Upravená láska (komplet)

Klapání. Jenom to klapání. Co tam dělá? Nemá tu co dělat. Běž pryč. Neodchází. Do háje, to je fakt neodbytný. Aha. Uvědomění. To byl sen a teď mě probouzí podivné klapání na okno. Otevírám oči.

Nade mnou bělostný strop mého pokoje, kolem mě má huňatá peřina. Hřeje mě, nechce se mi z postele. Venku je tma. Noc. Jsem doma. Měla bych ověřit ten zvuk. Chci spát, zavírám oči, neodbytný zvuk mě však nutí je znovu otevřít. Zívám. Ubíjející únava mě váže k lůžku jako ta nejsilnější pouta. Zívám znovu. Zaháním svůj polospánek a vyrážím vstříc novému dni.

Můj pohled přejíždí po pokoji. Tmavá silueta piana zakrytého béžovou látkou tvoří na zemi prapodivný obrazec. Zavřené skříně mě děsí. Na jedné jsou pruhy světla vytvářené roletou, a vytvářející zvláštní károvaný obrazec na praporu pověšeném na skříni. Pohled mi sjíždí ke dveřím. Jsou pevně zavřeny a akustická pěna na nich jistě zaručuje, aby nikdo jiný neslyšel klapot, jež pomalu přibývá na hlasitosti. Vzpomínky. Pořídila jsem ji, aby ode mě měli rodiče pokoj, když hraju, když si pouštím muziku, nebo když se do ní rozhodnu hulákat.

Můj zmatený výraz se mění ve slabý úsměv. To klapání jde od okna. Očekávání. Pokládám své bosé nohy na načechraný koberec. Jemný dotek kobercových štětin mi přináší příjemný pocit. Úsměv se mi rozlévá po tváři ještě víc. Cítím vydýchaný vzduch. Zapomněla jsem si na noc otevřít okno. Již skrz něj skoro vidím, natáčím roletu, světlo a stín se pohne. Jak jsem čekala, okno protějšího domu je otevřené.

V něm stojí June. Na její momentálně unavené tváři se skví trochu rošťácký úsměv smíšený se špetkou soustředění. Její vlasy, do háje, její vlasy stáčejí se v ladných křivkách a rámují její dokonalý obličej s očima zářivýma jako dvě hvězdy, dva poklady vsazené v její duši. Její přítomnost prosvětluje noc. Musím myslet na něco jiného. Její podmanivý smích, nejde mi to, její úžasné vtipy, její krása, její svět vždy tajemný a hřejivý.

Otevřu okno. Uvědomění. Klepání způsobovaly kamínky, jež mi na okno házela ona. June po mě stejným způsob hodí jeden za svých spikleneckých pohledů a naznačí mi, ať zůstanu u okna. Co dělá? Čekám, stojím, přemýšlím. Třeba mi chce něco ukázat nebo mi chce dát nějaký vzkaz. Přichází s papírovou koulí a ukáže, ať o kousek ustoupím. Měla jsem pravdu, je to vzkaz. Asi. Něco musí potřebovat. Musí to být důležitý.

Otevřeným oknem dovnitř doletí papírová koule a s hlasitým žuchnutím dopadne na zem. Panika. Zmatek. Popadám kouli. Běžím do postele. Rodiče se jistě probudí. Náhlé uvědomění. Akustická pěna. Neprobudí se, úleva. Sedám na postel, cítím to jemné obětí, únava však již vymizela. Do pokoje proudí čerstvý vzduch. Odtrhávám izolepu držící kouli pohromadě, uvnitř je kámen. Na papíru, který byl kolem, je však napsaný vzkaz. Myslím, že je čas se pořádně provětrat holka. Typická June. Potřebuji po tobě pár věcí. Uprostřed noci. Pohled na hodinky. V jednu ráno! Proboha. Nejdůležitější je ten žebřík, co máte na půdě. Už teď vím, co s ním chce dělat. A nezamlouvá se mi to. Strach, nejistota, úsměv. Pomocí něj ti přelezu do okna. Jak jinak. Připrav si s sebou řidičák. Ona chce někam jet autem? Sakra. To bude něco. Miluju tě, tvá June. Já tebe taky.

Myšlenky na naše společně strávené dny. Kavárny, kina, obchodní domy, příroda, první polibek v autě, škádlení chlapů a předvčerejší rozloučení plné dotyků. Rozhodnutí nedělat nic ukvapeně. Mávnu na June, ukážu zdvižené palce a pohodím svými kratšími růží žíhanými vlasy. Ona na oplátku, bože! Zaražení. Odstoupí od okna, rozhlédne se a odhodí svůj svršek. Mému oku lahodící tvary, chtíč, chci za ní. Vydráždí mě úsměvem. Musím pro ten žebřík.

Pomalu přecházím ke dveřím. Klika pod mými prsty povoluje a já stojím na chodbě. Je v ní tma jako v pytli. Snažím se rozpomenout úplně přesně, kde co bylo, když jsem šla spát. Přecházím kolem bratrových dveří. Prkenná podlaha nevrže. Tiché nášlapy. Nesmím vzbudit rodiče. Vstupuji do malého kumbálu. V absolutní tmě hledám půdní tyčku. Tahací tyčku. Prostě tu věc. Mé prsty bloudí po hrubé stěně. Cítím zatuchlinu. Omítka, omítka, cosi dřevěného. Nahmatám tyč. Potichu si ji přitahuji. Pozor na hluk. Ložnice je přímo pode mnou. Tyčí sundávám poklop. Poklopová tyč. Ne! Nevím. Dolů sjíždí sklápěcí žebřík. Chytám ho. Nesmí vydat ani hlásku. Potichu jej stavím na zem. Má noha, stále bosá, dopadá na první příčku žebříku. Hlasité zavrzání. Pocit studena pronikající do šlapek a napětí bodající do srdce. Druhá příčka. Zaskřípá. Třetí příčka. Neskřípá. Musím se uklidnit.

Co kdyby mě chytili. Myšlenky na zabavení piana, na zabavení audio soustavy, na zákazy vycházení. To by přece neudělali. Jsem už moc stará na něco takového. Co by se stalo? Asi nic. Proč se plížím? Neznám odpověď. Raději zvedám nohu a přecházím na čtvrtou příčku. Už vidím na půdu.

Je tam hrozná tma. Pach zatuchliny smíšený s nějakým neidentifikovatelným smradem. Rukou šmátrám do prostoru a nahmatám strop. Dřevěný trám. Jednu ruku mám na něm a druhou tápu v temnotě. Nevidím skoro nic. Měla jsem si vzít... Má noha naráží do staré truhly. Rachot. ...baterku. Pronikavá bolest v palci u nohy. Potlačení nadávky. Bolestí se koušu do rtu. Musím být potichu. Pomalu našlapuji a pokračuji ke kulatému oknu na konci půdy. Mírné světlo. Vidím žebřík. Rukou napřed přecházím k němu. Mírně vrážím ramenem do staré skříně a z ní něco padá. Pohlédnu na zem. Páni. To bude překvápko pro June. Nějaký prádlo, vypadá v dobrém stavu. Tohle určitě muselo patřit matce. No, nedokáži si ji představit v něčem takovým. Teď je to však moje. Vzrušení.

