martin RK Tuček
- 11. 10. 2020
- Minut čtení: 16
Cesta plyne rychle. Na každé křižovatce mi June ukazuje kudy mám jet. Sem tam prohodíme pár slov. Projevy únavy. Ještě štěstí, že už jsou… Cože to už jsou tři hodiny!?
Ten čas opravdu rychle uběhl. Původně jsem si říkala, že s tím návratem domů včas June jenom kecá, že nám to nikdy nemůže zabrat tak dlouho, ale jak se zdá, tak může. Zrovna jedeme po nějaké ulici téměř v centru. Bylo tu více života než na okraji, ale nic, co by stálo za řeč. Ptám se June: „Jak dlouho ještě plánuješ, že budeme pokračovat?“
June se na mě podívá, na okamžik odhlédnu od řízení, v jejích očích je pochopení, možná trocha zármutku a velkého očekávání. „Už jenom vyhodíme náklad, a pak poslední místo a tam to ukončím. Mise bude splněna. Aspoň pro mě.“
„Nechápem. Jak to myslíš?“ ptám se znovu, vlastně zmatenější než předtím, „proč aspoň pro tebe?“
„To je jedno. Prostě a jednoduše, zbývají dvě poslední zastávky. Tady doprava,“ řekne mi a já na poslední chvíli smýknu volantem doprava. Úplně jsem přestala věnovat pozornost řízení. Musím se soustředit.
„Jestli chceš tak se po příští zastávce vystřídáme,“ řekne June, doufá, že kývnu, chce si ještě zařídit. Asi tak často nemívá tu možnost.
„Tak jo,“ souhlasím.
„Tak když jo, tak se rozluč s řízením. Zajeď na to parkoviště, jsme tady,“ a s těmi slovy otevírá dveře za jízdy a křičí: „JSME TADY!“
Úlek, zděšení, šok. Co ji to napadá, co když nás někdo... Takhle si uprostřed noci jen tak vykřiknout, nevím, to bych asi nikdy neudělala. Respekt. Něco na tom je. Plán na napodobení, nevím co vykřiknu.
Otáčím volantem a vjíždím na téměř prázdné parkoviště před zavřeným obchodním domem. Přikyvuji. June se šíleně směje. Opravdu jí přestávám rozumět. Plán padá. Nebudu dělat nic, jenom by ji to podpořilo v té divnosti, která ji začala vtahovat. Nevím co dělat, abych ji zastavila. A tak jenom vystoupím z auta a čekám až se dosměje.
Celý den divná. Je to vůbec June, do které jsem se zamilovala, nebo ji ztráta May tak poznamenala? Nebo jsem se jenom já změnila? Nebo, a to by bylo nejhorší, byla June vždycky taková? Snad to je jen něco dočasnýho.
June vystupuje z auta, poté co se dosmála. Začne mluvit: „Částečně se omlouvám, ale za chvíli budeš vědět, proč se tak směju. Nebo spíš to asi nepochopíš, ale alespoň ti sdělím ten důvod, proč se teď chovám tak trochu jinak. Ale to až na další a poslední zastávce před zakončením mise. Teď se pojďme vloupat do toho obchoďáku,“ a s těmito slovy vyrazila sebevědomě k obchodu.
Nevydržím to, co to dělá!? „Hej! To cos zavalila?!“ křičím. Nakonec se přeci jen můj hlas zařadil vedle toho jejího a vyrazil na cestu ozvěnou kolem spících baráků.
Zastavuje se, otáčí se, chvíle hněvu, rozladění. „Prosimtě pojď, nebaví mě tě furt přemlouvat. Zatím si to užíváš, ne?“
„Užívám, ale to neznamená, že se musím rovnou jít někam vloupat.“ Co se mi snaží říct, co se snaží dokázat? Ona chce jako krást?
„Omlouvám se, s tím vloupáním jsem to trochu přehnala, no. Taková drobná hyperbola. Tady mám klíče,“ odbíjí mě, z kapsy vytahuje klíč. Nechápavost.
