Nejsem zvyklý

Dnes jsem zažil plno zvláštní věcí jedna z nich je pro mě záhadou, zjistil jsem, že nejsem zvyklý, opětovat dotyk přátelství.

Moje ruce nohy celé tělo, tohle všechno je mi jedno, nechci aby vyznělo to jakože se štítím všeho.

Pokaždé však, když jsem zmoudřel, nikterak jsem v dotyk nedoufal, taky jsem žádný nedostal, a žil jsem jenom šťastně dál.

Při představování podám ruce, při loučení jakbysmet, při smutnění hledím rovně, nečekám na obejmutí klidné.

Dnes jsem ovšem něco zjistil, a to že bych velmi chybil, kdybych bazíroval dál, na postoji odmítavém.

Moje srdce asi i proto, dostalo se do úzkých, bylo celé zmateno, nevědělo kudy ven.

Nejsem sto se vyjádřit, jak si potom ulevilo, když se zase dozvědělo že je všechno v pořádku.

Tohle vlastně ani není báseň není to však ani příběh, možná je to esej krátká, poeticky rýmovaná.

Potřeboval jsem se však vymluviti mezi vás, doufám, že mně chápete, uvidíme do příště.

Nemyslete jenom prosím že jsem jenom odtažitý, že mnou nehnou vaše slova hnou mnou velmi, hnou mým srdcem.

Nevím proč ten dnešní den, byl pro mě tak jedinej, netuším proč zrovna dnes, pochopil jsem jednu věc.

Nemusím se lidí bát, nemusím se zavírat, stačí najít správný kout, nemusím tam člověk brečet sám.

Děkuji vám ještě jednou, všem těm co mě naučili, něco co jsem dříve neznal, a díky všem co už dřív se pokusili abych všechno pochopil. Děkuji však také těm, kteří pro mě udělali, nejmenší tu malou věc, a to že mě rozpoznali.

---

Napsal Martin RK Tuček. Je to napsáno dost neobratně, ale prostě jsem to potřeboval dostat ven. Řekl bych, že dál už nemám slov, ale slova už byla řečena a nevím co bych dodal, možná jenom, mějte se krásně a díky za trpělivost.