Rozhodnutí. Sundávám si svoje pohodlné pyžamo. Chlad na pokožce. Vytahuji celý set ze skříně. Je z jemné látky. Natáhnu si ho na sebe. June, myšlenky na její obličej, úsměv. Má to ráda, aspoň doufám. Podivný pocit na kůži, cítím se divně, matka má jinou velikost. Beru své pyžamo ze země. Kdyby mě chytili teďka, tak bych to už vůbec nedokázala vysvětlit. Do druhé ruky popadám žebřík. Mé oči si již trochu navykly tmě, už se nebojím srážky. Vracím se k poklopu. Průvan mě nutí oklepat se zimou a přivřít oči. Únava. Vzrušení. Spouštím dolů žebřík. Pozor na hluk. Poté scházím zpět z půdy já. Znovu se oklepávám zimou.

Opět popadám žebřík. Znovu ucítím průvan, odkud může jít? Uvědomění, nechala jsem otevřené dveře spěch, rychle, dveře se zavírají, letím ke dveřím, rukou je zastavuji, nezabouchly se, úleva. Otevírám je a vcházím do pokoje. To by byla rána. Když jsem vevnitř, zase je pomalu zavřu. Uf, do háje, to bylo těsný.

June na mě čeká. V očích má překvapení, chtíč, kouzelný úsměv. Sleduje to oblečení. Červenám se. Ona si na sebe zase oblékla kabát a rifle. Rozkládám žebřík. Tlačím. Síla. Napětí. Těžce jej vytahuji z okna, držím jej, tlačím, padá, chytám ho, posunuji ho, už je skoro u ní, má ho. Mezi okny vzniká vratký most, jako ten, na němž jsme před pár dny stáli a povídali si o životě. Teda ten z žebříku je mnohem víc vratký a taky nevede přes řeku. Tamten most byl lepší. Silné vzpomínky. Hřejivý pocit. Potěšení. Otevírám oči.

June leze po žebříku. Chytám jej aby lépe držel na místě. Náhlý poryv větru. Strach. Zapření žebříku, nejistota jejího výrazu, chytá se, drží se. Vlnění jejích vlasů. Úsměv. Usměji se zpět. Chytím žebřík pevněji. June pokračuje dál. Leze a drží se. Představy společného posezení na žebříku, pojídání jahod, společnost té druhé, smích, zapadající slunce. Zamrkám a vracím se do skutečnosti. June už je blízko. Téměř na dosah ruky. Natahuji se pro ni. Chytá se. Teplo její mírně zpocené dlaně. Pomáhám jí s posledními kroky.

Už je vevnitř. Nese s sebou vůni aloe smíšenou s trochou kokosu. Ta se mi vždy vybaví, když ji spatřím. Otevírá pusu: „Tak jak vidím, už ses připravila na svoji nejskvělejší večerní výpravu s pařbou jen pro opravdové ženy. Kdes to sehnala?” Pohled jí jezdí po mém nově nalezeném outfitu. Zálibně mě sleduje. Radost. Očekávání. Smutek z našeho rozhodnutí nedělat nic ukvapeně. Zmatení. Proč je tady?

Nadechuji se, přemýšlím nad dobrou odpovědí: „No, moc se tím nechlubím, ale jsem ve skutečnosti odbornicí na kradení cizího prádla. Nazývám to takovým svým lovem.” Mrkám na ni. Usmívám se. Pohlédne mi do očí.

„Ale, ale, to jsem netušila.” Snaha o nasazení vážné tváře, zdařená. Přemýšlí.

„Jsem na útěku před zákonem a ty mi v tom nezabráníš,” pokračuji v historce. Vzpurný výraz. Pobavené oči. Společná blízkost našich těl i očí. Zářivý třpyt.

„Tak to jsi teda opravdu hodně zlobivá.” Další přiblížení. Zvýšený pulz, červenání. Přivírání víček.

„Hodně moc...” Spojení rtů. Polibek. Ucuknutí. Zmatení. Smutek. Další přiblížení, její tvář, její ústa, její úsměv. Odtažení. Bylo to... krátké, tak jako vždy.

„Nu, tak se převleč na cestu. Nejsem očividně takovou odbornicí jako ty (mrká), ale tohle není na ven, ještě k tomu teď v zimě,” řekla starostlivě June. Zase pragmatická, jako vždy. Potěšení a radost. Otevírám skříň a plynulým pohledem přejedu její obsah. Snažím se sundat onen nově nalezený poklad. Závan zimy z okna, otřepání, pohled k oknu. June leží v posteli a sleduje strop, čeká až se převléknu. Vděk. Hledám teplé oblečení. Trefa. Svetr. Šála. Vysoké boty. Rifle. June stále leží. Usmívám se. Má plán. Jako vždy. Tentokrát však z toho kouká i něco dalšího.

Převlečena jdu k posteli a skáču vedle June. Ta se směje. Těší se, asi. Je tam něco dalšího, úsměv není úplný. Nápad. Rukou zajedu na její bok a zašimrám. Její úsměv se rozzáří víc a místnost začne plnit zvuk jejího tlumeného smíchu. Už nemám strach, že někoho probudím. Chci si to užít. Nořím se do jejích vlasů vonících po aloe a kokosu, lechtám dál.

„Nechchchch tohohoho,” mírný vzdor z její strany, smích, přestávám. June se pomalu vzpamatovává. Něco se v ní odehrává. Pro něco se rozhodla. Jsem napjatá. Říká: “Tak, a teď slezeme dolů k vám na zahradu a vylezem ven. Tam na nás čeká matčino auto.”

Napětí, vzrušení. „Jak se do něj dostanem?” zmatení. Pohled ke kapse, June jí projede a vytahuje klíče od auta. Cinkot.

„Neptej se, jak jsem je získala, ale mám je.“

Úžas, krása, smích, nejistota. Pohled ke dveřím. Myšlenky na ustaranou matku a otce. Rozhodnutí. Přesvědčení. Velká pranice. Vítězí June. Radost. Ať se starají, já mám přeci svůj život a svůj cíl a ten je být s June a tak to cítím.

„Tak pojď,“ mrkám. Hluboký nádech. Hážu svůj nejlepší pohled, jsem zcela uvolněná, kráčím k oknu, beru žebřík a pokládám ho dolů na zem. Vítr odvane starosti a zůstane ve mně jen cit a vzrušení. Máchnutím pouštím June jako první a říkám: “Až po vás, slečno.“

„Ale z žebříku by měl první slézat pán.“

„Tak ještěže tu žádný není.“

„Ale je tu možná budoucí doktorka,“ vzpomínky na starý rozhovor. Vtipný moment, dávné časy.

„Což ovšem není doktor, že ano.“

„Ještěže tak. Dnes žádné doktory,“ zopakuje June. Myšlenky na odporného rodinného doktora. Snaha zahnat minulost, klíčí, vzplane, mizí. June opatrně leze dolů, zatímco přidržuji žebřík. Naposledy se v klidu a šťastna rozhlížím po pokoji. Pak vyskakuji na žebřík za June a slézám dolů. Skřípot. Lomoz. Nezajímá mě to, jediné, co řeším, je dnešní večer. Vítr ve vlasech, létají mi do pusy, otáčím hlavou po větru, lezu dál. Tak tohle je něco. To může napadnout jen June. Dobrodružné pocity. Podrážky mých vysokých bot se dotkly země, jsem konečně nohama na zemi. June shazuje žebřík a staví ho vedle stěny.

„Tak se líp schová,“ zašeptá mi či sdělí potichu a už běží, skáče, vyzařuje energii. Tato noc je najednou tak krásná, nevšední ve všednosti, hledím na nebe, avšak vidím jen mraky a smog. Chvíli ještě zírám vzhůru, smutním nad zamračenou oblohou, ale nenechám se rozhodit, nenechám si vzít své štěstí. Pro nás dvě není smog žádnou zábranou. Civím dál a snažím se najít hvězdu, hvězdu naděje.