„Jak můžeš mít klíč, do háje.“
„To je na dlouhý povídání, můžu ti to říct až odsud pojedeme pryč. Nenech se furt přemlouvat, nebudeš litovat,“ říká, snaží se mě přesvědčit, zároveň je však připravená vyrazit. Opře se o kufr.
O co jí jde? Zatím to vypadalo, že měla všechno naplánované. Kdybychom nezapomněli ty věci u nádrží, tak by všechno bylo úplně v pohodě. Žádné starosti, žádné velké stresy. Jistě má promyšlené i tohle, vždyť má klíč, to už musí kurňa něco znamenat. Co když nás ale chytí. Jí to očividně netrápí, dívá se na mě naprosto sebevědomě a… lehkovážně! To je to slovo. Začíná být až příliš lehkovážná.
„Podívej,“ promluví znovu, zatímco přemýšlím, „tohlencto už jsem potřebovala podniknout, plánovala jsem to tak celej poslední měsíc. Ty jsi jediná, kterou bych si sebou byla ochotná vzít. Šak se známe. Přeci vím, jak se cítíš, vím, že mě neopustíš, ne teď, teď to nejvíc potřebuji. Prosím,“ říkala to prosebným i vážným tónem, lehkovážnost z jejího hlasu však nevyprchala. Ta už asi nezmizí, dokud nebude po všem. Rozvaha. Dobrodružství, důvěra, úpěnlivé prosby, zvědavost proti obavám, nebezpečí. Musím si zvolit tu zajímavější cestu, život žít naplno.
Jako by ta slova vkládal do mé hlavy někdo jiný, má však pravdu, nesmím se přeci nechat stáhnout do víru jednotvárnosti. Cítím, že pokud chci nějak naplnit svůj život, je tohle jedna z mála možností, jak dosáhnout něčeho… víc.
„Tak dobře,“ souhlasím, přikyvuji, „ale pouze pokud je tohle skutečně předposlední zastávka a na té poslední se nebudeme nikam vloupávat.“
Chvíli se na mě dívá, hledí mi do očí, pak vykouzlí svůj omamný úsměv a napřáhne ke mně ruku. „Platí,“ řekne.
Také k ní natáhnu ruku, chytnu jí. Začne mi jí třást, pak náhle zatáhne a sevře mě v náručí. „Díky. Díky za to všechno, co pro mě děláš.“
Nemám odpověď, plácám ji po ramenou. Užívám si pocit našich spojených těl, jako by to bylo poprvé. Žasnu nad jejím stiskem, přesně tak akorát. Po chvíli se odtáhne.
„Nemáš zač, jsem ráda, že tě můžu doprovázet, vždyť je mi s tebou tak skvěle. Neznám člověka, s kterým bych raději prožila to, co s tebou.“
Neodpoví, otočí se, na tváři nezaměnitelný úsměv. Přemýšlím. Je hodně přecitlivělá, zatím jsme se mockrát takhle neobjali. Nechci pořád myslet na to, co se děje, proč se to děje. Nechci myslet na zmizení May, nechci myslet na Juninu matku, chci myslet na ni, chci si to užít.
Ale zase bych měla ocenit, že dnes tak odhaluje své emoce a své nitro. Snaží se to ze sebe nejspíš všechno dostat, aby neměla nic tíživého na duši. Aby se konečně uvolnila. Protože dokud se neuvolní ona, nemůžu se uvolnit ani já. A nebýt uvolněný ve tři ráno je jako jízdenka přímo do stanice mikrospánek.
Odchází směrem k obchodu s oblečením. Vidím zadní vstup a u něj je nějaký vozík. June na něj ukáže: „Musíme vyložit náš náklad sem a přesunout ho dovnitř.“
Překvapení? Už ne. Obavy. „Co s ním chceš dělat v tom obchodě?“
„Jenom nafotit pár fotek a pak ho zase odvezeme na kraj města. Ať si trochu šlápne…“ ďábelsky mrká. Vidím starou June. Mrkám, usmívám se. Nejistota, podivnost.
Popadne držátka vozíku. „Prosím, nastupte si madam,“ říká, ukazuje na vozík. Přikyvuji, nastupuji, úsměv na rtech. June se uchechtne. Začne tlačit, vozík se rozjíždí, rychleji a rychleji, jde to ztuha, je to do kopce, ohlížím se. June se plně soustředí, funí, zabírá, vozík se rozjíždí, otáčím se, projíždím kolem auta a kousek i za něj. Pak vozík zastavuje.
