Jsme všichni stejní?

Poznáváte věci stejně jako já? Když za vámi někdo přijde, nevíte, co říct? Pokud někdo zkříží vaši cestu, tušíte, co je jejich cílem? Vnímáme to všichni stejně, nebo se to děje jenom v mojí mysli?

Než vstoupím do hovoru vždy mě čeká, notná dávka chvílí ticha, takového ticha, co nikdo neobejde, nikdo ho nesebere, jenom všichni mluví dál a divně se koukají, proč ten člověk pořád mlčí?

Nevím.

I když osazenstvo po dlouhé doby, neznám je víc než obchodník své zákazníky a i když znovu bořím tu obrovskou zeď, nezvládnu to nikdy dokonat, a i když stále chci být u lámání chleba, nemohou mě nikdy pozvat. Navždy už jsem jenom ten, kdo mlčí, kdo nic neříká. Proč jen není možné otevřít mé hlasivky?

Nevím.

Trochu stranou postávám, hledím na jejich zaujaté tváře, napůl smutný, napůl šťasten, vždyť všichni mluví, všichni se smějí, ten pohled stojí za všechno, povídání moje vlastní. Proč, sakra proč, já lžu sám sobě do kapsy?

Nevím.

Je to sice pěkný pohled, vždy donutí mě k úsměvu, pozvedne mou zvadlou duši nikdy mi však donést nemůže nic, co bych získat mohl jen a pouze, při rozmluvě s nejbližšími přáteli mého srdce.

A proto stojím bez pohnutí, proto stojím a směju se z rohu, rozpoznávám vlastní život v životech jiných, poněvadž svůj vlastní nejsem schopen řídit.

---

Napsal Martin RK Tuček. Udržet kormidlo je mnohdy těžší než veslovat.