Odtáhne mne až ruka, která mne chytá v podpaží a trhne. Klopýtám, utíkám za June, slyším, jak říká: „Někdo se nám trošku zamyslel, co? Dnes se nesmíme nechat rozptýlit, máme důležitou misi (jak já tyhle její mise miluji, nejlepší byla ta s tím kozím trusem a starou Clapertonovou, ta sedla) a jako každá mise i tato mise má svůj cíl. Ale pozor, ten je přísně tajný (jo, jasný, ale kdybych naléhala, mám ho hned, když chce být tajnůstkářská, tak budiž, po obličeji jí přelétá výraz nejistoty, který však hned rychle skrývá pod dalším úsměvem) a brífink k misi proběhne až v autě. Nějaké dotazy, agentko?“

Úsměv, stavím se do pozoru, říkám: „Žádné, kapitánko.“ Společný smích, úprk k plotu, jsem první, June se na chvíli zadýchaně zastaví, po chvíli však běží dál a k plotu doběhne ve chvíli, kdy přes něj přehazuji nohu. Hledím na ni, ona na mě. Něco je v nepořádku a já jí to vidím na očích. Nezvládám však přemýšlet. Vyhoupne se za mnou a spolu se pak přehoupneme přes plot.

Auto Juniny matky stojí opodál. Pocity nejistoty, myšlenky na návrat, všechny jsou však ke smogu poslány dalším Juniným smíchem, říká: „Ještěže jsem mateřinečku přesvědčila, aby si nechala auto zaparkované na ulici, že prý garáž budeme malovat. My dvě spolu.“

„Tys mě upsala na brigádu? No teda! Co si o tom mám jen myslet? Copak jsem tvým otrokem, který tě poslechne na slovíčko?“ V mžiku jsem změnila na rádoby podřízený hlas: „Ano, má paní, dnes vám to vélmi sluší, má paní.“ Oboustranný smích, pak pauza, pak úsměv.

June zasunuje klíčky od auta a otáčí jimi. Ozve se cvakot. Světla bliknou. June otevírá dveře do auta se slovy: „Račte vstoupit, má služebnice, prosím.“ Nastupuji. Cítím vůni automobilu a smrad vůně do auta. Pohodlné polstrování sedaček. Tohle auto jsem vždycky Junině matce záviděla. Dveře se zaklaply, chvíle ticha, pak se otevřou dveře u spolujezdce a June vleze dovnitř.

„Kam to bude?“ ptám se jí.

„Budu tě navádět, přece bych tě neobrala o překvapení.“

„Tak dobrá, co já bych pro ty tvoje krásný vočička neudělala.“

„Já to věděla! Tak startuj! A nemeškej! Za dobrodružstvím!“

Pocit nejistoty se vytrácí a nahrazuje jej dobrodružný pocit. Myšlenky na návrat se mění v myšlenky na budoucnost, i když jsme si dávno řekli, že žádná nebude. Ale prapodivné nutkaní, že něco není v pořádku, zůstává.

Otáčím klíčky v zapalování. Zarachocení, motor zakašle a pak naskočí. Všechno je v největším pořádku. Usměji se, když pokládám nohu na plynový pedál a odjíždím od Junina domu. Nechávám jej za zády.

„Pro první úkol nebudeme muset jezdit příliš daleko. Stačí pomalu,“ ozývá se June. Přeřadím. Jedu pomaleji. Míjíme domy v naší ulici a míjíme domy ve vedlejších ulicích.

„Trocha rychlosti neuškodí,“ říkám.

Pohlédnu na ni. Ona hledí vpravo: „Nikdá jsem nepochopila, jak to, že se tadle ulice jmenuje Ďáblova. Jedinej ďáblík, kterýho v okolí znám, právě sedí vedle mě“

Otáčím se zpět dopředu. Štěstí. „Ale to jsem si snad ani nezasloužila.“

„Kdo jinej jo?“ otázka. Krátké přemýšlení, dávat pozor na odbočky.

„Ty?“ odpověď otázkou. To se nemá dělat. No co už.

„Mimo mě?“ otázka ještě divnější. Krčím rameny.

„No to asi nikdo. Nás dvě nikdo nepřekoná.“

Cítím, jak přikyvuje: „Tady zatoč, a pak zajeď ke kraji a probereme první část naší mise.“ Já to věděla. Nevydrží nic neříct. Neudrží to dlouho v sobě.

„Uuu, to jsem ani nemusela čekat moc dlouho. To jsem nečekala, že bys mi něco vyžvanila hned v prvních pár sekundách, vůbec to tak neděláš vždycky.“ Zatáčím a trošku víc otočím volantem a rovnou zajíždím ke krajnici. Nechávám auto zastavit.

„Mám se urazit?“ žertovně se na mě podívá.

„Proboha, jen to ne,“ snažím se ji trumfnout. Ironie z mého pohledu jen srší. Ona se jen usměje a ukáže na zamčenou branku kousek před námi. Vstup k vodním nádržím. Z dálky vidím zámek. Vešlo by se tam auto, kdyby nebylo zamčeno, snad nechce June, no jistě že chce, jako bych ji neznala.

„Ty se chystáš rozmlátit tu branku, že jo?“ ujistila jsem se.

„Jasně, úplně ji rozmrdám. Přines mi ten dynamit z kufru a můžem začít.“ Zkoumavě ji pozoruji. Dělá si srandu.

„Ale, jsem netušila, že ty ráda výbuchy.“ Hraji si s volantem. Čekám. Slyším od ní smích. Pak ticho. Hledím do tmy venku, nikoho nevidím. Co by si asi pomysleli, když tu takhle stojíme. Ticho se protáhlo.

„A jakej je teda plán?“ zajímám se, bojím se ticha.

„V kufru mívá máti štípačky. Přeštípnem zámek a můžem jet.“ Otevírá dveře. Cítím nejistotu a zvědavost.

„A proč?“ ptám se. Nechápu to. „Proč tam vlastně jedeme?“

„Předpokládám, že odpověď, 'protože je to součástí mise' není dostačující,“ ptá se mě skrz pootevřené dveře. Nechce se zdržovat. Spěchá? Potřebuji o tom vědět víc.

„Ne.“ Zamítavá odpověď mi z lehkostí vyletí z úst.

„No, ptáš se proč? Na to je jednoduchá odpověď (usměje se), protože můžeme. Copak ses mi sama nesvěřila, že bys k těm nádržím chtěla někdy v noci při měsíčku, trošku okusit to zakázané ovoce.“ Uvědomění, červenám se, radost. Má pravdu. Jaktože si to pamatuje? No asi je holt opravdu tak skvělá.

„Jako jo, ale jsou tam lepší přístupy a… a... ale proč se vůbec snažím. Tenhle plán je boží.“ Usměji se, sahám po klice, chci to udělat. Vystupuji z auta a spolu s June jdu ke kufru. Je tam první a otevírá ho. Vidím ty obrovské štípací kleště v boční přihrádce. Natahuji ruku, June je u nich dřív, ale přenechává mi je. Cítím chlad v rukou, když je sevřu. Slyším bouchnutí zavíraného kufru, zatímco kráčím k plotu. Kroky se rozléhají po tiché ulici. Tma je prosvětlena lampami, branka se však noří ve stínech, za chvíli jsem v nich i já. Přikládám zuby kleští k řetězu, který drží branku zavřenou.