June se za mnou řítí, vyskočila jsem ven, abych uvolnila místo Thomasovi, jehož ruka vypadla z právě otevřeného kufru. Stoupám mu k nohám, June ho popadá za ruce, zabíráme. Tlak. Pořádně. Cítím, že ho zvedám. June zaostává, nakonec ho však zvedá. Pomalými krůčky ho přemisťujeme do košíku. Musím ho už brzo pustit, ruce mi nezvládají, jsme nad vozíkem.
„Pouštím!“ říká June a pouští ho, nepočká, bouchám se o okraj vozíku. Bolest. „Au!“
„Omlouvám se, už jsem ho neudržela.“
Vytahuji ruku zpod jeho těla. Cítím střípky bolesti, jež mi prochází do špiček prstů a za chvíli, s dalším úderem srdce, znovu vyráží do ruky. Za chvíli však ustupuje bolest do pozadí.
„Cajk?“ natáčí June ke mně hlavu, doufá, že mi nic není. Přikyvuji.
„Nic mi není. Teda zvládnu to,“ to je přesnější. Tentokrát se chopím vozíku já a tlačím ho ke dveřím. June jde vedle mě. Thomas po pádu začal tiše pochrupovat. Kolečka nepříjemně skřípají. Cítím příjemný pach nočního města, ale žádný noční život, který by mě sem nalákal. Prázdné ulice mě naplnili melancholií. Bydlet v takovém městě musí být smutné. Už abychom byly zpět doma.
Zívnu. Popadá mě únava. Už jsme u zadních dveří. June mě rukou na rameni zastavuje a vytahuje klíče. Vkládá ten správný a s potměšilým výrazem mi kyne, abych vjela dovnitř. „Až po tobě,“ říká.
„Tímhle jsme si už dneska prošli,“ říkám. Vrtím hlavou. „Dámy první, June.“
„Tak právě proto by prvně měl projet náš náklad a hned za ním naše budoucí doktorka,“ usmívá se zpět, pak si na něco vzpomene a úsměv ji mizí z tváře, snaží se to skrýt otočením ode mě, „tak jeď,“ pobízí mě.
Nenapadá mě odpověď ani vysvětlení. Vykračuji a protlačuji vozík dovnitř. Dveře jsou tak akorát velké. Uvnitř je tma, vidím jenom tmavé regály v šedivých paprscích světla pronikajících dovnitř malými okny u stropu a otevřenými dveřmi. Vrtím hlavou a hledám tlačítko na rozsvícení. Uslyším tiché pípání. Vidím číselník s podsvícenými klávesami. Alarm!
„Mají tady alarm!“ napůl ječím, napůl šeptám k June.
„Já vím,“ kývne vtrhne se dovnitř za mnou a rychle začne zadávat kód do číselníku. Chvíli se nic neděje. Pak pípání ustane. Úleva. Zmatení.
„Jak znáš i ten kód?“
„Ze stejného zdroje, z jakého mám ty klíče. A teď pojď,“ říká projde kolem mě, odchází.
„Jo, už jdu,“ říkám, tlačím vozík k June. Otvírá dveře do krámu.
„Musíme ho posadit do kabinky a rozsvítit. Když ho vyfotíme tam, tak to bude fakt vypadat, že si to zkouší,“ líčí June nejdůležitější a nejďábelštější část svého plánu. Musím se usmát. To si jenom zaslouží, za to jak… jak Lukovi ubližoval? Dělá to June opravdu všechno pro něj? A přitom si ani neuvědomila, co k ní cítí? Nebo to opravdu dělá pro mě?
„Jasný, šéfová,“ povídám, chápu plán. Kličkujeme mezi regály, kabinky jsou před námi. Už nás nic nepřekvapí, za chvíli bude po všem. Už se mi nechce na tu poslední zastávku, nechci zklamat June, ale nechci, aby mi tahle jedinečná vzpomínka zahořkla. Spolu s June si opět stoupáme k Thomasovu bezvládnému tělu a společnými silami ho přesouváme na sedátko v kabince.
