Tvrdohlavci

Cítíme se provinile, nehleďme na řeči milé, stojíme-li zde a sami, bez pomoci, nikdo s námi.

My jsme světem zhrzení, neslyšíme okolí, my řekneme cokoli, berem' lidem naději.

Nepoznáme, kdo nám lže, nevěříme ani sobě, jen ten kdo nám pomůže, zaslouží si trny růže.

Jejich slova hrají hudbu a ty naše zanáší, nechcem' slyšet jejich hudbu, dysfemismy odnáší.

Ať už zmlknou, nepíší, zmlknout moh' by jejich hlas,

jejich slova slepýší stále lámou lidem vaz.

Nedají si pokoj, jako my,

najdou pouze pravdu prázdnou, dílo nikdy nedotáhnou, v tomhle jsou stejní jako my.

Nekonečný tenis slov, míček padá sem i tam, na lidi, co hledaj' hrob, čeká štěstí celibát.

Oni píší nepřestanou, že je všechno těžší chápou. Přes důkazy nevěří, jejich dny jsou nevšední.

Tenhle závod, tyhle hry, neskončí, však každý ví, že stačí pojmenovat svoje sny a pojmenuješ starosti.

Cítíš-li se provinile, pohleď na ty řeči milé, nebuď sebou rádoby, staň se sebou, jako my.

---

Napsal Martin RK Tuček. Někdy slova nestačí... vždy jsou ovšem prvním krokem.