Junin šeptaný hlas: „Rychle, než si nás někdo všimne.“ Naštvání. Uklidnění. Mačkám páky kleští. Řetěz pomalu povoluje, práce však není dokonána. Povoluji. Řetěz drží. Mačkám páku znova. Tentokrát povoluje už nadobro.

„Hotovo,“ šeptám a utíkám zpět k autu. June otevírá bránu. Rozhlížím se. Nikoho nevidím, žádný člověk na balkóně, na zahrádce, za oknem. Všechno v klidu, nikde nikdo. Nastupuji.

June už otevírá branku a ukazuje mi, ať projedu. Otáčím klíčky a startuji auto. To se téměř bezhlesně vrhá vpřed a mine otevřenou bránu. Přes tiché vrčení motoru slyším ještě tišší zavření brány. Pak mé oči za pomoci reflektorů auta prohlédnou tmou.

Vidím rovnou vodní hladinu, která se táhne, kam až reflektor dosvítí. Konec vodní plochy mizí v dálce. Z temnoty vystupují pouze světla domů na druhé straně. V té tmě připomíná voda mořskou hladinu, i když ve skutečnosti je ta hladina mnohem menší. Dříve tu prý býval důl, ale přestalo se tu těžit a tak byl zatopen. Tak to aspoň říká matka, ne, že by to bylo nějak důležitý. Lekla jsem se. Vedle mě už sedí June a čeká. Byla jsem tak zabraná do výhledu, že jsem nevnímala zvuk otevíraných dveří.

„Nevytuhni nám za tím volantem. Vím, žes sem chtěla a chceš si to užít, ale nemusíš u toho jenom stát.“ Z hlasu jí zaznívalo nepochopení a spěch. Nepochopení bylo vzájemné. Proč mě sem brala, když si to ani nemůžu pořádně užít? Ale taková už asi holt June je. Hlavně se tam dostat a pak už je to jenom další dobyté místo, nezajímavé pro její pohled.

Povzdechla jsem si: „Už jedu.“ Smutek. Pomalu jsem nohu spustila na pedál. Částečně má pravdu. Když tak na tu hladinu hledím, tak vidím, že to je prostě jen něco jako malý jezírko. Vrtím hlavou, to však neznamená, že to není pěkné.

Auto se rozjelo. Otáčím volantem, jemná kůže klouže pod rukama. Náhlý nápad. Otevírám okénko a nechám dovnitř proudit čerstvý vzduch zvenčí.

„No a teď stačí jet rovně,“ naváděla mě June. Snažila se strhnout pozornost zpět na svoji misi, zpět na sebe, já však dál hleděla na tu hladinu, jako by mě hypnotizovala. Tak dlouho jsem čekala. A i když to není takové, jaké jsem si myslela, snažím se si to užít. Co asi skrývá se pod povrchem?

„Jedu rovně, jen mě nech se dívat,“ odpověděla jsem, trochu podrážděně. Ten pocit byl výjimečný a výjimečně pomíjivý, mizel a objevoval se, mizel a byl a pak zase nebyl. A když je pryč, nahradí ho tma.

Třesu se. Nechci přemýšlet, chci prožívat tenhle překrásný moment s June. Sleduji hladinu, zatímco pokračujeme v jízdě. Cítím její dech na zátylku: „Jsi ráda, že jsme tady.“

„To jsem. Ani nevíš jak,“ odpovídám. Cítím její pohlazení po zádech. Usměji se smutně. Odtrhávám oči od nezvlněné hladiny a hledím opět na cestu. Pocit mizí. June se stáhne zpět do svého sedadla spolujezdce.

Točím volantem doprava. Jsem v zatáčce. Po dokončení zatáčky spatřím rozcestí. Vlevo vede cesta kolem vody a rovně vede pomalu se zužující štěrková cesta, nerozdílná od všech ostatních.

„Tady doleva, kolem nádrže,“ řekne mi June a vzápětí pokračuje, „vlastně teďka stačí držet tudlenctu nádrž pořád vlevo. Pak ti řeknu, pokud budeme muset odbočit.“

„Rozkaz, rozkaz.“ Takže ještě chvíli tudy pojedeme. Mírně zrychluji, jeli jsme krokem. Tachometr nyní ukazuje 7 mil za hodinu. Rychlost je jako plíseň. Kazí ten krásný pohled vlevo.

Dorážím na rozdvojení cesty. Chci se držet pokynů a odbočit doleva, protože vede blíž k nádrži, ale June přeruší pohyb mých rukou svými slovy: „Tady musíš doprava, vlevo je plot a slepá.“

Rychle stočím volant, kůže klouže po kůži. „Fajn,“ abych aspoň něco řekla. Kývá hlavou. Podivení.

„Jak to, že to tady tak dobře znáš?“ otázka. Zvědavost. Krátký pohled do jejích krásných zářných očí.

„No nejspíš chodím… nebo spíš jsem chodila ven častěji než ty. A kam jinam, když je tu všechno mrtvý, než právě sem. Pokud teda chce člověk aspoň trochu přírody.“ Mírné pochopení. Já jí dám častěji…

„Tak právě proto jezdím do přírody jinam,“ vysvětluji, „a ne sem za barák. Tady jsem samozřejmě už párkrát byla, ale nikdy ne v noci a nikdy ne přesně tady, spíš u těch jezer víc na jihu.“ Zvedám ruku, ukazuji k jezerům. Vrtím hlavou. Zatáčím doleva a míjím plot. Nyní již je vlevo opět voda a vpravo také. Další nádrž. Dvě nádrže po obou stranách zaručují, že se budu muset dívat na cestu jestli je chci vidět obě zároveň.

„No tak ty máš taky fajn rodinu. Moje matka byla hrozná i předtím, ale teď už mě tuplem nikam nepouští. Potom, co… no ty víš.“ Zahleděla se ven z okna. Nevydržela se na mě dívat, ještě to nemá plně za sebou.

Mlčíme. Já sleduji cestu, ta však pokračuje ve svém monotónním směru přímo vpřed mezi oběma nádržemi. June hledí z okna. Nemám, co říct. Nakonec to June nevydrží a pohlédne na mě.

„No nic, musíme pokračovat v misi.“

„Máš pravdu.“ Můj pohled letí vpřed a vidí další odbočku vlevo.

„Tady se budeme muset rozloučit s touhlenctou nádrží. Pokračuj rovně a pomalu, za chvíli budeme u dalšího plotu,“ opatrně šeptá. Zmatení.

Šeptem odpovídám: „Dobře.“ Přemýšlím, za chvíli však vidím další bránu a zastavuji. Otáčím se k June, ta už však vymizela z auta rychleji než dým zpod pokličky. Také vystupuji. June na mě pohlédne zpoza auta a povídá: „Jdi přeštípnout tu bránu, já si tady musím ještě něco vyzvednout.“ Ukazuje hlavou kamsi do tmy. Podává mi štípačky. Nevěřícnost.

„A co si potřebuješ vyzvednout?“ Pohled do očí. Natahuji se po štípačkách. Zafouká vítr a vžene jí vlasy do očí, zakrývajíc její výraz před mým zkoumavým pohledem. Na co asi myslí.