„Uf, tak tohle bychom měli,“ říká June, mne si ruce, vytahuje foťák, hladí upřeně na Thomase, „možná by bylo lepší, kdybys zatím šla hlídat dveře. Nechali jsme je otevřený, tak aby si někdo náhodou nemyslel, že se tady něco děje. Já to tady zatím nafotím.
Úleva. Jsem ráda, že u toho nemusím být. Teď, když mělo dojít k provedení plánu mi to přišlo trapný. Lepší, když to udělá jen ona. Já na to asi nemám. „Dobře,“ říkám, odcházím.
V krámě je stále tma, až na paprsky světla linoucí se z kabinky a měsíčního světla, které vychází z předních vitrín. Potmě hledám vstup do zadního skladu. Ticho je přerušováno jen šoupáním závěsu a zvuky hekání a námahy ozývající se zpoza závěsu. I tak si náhle přijdu jako zproštěna obrovského břemena. Jsem sama. Ale s tím mě zachvátí i smutek a znechucení. Proč jsem odešla?
„Hej a ještě něco,“ volá June, otáčím se, blesk, vyfotila mě, „Fakt ti to sluší.“
Červenám se, nemůžu si pomoct, vidím ji před sebou takovou, jaká by měla být, jaká v mých představách vždycky byla. Usmívá se, její vlasy se vlní jako ranní větřík, miluji ji. Miluji?
„Díky, June,“ odpovídám, otáčím se, pokračuji dál. Opravdu ji mám ráda natolik, abych ji milovala? Nešálím se? Ještě než jsem se probudila, bych dala nevím co za to, abych byla na tomhle místě. Proč však mám teď pocit, že chci být kdekoli jinde?
Jsem ve skladu, tmy se ale tentokrát nebojím. Není tu June. Život jako by byl úplně jiný než uvnitř obchodu. Chvíli se zamýšlím nad svou situací a snažím se ji pochopit. Zůstávám u polootevřených dveří obchodu, do kterého jsem se právě vloupala s June, se kterou jsme předtím uspali a unesli živého člověka a teď je June uvnitř a fotí fotky, pomocí kterých ho může zesměšnit. Přestává se mi to líbit. Dívám se dveřmi ven. Vidím otevřenej kufr. My ho zapomněli zavřít?! Měla bych tam jít. Vracím se ke dveřím do vnitřních prostor, volám: „Nechali jsme otevřenej kufr, jdu ho zavřít, jo?“
„Jo,“ ozývá se zevnitř, June zní zaměstnaně. Otáčím se a vyrážím k autu. Nikdo si mě nevšímá. Klíče mám v kapse. Mohla bych od toho všeho prostě ujet? Co by se stalo? Nemůžu to udělat, proč bych to dělala?! Proč je to tak lákávé?! Nemělo by být. Co se ze mě stalo?
Stojím před otevřeným kufrem, otevřeným jako moje nitro, opírám se o něj, stejně jako jsem se dnes opírala jen o June. Zavírám oči. Všechno se točilo kolem June. Její nálady, její nápady, všechno, začínám toho mít dost. Nezajímá mě nic dalšího, chci domů, chci se probrat z téhle noční můry.
Otevírám oči. V nalakované části kufru vidím rychlý pohyb. Obraz. Bolest. Pád. Obraz Thomase, stojí za mnou, vyčerpaný, hlavu svěšenou námahou, v ruce tupý předmět. Umřu? Zavírám oči.
Nebe je mi blíž, chodím po něm vzhůru nohama, musím skočit, žebřík mě sráží, jsem u nádrží, něco tu nehraje, najednou po mně skočí démon, nemůžu se hnout, démon se mění…
„JUNE!“ volám, otevírám oči, stávám, bolest v hlavě, „AU!“ padám zpět na zem, bouchla jsem se o něco hlavou. Někdo mě předtím praštil. Rozhlížím se. Jsem v kufru. Otevřeném kufru. Vstávám opatrněji, klekám si, hledím ven.
