Blednoucí tváře

Bytosti jež kráčí po ulicích, všechny znám, jak svoje boty, lákají tě jemně po pranicích, které nejsou tvými boji.

Nesmíte se nechat zmýlit na vás jim nezáleží, jediné, co chtějí řešit, jsou toky vašich myšlenek.

Zachovejte tvář svou s úsměvem, či ukažte svůj smutek, přeci nejste spjati s kamenem, by své nitro kryly jste.

Neznám vaše blednoucí tváře, když míjím vás u roury, poznám však že skrývají lháře, pod tajnými záhyby.

Proto kráčet nezraněn, pohledy těch kolem nás, bývá často nesnadné, probudí to ten hněv v nás.

Držte se svých vrtochů, kvůli nim jste stále lidmi, lidmi, kteří drží svoje slovo, nejsme stádem lenochů.

Je to lenost žít v tiché šelesti? Je to lenost prozrazovat co je v nás? Nebo leností jsou akty cesty, která vede k nejmenšímu odporu?

Každý, kdo se neví ztratit, neokusil hledání. Žádný, co jej okusil, již nevrátí se zpět.

---

Napsal Martin RK Tuček. Některé věci nejspíš nikdy nepochopím.