„Pár věcí pro misi,“ staví se proti větru, pak pokračuje, „mám tu takovou menší skrýš, kvůli matce.“

Beru štípačky a ona se otáčí. Kráčí někam k nehybné hladině. Otáčím se a kráčím k bráně. Nechávám ji jít samotnou. Nepotřebuje, abych sledovala každý její krok, ještě by si mohla usmyslet, že jsem do všeho moc hrr. Nesmím to uspěchat, nesmím ji ztratit.

Dotýkám se řetězu, prohlížím si ho. Přikládám štípačky. Před sebou vidím již jasná světla pouličních lamp na obří silnici. Tisknu čepele kleští k sobě. Opět to nestačí jednou, proto kleště přiložím na oslabené místo a zmačknu. Řetěz padá k zemi.

Ohlédnu se. Nikde nikdo. Ani June nevidím. Vracím se tam, kde jsme se rozloučili. V autě není, kam mohla zmizet, dívám se směrem k vodě, kam odcházela pro ty svoje věci. Není tam. Neklid. Nervozita. Jdu tím směrem.

Dojdu až k vodě, když ji zahlédnu. Sedí na kraji, nohy ve vodě, boty vedle sebe. Jdu k ní, ohlíží se, vidí mě.

„Co se děje?“ ptám se.

„Jenom si hladím vodu.“

„Aha, jasně, tak počkej, já jdu poplácat po zádech tu bránu,“ pokouším se o ironickou odpověď, dočkám se však pouze pohledu, který říká: teď ne. Připadám si trapně. Něco jsem řekla špatně. Co když ode mě odejde, to je sračka, kvůli něčemu takovýmu, teď už mlč a sedni si. A tak také činím. Sedám si vedle ní.

„Víš, tyhle nádrže mě vždycky fascinovaly. Jak prostě můžou být tak blízko nás, prakticky je každý den vidíme aspoň desetkrát a přitom je k nim zakázáno chodit. Někdo tak žije celý život. S tímhle před sebou. A nikdy to neokusí. Sice tu není nic tak zajímavýho, ale je to ilegální a to sem nakonec naláká stejně lidí, jako by to ilegální nebylo,“ vysvětluje mi June. Vydím v ní smutek? Nechápu proč to říká. „A proto jsi 'hladila' tu hladinu?“ ptám se. Třesu se při pomyšlení, jak ta voda musí být ledově studená.

„Dalo by se říct. Já nevím, asi to nedokážu dobře popsat. Ty to asi nechápeš, co?“ ptá se mě, zvláštní výraz v očích.

„No asi jo. Asi to chápu, ale jsou to furt jen umělý jezera, člověkem vytvořený. Nevím, jestli bych úplně považovala za nutný do nich hned namáčet nohy, zvlášť když je taková zima.“ přemýšlím, pokyvuji hlavou, usmívám se. Chci, abychom už pokračovali. Jsem nervózní. Připadám si hloupě, nevím, co říct. Chci, aby se znovu smála. Její čirý syrový výraz je mou další nádrží, další věcí, kterou chci získat.

„No, však jo. Normálně bych to taky neměla za potřebí, ale teďka je přece nejlepší chvíle na to říct, co si myslíme o světě kolem nás. A taky ta hladina zrcadlila to zamračené nebe. A já chtěla nahlídnout za mraky,“ odpověděla, ještě kryptičtější než před tím. V některých chvílích je fakt mega divná. Vlasy znemožňovali pohlédnout jí do tváře. Proč jsme se u těch nádrží nezastavili rovnou, hned když jsme se sem dostali, tak jak jsem chtěla já?

„Okej. No já asi počkám v autě, než odhrneš ty odrazy mraků ve vodě.“ Začínám couvat. Sleduji její pohyby.

„To vim ne, že to jsou odrazy. To už byl vtípek, sakriš. Nemusíš ze mě hned dělat mentálku. Já jen přemýšlela o tom, jak krásný by to bylo, kdyby to tak fungovalo!“ trošku iritovaně a naštvaně odvětí June. Zvyšuje hlas. Nechápu ji, nechápu, co se děje, ale řvát přece kurva nemusí.

„Tak se zklidni, no. Sorry, že jsem přerušila tvoji chvilku filozofování, ale doufala jsem, že mě třeba dneska potřebuješ nejen kvůli řízení a pomoci dostat se z tvýho fakin opevněnýho baráku. Když jsem se chtěl zastavit já tak to nešlo, ale ty sei filozofovat můžeš.“ Vztek. Tak snad tohle podnikáme spolu, ne? Co si myslí?

„Tak člověk si ani nemůže na chvíli odfrknout u jedný ze svých obvyklých zašíváren, aniž by tě tím naštval, fakt skvělý kurva!“ Její iritace se mění v naštvání, vstává, jde ke mně, já jdu k ní, hledíme si do očí, rozkročí se.

„Do háje, tak to nebylo! Jsem jenom řekla, že půjdu do auta…“ v dálce vidím pohyblivý svit, hledím pryč od její tváře, zaměřuji se na to světlo. Zamrazí mě.

„No, a pak jsi na mě vyjela, do kundy! To je jako normální podle tebe,“ sjíždím prstem k puse v posunku ticha, „tak já mám sklapnout jo! Tak to je fakt skvělý! To by se ti líbilo!? Nikdo tě sem, kurva, netahal!“

Záře se mění v kužely světla vycházející z baterek. Zaslechli nás! Musíme ihned zmizet. „Kurva, do auta,“ zaskočí mi, neřeknu to jasně. Hledí na mě, snaží se navázat kontakt, hledím za ni, musíme pryč, rychle.

„To je jako tvůj jedinej argument!? Že si řekla, že půjdeš do auta!? Však jsi předtím prakticky řekla, jak patřím do blázince a tak! Je tohle…“ křičí dál, nevšímá si vrtění hlavou, nevšímá si mého pohledu, musím něco udělat, chytám ji za ruku, otáčím ji směrem k blížícím se baterkám, komíhají se, jejich nositelé běží, slyšíme volání: „Parchanti!“

Už jsou blízko, volání nepřestává, říkám: „NE! Musíme pryč, rychle, do auta!“

Uvědomuje si to, držíme se za ruce, otáčíme se, pouštíme se, běžíme, já mám náskok, křičím, ať si pospíší, ohlížím se, už jsou skoro tu, sakriš, otevírám dveře, June nevidím, nemůžeme dlouho čekat, startuji, otevírají se dveře, šlapu na pedál, June je vevnitř, leží na sedadle, odjíždíme, vidím ruku, která málem chytla zadní dveře, pak však mizí, jedeme, mizíme, necháváme nádrže za sebou.

Konečně vydechnu. June vedle mě leží na sedadle a mírně se klepe, ztěžka dýchá. Vjíždím na dálnici a zatáčím doleva. Uvidíme, jak to bude dál. Náhle se ze sedadla ozve: „No do prdele,“

„Líp bych to neřekla, June,“ kývu hlavou. Nevím, jak dál, co když si zapsali licenční značku auta, co když nás najdou. Na to nemohli mít přece dost času, doufám.

„Do prdele, dík. Bych si jich vůbec nevšimla. Děkuju,“ opakuje June. Obě jsme vypustily z hlavy naši neshodu.

„Nemáš zač. Tohle bylo kurva těsný,“ říkám a přeřazuji na vyšší stupeň. Jedeme už víc jak 60 mil za hodinu.

„Ale musíš uznat, že to bylo i dost hustý,“ říká ona. Jak odchází zděšení, tak ve mně skutečně zůstává jenom ten adrenalin. Cítím se hrozně, ale zároveň skvěle. A rozhodně to bylo zatraceně vzrušující.