Už nejsem na parkovišti. Už nejsem s June v obchodě. Auto parkuje někde v lese. Kdo mě praštil? Thomas? Thomas to byl. Kde je? Kde je June? A kde jsem já?
„JUNE!“ volám ještě jednou, hlasitěji než předtím. Náhlé uvědomění. Na obrubě kufru leží zapálené čajové svíčky. I dál v lese vidím různě postavené svíčky. Jako by mi někdo budoval cestičku. Vedle mě leží Junin mobil. Rozsvěcuji jej. Na tapetě je vzkaz: Najdi mě. Nechápu to. Sahám si do kapsy. Klíče nemám. Nemůžu odjet. O co se snaží?
Strkám si její mobil do kapsy. Cokoli je lepší než sedět. Musím ji najít, nebo nebudu mít klid. Nebudu? Nejsem si jistá. Mohla bych také utéct. Znovu vytahuji Junin mobil. Je 4:15. To bych to do Asca po vlastních nestihla dojít. Ale co? Jeden den bych prostě nešla do školy, nic by se nestalo. Nevím. Co mám dělat?
Rozhodnutí. Půjdu prostě po těch světlech, ne, ještě můžu zůstat tady, ale k čemu by to bylo? Půjdu po těch světlech. Vstávám. Nádech. „To zvládnu.“ Výdech. Vyrážím.
Moje kroky dopadají mezi nízké stromy, šlapu po staré lesní půdě a stále přibývají nové svíčky. Už jsem minula tři a nevidím konec. Pohlédnu k obloze. Na nebi stále smog, ale vlevo se proti obloze tyčí nějaké stavba. Hledím tím směrem do lese. Zdá se mi to, nebo je tím směrem vidět hodně vzdálená svíčka? Vyrážím tam a opouštím vytyčenou stezku.
Čím blíž jsem k té svíčce, tím víc si uvědomuji, že je to i ta poslední. Stojí u základny vysoké rozhledny. Nahoře vidím záblesky mnoha svíček tam na mě jistě čeká June. Proč mě ale neprobrala? Vrtím hlavou, musí mi toho ještě hodně vysvětlit. Už jsem u rozhledny.
Pokládám nohu na první schod, čímž zahajuji výstup do nebes. Jeden krok za druhým se blížím k June. Začíná mi docházet, že June měla nejspíš jiný důvod k tomu všemu, jiný důvod, proč to všechno dělala. A já se ho konečně dozvím.
Schody mě zmáhají tím víc, čím blíž jsem k rozuzlení. Už mě nezajímá nic jiného. Vybíhám posledních pár schodů a dorážím na plošinu na samotném vrcholu.
Vidím tam sedící June, kolem ní jsou náhodně postaveny svíčky, před sebou má rozložený talíř a na něm zbytek jídla, od pohledu to vypadalo na burger s čedarem. Zahledí se na mě, není překvapená, že jsem tady: „Čau, jak se máš? Omlouvám se, že jsem tě neprobrala, ale říkala jsem si, že asi potřebuješ trochu spánku.“
„Co?! Já dostanu ránu do hlavy a ty si řekneš, že mě necháš spát?! Kde je Thomas?! Kam zmizel, co?!“ ptám se, nechápu, jak ke mně může mluvit tak klidně. Skoro s takovým divným smutným entusiasmem. Když jsem uslyšela její hlas, zamrazilo mě v zádech.
Křičím na ni otázky, křičím, nevím, co říkám, jenom chci, aby se rozčílila taky, nebo něco odpověděla. Ona však sedí, nic neříká, čeká až se uklidním nejspíš. Přestanu mluvit, stále však stojím a dívám se na ni. „Řekneš mi, prosím, aspoň něco?“ ptám se, doufám.
„Až si sedneš. Prosím. Už tě dlouho otravovat nebudu,“ říká mi, chce mě uklidnit, proč to ale způsobuje pravý opak, proč mám pocit, že je něco hodně špatně?
Musím se posadit, i když nejsem klidná. Jinak se dál nedostanu. Sedám si, stále však neklidná a tázavě hledím na June.
