Báseň pro mě

Sedím ve své posteli hlava má je na stěně, ve víčkách se slzy rodí, které pád hloub nemine.

Hledím v počítače zář, hledám podkres činů svých, hledám k světu jasný klíč, mířím dál do neštěstí.

Když já myslím, přemýšlím, vidím jenom tebe stát, nikdo jiný není vidět, že by vstoupil v moji zář.

Nejistotou se má vůle láme, neznám cíle všech svých dní kvůli světu nemám šanci poznat svět mě upřený.

Sedím dál a přemítám, zdali vskutku jasno je, jestli znám už odpověď na otázku nevyřklou.

Chci ti napsat, hledím k tobě, nevíš, prosím, co mám dělat? Civím na strop kleju hlasně proč jen nesmím pravdu říkat?

Pak zjevím se já sám, řeknu si tak dost, bylo by to faux pas radši mlč a čekej dál.

Život skýtá mnoho cest, skrývá mnoho nezdarů, nevím proč on zrovna mě, sebral všechny proměnné.

Je to přeci hrozně hloupé, napsat to tak naplno, radši budu v smutku čekat až se svět náš změní v lepší.

Potom vejdu v stesku ráj, spatřím tvoji krásnou tvář, slibuji ti s plným slovem, pozvu tě pak někam ven.

Bůh ví, zda to oceníš, já to ovšem netuším, budu však pak jistě mít sladko sladkou jistotu.

Jenže jak se zjistilo, svět má smysl pro humor, nepřišla jsi, zmizlas rychle, jako ta laň pod stromy.

A tvé vlákno, život tvůj, zmizel z mého dohledu, nepoznám tě nejspíš nikdy, už nepoznám tvou vnitřní tvář.

Celý svět jde proti mně, ty mi mizíš v cizí břeh, nemám síly plný ranec, nezvládám já vzdorovat, proudu jež mě táhne dolů, pod hladinu, k soumraku.

Musím já však kráčet dál,

zase trochu moudřejší,

co nezjistil jsem, nezjistím,

s nejistotou žít musím,

neboť nikdy nedostanu,

sladko sladkou jistotu.

---

Napsal Martin RK Tuček. Nenechte si vzít své štěstí ani svůj smutek.