„To jo. To máš teda zkurvenou pravdu, June.“ Pomalu si sedá do normální pozice a rozhlíží se. Dívá se, kde jsme. Vypadá, že to poznala. Já se od ní odvracím a opět sleduji cestu, nesmím se nechat rozptýlit, obzvlášť teď v té rychlosti.

„Zeptám se tě narovinu, jo? Chceš pokračovat? Já totiž dnešek mám naplánovanej už dost dlouho a rozhodně se ho chystám dokončit. A upřímně, byla bych nerada, kdyby to bylo bez tebe. Já… Já fakt moc chci být s tebou. A opravdu si nemysli, že jsem tě vzala jenom kvůli tomu řízení. Víš moc dobře, že já umím řídit a nějak bych to zařídila kdyžtak. Ale všechno tohle, celou tuhle misi, to jsem dělala s tím, že to bude naše… společná akce. Taková, na jakou se nezapomíná.“

Hledím vpřed a přemýšlím. Pokud i zbytek těch úkolů bude takových, rozhodně nás čeká ještě zajímavá noc. Na hodinách právě naskočila jedna hodina ranní. Chvíle ticha. Rozhodnutí, ani jsem se nemusela zamýšlet, odpověď se objevila rychle.

„Tak jo. Nemůžu tě přece zklamat. Jsi pro mě asi nejdůležitější osoba, tak co bych pro tebe, teda promiň, pro nás neudělala,“ na tváři jí vykvétá jeden z nejsrdečnějších úsměvů, nakonec jsem dostala, po čem jsem toužila a je jedno, co mě k tomu zavedlo. Též se usměju a mírně zpomalím.

„Ty seš skvělá, fakt,“ říká, skleněné oči, slzy?

„Já vím,“ odpovídám, doufám, že už tyhle dojemnosti máme za sebou, nebo bych se taky mohla rozbrečet.

Ona se začne smát a během smíchu řekne: „Jedeš správně, pořád rovně,“ pak náhle smích utichne, jako by někdo náhle vypnul zvuk hlasitého televizního přenosu zvukomalebné opery. Ještě víc zpomalím a najedu do vedlejšího pruhu. Dívám se na June. Ona vyděšeně na mě.

„Safra!“ zoufalství v očích.

„Co?“ ptám se.

„Já si tam zapomněla boty a ty věci, co jsem tam měla schované!“ řekne.

Zastavuji auto. Hlavou se praštím do volantu. „A do prdele!“

Klečím v keři. Pomalu se plížím k plotu. Byla by úplná hloupost, snažit se zpátky vjet bránou. Oni ji rozhodně budou hlídat. Proto je musím odlákat pryč. June tam vnikne a vezme si zpět ty svoje boty a ostatní věci. Všechno to zvládneme. Nervozita mě ubíjí. Pojď ty to dáš. Ty to dáš.

Běžím k plotu. Jeden skok a jsem na druhé straně. Vidím dvě světla baterek, stále šmejdí po krajině, hledají, jestli nám něco nevypadlo. Musím je na sebe nalákat. Jen klid. Nádech.

„KURVA! Tudy ne Regino!“ ječím, křičím z plných plic. Baterky se okamžitě otáčí na mě. Běží. Pohyb. Otáčím se a pak křiknu: „Ó ne, oni nás dostanou Regino pojď!“

To už začali utíkat sprintem. Také běžím. Díky bohu za všechny ty hodiny, které jsem strávila běháním. A taky hodinami herectví. Lepší jméno jsem snad ani nemohla vymyslet, opravdu! Praštila bych se do čela nebýt toho, že jsem se musela plně věnovat běhu. Po levé ruce nádrže a vpravo plot, není kam kličkovat.

Nádech. Mohla bych ho přelézt a rychle jim zmizet, ale musím koupit June víc času. Za takovou chvilku by to jistě nestihla. Udržuji si přibližně stejnou vzdálenost od pronásledovatelů. Naštěstí se nejedná o žádné atlety. A běží oba dva, jeden trochu víc vzadu a druhý trochu vepředu. Světla baterek dopadají z různých vzdáleností.

Nádech. Za chvíli doběhnu na konec nádrže a budu moci zahnout. Ale proč bych se měla vzdalovat od plotu, představoval pro mě jistou výhodu, protože ho kdykoli můžu přeskočit, což by mi mohlo vždycky získat trochu času. Oni samozřejmě taky umí přelézat plot, ale podle těch hlasů, které slyšeli předtím zněli oba poměrně staře. Nejspíš nebudou mistři v lezení přes ploty.

Nádech. Což mi připomíná, že jsou nějak podezřele potichu. Žádné hulákání, i světla baterky se začaly vzdalovat. Ohlédnu se. Člověk s baterkami je daleko. Světlo náhle zhaslo. Ne otočilo se. On se vrací.

Nádech. Zastavím se. Odpočívám. Vzdali to až moc brzo. Musím je ještě nějak rozptýlit. Stojím na rozcestí. Jedním směrem vede cesta mezi dvěma nádržemi do centra areálu. Druhým směrem vede dál kolem plotu a kolem jiné nádrže. Zklidňuji svůj dech.

Co teď? Buď můžu vytáhnout svoji baterku a nějak je sem znovu přilákat, nebo můžu běžet zpátky. Nebo taky odejít a počkat u auta, jestli se June vrátí. To ale přece nemohla stihnout. S povzdechem vyrážím zpět ve svých stopách.

Něco mě však zarazí. Ty dvě otočené baterky jsou k sobě tak. Blízko. A obě stejně daleko ode mě. Skoro jako by je nesl…

Lehám k zemi. Strach. Pochopení. Musí je nést jen jeden člověk a druhý po mě musí v té temnotě pátrat. Plazím se pryč do bezpečí vyšší trávy. Už ho slyším, jak se blíží. Snaží se jít co nejtišeji a jde skrčen kolem plotu. Přesně na druhé straně než ležím.

Nehýbu se. Do břicha mě bodá větvička. Schovávám obličej. Je mnohem nebezpečnější ho sledovat a riskovat, že si všimne svítícího obličeje ve tmě, než si obličej schovat. Nechávám si jen drobný průzor těsně u země. Větvička bodá.

Slyším jeho dech. Slyším jeho kroky. Potřebuji se poškrábat. Nemůžu. Strach. Větvička. Nesmím se třást. Nepohodlí. Cítím, jako by mě po ruce něco lezlo. Nepříjemný pocit. Větvička se opět ozívá, volá k sobě, přitahuje pozornost. Noční vánek vytváří drobné vlnky na hladině nádrže. Šustění vln tu působ nemístně. Zahlcuje mi sluch a já si nejsem jistá, jestli už odešel. Musím ještě chvíli počkat.

Už neslyším žádné kroky. To však může znamenat, že se zastavil. Mohl se zastavit na tom rozcestí a teď třeba přemýšlí, který směrem se dát. Vlny zesilují. Jsem nervóznější a nervóznější. Dlouho už to nevydržím. Musím…

„Tak tady jsi!“ ozve se šeptající hlas.

Krev mi stojí v žilách. Cítím ruku na svých zádech. Strach. Obavy. Smutek. Zamtení. Něco na tom hlasu nehraje. Chytám ruku a snažím se jí odhodit. „ÁÁÁÁÁÁÁ!“ křičím.

Náhle se ozve žblunknutí. Vstávám, utíkám, nerozhlížím se, pádím. Hlas za mnou volá: „Počkej!“ Běžím. Uvědomění. Ten hlas je dívčí. Zastavuji se. Otáčím se. Spatřím June mokrou do půli těla.