June si poposedne, na chvíli se podívá na prkna pod sebou. Vzhlédne a zahledí se mi do očí: „Ten pocit co máš uvnitř, zapamatuj si ho. Je to důležité, věř mi. Ten vztek a snaha se prosadit, snaha dosáhnout svého. Budeš toho hodně potřebovat. Musíš být asertivnější, jestli chceš něčeho dosáhnout. Prosím, věř mi. Prosím, slib mi, že se budeš snažit.“
Tohle jsem nečekala. Snad to není další klička. Proč o tom pořád mluví za tenhle večer už podruhé? „Už jsem ti svůj slib dala.“
„Jsem ráda, že si na to pamatuješ. Pamatuj na to i po… až do smrti. Je to fakt důležité.“
Nechápavost přechází v obavy. Opravdu se teď zadrhla… Ne to nemůže být. „June, řekni mi o co jde,“ říkám, už ne naštvaně, tentokrát je můj hlas plný obav a naléhavosti.
„Řeknu ti to, hnedka…“ odmlčí se, váhá, nejde jí to přes jazyk. Zakousne se do burgeru a sní celý zbytek. Zdržuje, protože to nechce říct. Protože jí to říct ani nejde. Tohle je poprvé, co ji takhle vidím, obvykle mívám tenhle problém já.
Nakonec však dokouše poslední zbytek. Polkne. Otočí se k nebi, kde konečně vidím plno hvězd, nejen těch pár nejjasnějších, smog odešel, nejasnosti zmizeli, jinotaj se rozplynul. Všechno to zůstalo pod námi a my se vznášíme společně mezi hvězdami. Nakonec z ní vyklouzlo: „Mám rakovinu. A to jako vážnou.“
šok nemůžu přemýšlet co se to děje? Šok. Ne. „Co? Jak?“ Nechápu, nechci pochopit, June umírá? „Ty umíráš?“
June se na mě podívá, úsměv na rtech, chladná, tichá a odtažená od citu, jak vodní hladina: „Umíráme všichni. Ale já už to mám za pár. Teda měla bych to za pár. Za pár měsíců.“
„Cože?! Pár měsíců? To nemyslíš vážně? Musíme… Musím… Něco se přece… Počkat, řeklas měla bych za pár? Jaks to myslela?“ zmatenost, netuším, nemůže přece zemřít, co bez ní budu dělat, až teď si uvědomím, proč k ní něco cítím, proč mě všechno snažení bez ní jenom ničí. Protože ho nemůžu s nikým sdílet a June byla jediná s kým jsem něco mohl sdílet, jediná, která se o mě kdy zajímala, ukázala mi krásu, ukázala mi život. A teď má odejít! Ne, to není pravdu, dělá si srandu, ale proč by, proboha, něčem takovém vtipkovala, ale je to June je to možné, ale proč, proboha, přece mě nemůže takhle trápit, proč? Co?
Vždyť jenom před hodinou nebo tak jsem sama přemýšlela o tom, že bych ji opustila, že bych odešla a nechala ji tam v tom obchodě a teď si bez ní nedokáži nic představit? Není to smutek, co mě skládá, je to ta obrovská bezmoc, tíží mě víc než cokoli jiného. Musím se rozhodnout. June nezemře. Nesmí, nesmím jí to dovolit.
„Moje milá, řekla jsem, že bych za pár měsíců umřela, správně sis toho všimla. Ale věřím tomu, že ti brzy dojde jak jsem to myslela. Prvně ti ale musím něco říct, aby pro tebe bylo lehčí odejít, abych tě nezatěžovala, protože bych byla nerada, kdybych ti svým… svojí smrtí nějak ublížila na zbytek života.“
Nechápu ji, pořád ji nechápu, jako by měla stále co říct, jako by už nikdy jindy nemohla být příležitost, pořád mluví a nepřestává, kde se ta slova berou? Začínám chápat její myšlení už vidím, kam směřuje. Nechápu proč se všechno takhle zkazilo. Musím přece stále snít, nebo… jsem pořád v bezvědomí? Není tohle kóma? Vždyť mě Thomas praštil do hlavy? Co když jsem špatně spadla a tohle je nebe, peklo, něco? Co když se se mnou akorát všichni rozloučí, co když umírám já a ne ona?