„Kurva já jsem se lekla. Pojď, musíme zmizet,“ Spolu přelézáme plot. Snažím se vzpamatovat z úleku. To bylo teda pěkně hnusný. Studený pot mi stéká po čele. Tohle mě vyděsilo víc, než bych si troufla přiznat.

Přelézám plot, klepou se mi ruce, vidím dvojmo. Kurňa, co to je. S heknutím námahy přelézám, padám za plot. Ležím. Musím sklidnit dech. Ono to nejde. Nemůžu se nadechnout nemůžu se hýbat. Co kdyby to byl ten týpek. Co kdyby mě chytil. To bylo…

Nádech výdech nádech výdech. Cítím mokrou ruku na rameni. Odhazuji ji. Znovu tam přilezla, ona nedá pokoj, pomoc, kurva, pomoc. Ztuhlost. Zavřené oči, nic nevidím a ani nechci, tečou mi slzy, furt to na mě šmatá, jezdí, znovu to odhazuji, tentokrát silně.

„Musíme jít.“ Úzkostí proráží ještě úzkostlivější Junin hlas, „Co je s tebou?“

Otvírám oči, hned je zavřu, ale skočím dál od plotu směrem k blízko zaparkovanému autu. Ona mě podpírá. Jsem mokrá od potu a studené vody pokrývající June. Nekontrolovatelný dech. Třes. Cítím strčení a po chvíli náraz, ležím na něčem měkém, slyším klíčky v zapalování, jedeme pryč. Jedeme...

Uháním po vlnách na surfu, ale vzadu je motor, dochází mu šťáva a tak musím ji na zahradu natrhat, ale tam není zahrada, jsou tam vodní nádrže a najednou je všude tma a mě pořád někdo honí, pak vyskočí a já padám a padám.

Otevírám oči. Je to sen. Ležím na zadním sedadle auta. Je tma. June řídí.

„Vždyť nemáš řidičák.“

June sebou trhne, ohlédne se a usměje, rychle však pohlédne dopředu.

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi v pořádku. Už jsem přemýšlela, že zajedu do nemocnice. Ale nakonec jsem tě nechala chvilku spát a vypadáš v pohodě. Jsme skoro na místě.“

Zmatenost. Ospalost. Kolik je hodin? Dívám se na palubní desku, dvě ráno, proboha to jsem byla dlouho mimo. Kdeže to jsme?

„Na místě?“ ptám se, zmatena.

„No jasně. Další zastávka na naší misi.“

„Počkej, ty jako chceš pokračovat? Potom cos mi málem přivodila infarkt?“

„Jo sorry, ale nevěděla jsem, kde jsi, tak jsem tě hledala. A pak když jsem tě našla, tak jsem nechtěla upozornit ty hlídače a ty ses na mě z ničeho nic vrhla. Taky jsem se tě dost lekla, nebudu lhát.“

Přikývla jsem a zaměřila jsem se na dění venku. June, řekla, že to je další zastávka? Mrkám a nevěřícně mžourám, oči mám ještě trochu slepené. Venku to nepoznávám.

„Kde jsme?“ ptám se, zvědavá.

„Teďka jsme v Dominikově ulici. V Dublinu na západě, u Schaeferova parku.“ vrací mi pohotovou odpověď. Zamyšlení. Tušení. Vím, kde jsme.

„A proč jsme zrovna tady? To už jsme odjeli docela daleko od nás.“

„Jestli ti teda už teď přijde, že jsme daleko, tak si počkej na večer. A ptáš se proč, jo? No to je jednoduché, jsme tady, protože tu musíme něco důležitého provést, přeci. Jaks to jenom nemohla vědět. Tamhle za rohem bydlí Thomas Cook.“

„Myslím, že vím na co myslíš.“ Pomalu mi to dochází. Thomas je hroznej blb. Zaslouží si cokoli, co má June v plánu. Už několikrát vyprávěla o tom, jak něco podobnýho udělala. Jednou, to jsem s ní ještě nechodila (pokud to, co se děje teď, se dá nazvat tak, že spolu chodíme), prý dokonce nějak dokázala dostat nějakýho týpka na opačnou stranu San José bez peněz a jenom ve spodním prádle. Třeba se teď odehraje něco podobného.

Doteď však takový věci prováděla sama a teprve potom mi o nich třeba vyprávěla. Co se změnilo? Potřebovala odvoz? Nebo to je něco víc? Možná si svoji odtažitou odpověď z dřívějška rozmyslela a teď se chce omluvit za to, že mě prve tak jako napůl odmítla.

„A já si zase myslím, že to myslíš správně, ale určitě neodhadlas detaily,“ řekla mi a ďábelsky zamrkala. Thomas jí musel provést nějakou fakt velkou sviňárnu, když je na něj tak strašně moc naštvaná. Tyhle její vendety jsou vždycky osobní. Dávala si pozor, aby se nevědělo, že to dělá ona. Ale já to samozřejmě všechno věděla a pokaždé za tím stála nějaká osobní křivda.

„To asi ne. Prvně mi ale prosím řekni, co ti udělal,“ pouštím uzdu své zvědavosti.

„Počkat to jako musím reálně říkat, jo? Vždyť se chová hrozně vůči všem. Zaslouží si to.“

„Jenže většinou, když jsi dřív něco takového dělala, taks mi řekla nějakej hlavní důvod…“

„No tak tentokrát je to prostě jiný!“ přerušila mě. Cuknu sebou, nechám to být. Vypadá to, že mi to jen tak neřekne. Smíření. Otevírá pusu: „Prostě je na všechny hroznej, oukej. Nic dalšího,“ nedívá se mi do očí, sleduje svůj klín, nevěřím jí ani štípačky v kufru, ale asi mi ta lež bude muset prozatím stačit.

„Dobrá. Tak a teď mi něco prozraď k těm detailům mise.“

„Dobrá tedy. Schválně, trochu ti poradím, jo? Plán obsahuje prášky na spaní a šaty,“ usmívá se. Přemýšlím. Nemůžu si pomoct. Také se usmívám. Představuji si jej v šatech. Směji se nahlas.

„Tak to je hustý. Jenom nechápu, jak ho donutíš si vzít ty prášky na spaní.“

„Ale to včas pochopíš. Nejdůležitější informace je, že teďka na mě čeká před svým zavšiveným barákem. Já ho dovedu sem do auta a nabídnu mu ty pilulky. Myslí si, že jedu v drogách a chtěl nějaký.“ Údiv.

„A jedeš v drogách?“ zeptala jsem se, trochu se smíchem, trochu s obavami.

„Neblázni. Však víš že až na trávu bych si nic nevzala.“

„A proč si myslí, že jedeš v drogách?“

„No tak trochu jsem mu to napovídala. Taky jsem si s ním domluvila tu dnešní schůzku.“

„No počkej a nebude pak vědět, žes to udělala ty?“ Je to hrozně riskantní, kdyby věděl, že mu June něco udělala, tak by to nedopadlo dobře. A podle toho, jak to June říkala to vypadalo, že to bude něco fakt mega ztrapňujícího. To přece nemůže projít jen tak.