„Tvoje láska pro mě byla vždycky jasná. Vždycky si mě podporovala, vždycky jsi mě hnala dál. Nedokáži si představit lepšího člověka. Pro mě jsi ale asi prostě moc dobrá, moc dokonalá a hlavně málo… málo svá, nebo jak bych to řekla. Mám tě moc ráda, opravdu moc,“ nadechla se, cítila jsem to zcela hmatatelně ve vzduchu to jedno ohavné, hnusné a obrovské, „ale nemiluji tě. Necítím to k tobě. Dokážu si tě představit jako kámošku. Chtěla jsem, abys mě doprovodila na mé poslední cestě, protože jsi jediný člověk, na kterém mi opravdu tak moc záleží, nebo spíš jediný takový, který mi zbyl, potom, co odešla May; ale jsi zároveň i hodně záleží na mě a není mi schopný říct ne. Vem si, prosím, z tohohle ponaučení. Prosím. Až budu mrtvá… až budu mrtvá nechci, aby ses zbytečně tahala s někým, kdo tě nemiluje, kdo tě využívá, jako jsem tě využívala já. O to víc to bolelo, když jsi to několikrát vytáhla, protože to byla pravda. Pravda je to nejbolestnější, co tě může zasáhnout. Skutečně jsem tě využívala. Ne k ukradení auta, ne k tomu, abys řídila, ne abys mi pomohla unést Thomase. Bylo to proto, že jsem ve svých posledních minutách potřebovala aspoň trochu lásky. Lituji a zároveň ne, protože to už je stejně zbytečné.“
Opětovný šok smíšený s nechápovostí. To není možné. Vždyť byla vždy tak skutečná. Nemůžu ji nechat skočit. Aspoň předpokládám, že se to chystá udělat tak, proč by jinak lezla na tu rozhlednu? Chce umřít teď, to je jasné. Miluje, nemiluje, ať si říká co chce, nevěřím jí, přesně jak mě nabádá, nevěřím jí, vždyť ty polibky, ten náš společný smích, to muselo být něco víc, nemohla to přece být jen upravená láska pro ten moment, jenom pro tu situaci, aby se cítila dobře, předtím než…
„Nevěřím ti. Přesně tak jaks mi řekla. Nenechám se sebou dál vyjebávat. Jestli to všechno nebyl skutečný cit, tak potom co to bylo?“
„Přetvářka. Všichni přece občas hrajeme.“
„Ale hrát s falešnýma kartama v lásce se nevyplácí.“
„To asi ne. Ale mně už to je teďka úplně jedno.“
„A mě je zase jedno, že ses mě snažila bůhvíco namluvit. Je mi jedno jestli jsi všechno hrála, protože i skvělý herci si zaslouží být milováni. Je mi to úplně jedno, dneska neumřeš, neskočíš, nedovolím ti to!“
Usměje se. Je to takový ten děsivý úsměv, který člověk nasadí, když ví něco co vy ne. Takhle se na mě usmívala a notnou chvíli mlčela. Poté jí začali škubat oči a úsměv se jí roztáhl ke spokojenosti. Otevřela ústa a v ruce jí zaškublo: „Během tohodle rozhovoru jsem nelhala. Nechci, aby sés úplně zbytečně trápila tím, že tvoje věrná láska zemřela, protže tou jáá nesem. Mušíš si ji téprve najít. A u mě to nebude. Můžíš jít do sfjeta. Muzíš chtít pchyč ako tie hveztyčky. Muíš sa otočit ako teďkonc já,“ zaškublo jí celým tělem a rázem vstala.
Panika. Rychle jsem byla zase na nohou. Ona však dál pokračuje ve svém divném monologu, oč se snaží, co dělá, přestávám jí rozumět, jaký další věci na mě vyzkouší: „Podívaj sa na ten zasrranej výýhled. Kašdý to zasrraný světylko je život jedného člvěka, nebo víc, prostě. Ovčas sa zhovaj za mračnem, ovčas vyguknou ven. Ovčas na sjéle nabudó, ofčas zašnó pchrostě poblejkávať. Ale ja, JA, ti teďko povídááám, muj již zhasl a nič proty temu úúdělat nemóžjeaš. Ušink to neilde, alni chdibys štěla, ani dibych chcela ja, jééé zbytěčé mééé premlouvať, proš to tak buší? Proš to tak buší?!“ zmatenost, nic neslyším, nechápu ji, ztrácím ji, blíží se k zábradlí, udělám několik rychlých kroků, jsem u ní.
„Nedovolím ti skočit.“
„Fuřt to nehápeš, čo? Tam! Táhm u nádrží, ťjám jšem s tím skončovalá, měla jsem tám pelčive uklouženej baljéček paramétoxyčiněčeho. Proště ťakovýho sviňujstva, cóóóó sa prodava mlesto extáže a zkusi jeňom hádati, jak mu říkajou. Smrt. Zmrt se mu řejká, tému sviňujstvu, měla jsem štó chuťáků ho načpat Thomblasovi do chřtáníku, aje nakoneč jsem můů dhalá obyčajné pilulé na spany. A jha ťo teďka spápkala v tom buřgéru. Takže pápá životíku, už léééééééététíímm.“
Začíná sebou hrozně škubat, její bezstarostný výraz se každou chvílí mění mezi zděšeně bolestným a bezstarostně radostným. Ústa se jí škubají, občas něco vyžbreptne, ale jinak jenom vydává zvuky, už ji není rozumět. Slyším její hlas, a bušení dřeva na schodech, cítím její blízkost, její život končící mi pod rukama. Náhle se svalí k zemi, klouže mi, padá, klopýtá směrem k zábradlí, popadám jí za ruku, ona se opře, zábradlí puká, ulamuje se, spolu s June mizí v hlubině. Svalím se na zem, nemám se čeho chytit, Junina ruka mě táhne s sebou do hlubin, její hlas mizí pod podlahou, její ruka je poslední záchranné lano, nesmím ji pustit, nemůžu to dopustit. Sjíždím čím dál víc ke kraji. Hledám oporu pro nohy, jednou rukou se jí pouštím, přemýšlím, jestli nakonec nechci sjet s ní, bez ní přeci život nemá smysl, takhle odejdeme spolu, je jedno, co mi říkala, miluji ji, nemůže odejít. Hledám oporu, nacházím ji, chytám se rukou za vystouplé prkno, zatímco zbytek mého těla přejíždí ven z rozhledny. Jednou rukou držím June a druhou se bráním před pádem do propasti.
Pohlédnu dolů. Vidím June, jak sebou trhá, jak mé prsty povolují, dlouho se neudržím, dlouho ji neudržím, vysmeká se, padá. Nic se nezpomalilo, nebylo to jako ve filmu, prostě spadla a já musím zavřít oči, hledím nahoru, k nebi pokrytému hvězdami. Hledím tam a uvažuji, že se pustím, stejně mé prsty povolují, když uslyším neznámý mužský hlas ze schodů: „Nepouštěj se.“
Asi už úplně blouzním, asi je mi to souzeno, stejně bych se nedokázala vytáhnout, prsty mi odumírají, pouštím se, no jasný, Jsem to ale tupá kráva, vidím, jak na vrchní plošinu vbíhá nějaký postarší muž, proč jsem se pustila, dobíhá ke mně, co jsem si jako doprdele myslela, chytá mě za ruku, nedokáže mě však zastavit, no skvělé, kurňa, do háje, vždyť všechny mé problémy se dali tak lehce vyřešit, proč jsem se pustila, letím dolů, on se o něco zapírá, stačí se řídit Juninými radami, zhoupávám se na jeho ruce, vychyluji se z trasy, pak ten tah mizí a já letím, padám, na schodiště a k rozhledně, rána do hlavy, zase, konec, hledím zpět a vidím jen muže ve vzduchu, teď však všechno skutečně se zpomalí, jaho zděšený výraz, nasadil svůj život za můj, teď padá z věže a jeho tělo dopadá na to Junino. Zavírám oči. Usínám?
Napsal Martin RK Tuček. Buďte stateční a nenechte se ukolébat tušením, které nic neznamená. Žijte pro skutečnost, nežijte pro představy.
Comments