„No asi jo. Ale mě to je jedno. Hlavně, že nebude vědět, že v tom jedeš ty. To je to hlavní.“

„Když já ti nevím. Jsi si jistá, že to chceš podstoupit?“

„Jo. Určitě.“

„A víc mi zatím neřekneš?“

„Ne, musíš si holt počkat.“

„Tak fajn,“ říkám odevzdaně. Občas je moc tajnůstkářská. Ale možná proto se mi právě tak zamlouvá. Vždy má něco, čím mě překvapí. Možná mě to začne štvát, ale zatím ten moment rozhodně nenastal. Víc překvapení, víc zábavy. Existuje vůbec nějaké nepříjemné Junino překvapení? Nemyslím si.

Rozhosťuje se ticho. Je vidět, že je nervózní, nedivím se jí. „To zvládneš,“ musím ji podpořit.

„Dobře,“ vydechne, „budu po tobě potřebovat, aby ses zatím schovala v kufru.“

„Žádný problém.“

No to bude něco. Nelituji, že jsem s ní vyrazila, za jedinou noc jsem zatím zažila tolik vzrušení, kolik jsem nezažila za poslední půlrok. A bůhví co mě… co nás ještě čeká. Usměji se. Vystupuji z auta. Rozsvítí se světla. Ona vystupuje taky. Jde mi otevřít dveře do kufru. Nechám se jí vést.

Uvnitř leží větší batoh, mírně přetékající. Tak v tom má asi všechny ty věci, pro tohle jsme se vraceli za plot k nádržím. „Tak tohle si vezmu,“ řekla. Podávám batoh a sama se pak začínám vměstnávat do kufru. June mě sleduje. Když už jsem v klubíčku uvnitř, kývnu na June a ona nade mnou opatrně zavře. Vzápětí se zahaluji do neprostupné tmy.

Nic nevidím. Je tu ticho. Klid. Buší mi srdce. Proč mi tak buší? Co kdyby se šel náhodou podívat do kufru a našel mě. To je přece blbost. Ozve se podivné zapraštění. Pak takové tiché zašustění. Co se to děje?

To určitě vydává to auto, uklidňuji se. Nefunguje to. Část mě je stále neklidná. Dostávám svůj dech pod kontrolu. Čekám. Čekám až se objeví nebo až zase něco uslyším. Zatím nic. Zatím jenom děsivé zvuky auta. Potřebovala bych si něco zabroukat. Nějak přehlušit to ticho. Ale nemůžu. Co když by to uslyšel.

Mlčím.

Čekám.

Konečně z dáli slyším kroky a hlasy. Nerozumím jim, jeden z nich však patří June. Něco říkají. Druhý hlas je trochu hlubší, už rozeznávám slova: „…vzorek zdarma. Je to vod tebe dobrý. Jsem dycky věděl, že se nějak domluvíme.“

Slyším dvojí otevření dveří. Uf, rovnou nastoupili dovnitř. Nikdo mě tu neodhalí. Ale ta tma je pořád nepříjemná. Co když tu je někdo další. někde zalezlý, nějaká myš. To je přece blbost, je to auto Juniny matky, ta by nic takového nedovolila. Žádné myši. Ale co když nějaká vlezla dovnitř teď, nebo nějaký sekáč, že by lozil po víku? Šimrání. Že by lezl po mně?

Vytrhává mě Junin hlas zevnitř auta, trochu utiší mé svízelné myšlenky: „Na tadyc ho máš.“

„A jak vím, že to není jenom nějaký šméčko?“

„Takhle,“ řekla June. Něco zachrastilo. Snad si nedala taky? „Klidně chvíli počkej, za chvíli začne zabí… zabírat. To víš vždycky jedno vod druhýho. Každý trvá jináč. Jináč. Jak jinoch, jak ty chápeš. Ty jsi takovej fajnovej jinoch. Jsem dycky věděla, že se s tebou můžu nějak domluvit, abys už nebyl nasranej. Vždyť já už naprosto chápu, co na tobě ta Sheri viděla,“ to už trochu přehrávala.

„Fíjo, tak to je fakt silný svinstvo tohleto,“ odpověděl. To je takovej debil ty vole. Nepokaž to June. Nepokaž to!

„Jo, jo, pravý svinstvo máš ale na obloze. Vem si jenom ty zkurvený hvězdy. Dívej jak se sypou z nebe. Dyť dycky říkám, že hvězdy sou prakticky jak haš, jen na obloze, takže musej bejt silnější, chňápeš, že jo, vem si, no tak, nenechávej mě tu samotnou,“ uf, tak tohle je fakt moc, jestli na tohle nepřijde tak je fakt kokot. Víc očividná, už být nemohl.

„Téda, tak jo,“ odpovídá, ozve se další zachrastění. On jí to fakt spolkl ty vole. To snad není možný.

„No, já veděla, že mě v tom nenecháš. Víš, já dycky myslela, že seš takovej zmrdátor a tak, ale ty seš vlastně ve skutečnosti strašně fajn. To jsem fakt netušila.“

„Jo tak fajn. Fájn, je to fajn, s tebou, taky, fajnovka to fajnový zboží faaaaaajn,“ mám pocit, že přicházím o body IQ s tím, jak ho poslouchám. Znělo to jako by jeho slovník byl tak limitovanej, že slovo fajn považoval za to nejintelektuálnější, které kdy potkal.

„Kúkni na ten měsíc, jak září, sem nikdy nepochopila měsíc. Stejně je to sejra, ať si kdo říká co chce. Vesmejrnej ementál,“ ty vole ona snad chce, aby ji odhalil. Co to kurva mele za sračky? Takhle nemluví ani ti nejzhulenější.

Nic se neozývá. Je ticho. Co se děje? Ozve se otevření dveří. Co když jí na to přišel. Nebo co když si ona fakt vzala ten prášek na spaní a teď sem kráčí Thomas. Kroky už jsou přímo za kufrem. Slyším otevření. Světlo lamp. Známá silueta. Je to June. Oddechnu si.

„Ty vole, Vesmejrnej ementál, to jako fakt?!“ ptám se nevěřícně.

„Tak si příště ty zkus vymyslet nějaký takový sračky, ono je to fakt těžký mluvit mimo mísu, ale přitom přesvědčivě. Ale co je hlavní, zbaštil to, nebo snad ne?“

„Doslova.“

Usměje se. „Přesně tak.“

Nahlas vydechnu: „A teď co?“

„Nyní vyrukujeme s těmi šaty,“ usmála se. Otevřela zadní dveře a začala z batohu vyndávat ty šaty. Byly růžové a takové jednoduché, ale to bude stačit. Rozhodně. Odcházím ke dveřím v nichž usnul Thomas. Sundávám mu bundu. June mezitím už kompletně vyndala ty šaty. Pokračuji se sundáváním jeho oblečení. Ani se nehne. Musel to být fakt silnej prášek na spaní. Leknutí, přikládám ruku na jeho krk. Tepe, dobrý, můžu pokračovat.

Nechávám ho ve spodním, pak spolu s June natahujeme šaty. Musela koupit nějakou mega XXL velikost, jinak se to nedalo vysvětlit, že se do toho vůbec nasoukal. Jeho hloupé čelo s jemně rozevlátými vlasy vypadalo směšně. Tohle za to určitě stálo. Ještě jednou jsem si prohlédla naše dílo a tentokrát jsem neodolala smíchu. Ani June nezůstala potichu a připojila se ke mně.

Po chvíle nekontrolovaného chichtání se June ozvala: „Teď ho hodíme do kufru. Bude potřeba v pozdnější misi. Až dojedeme do San José.“

„Tak tam máme namířeno?! Ahá! Já věděla, že se nakonec prokecneš.“

„No taky si myslím, že už to začalo být víc než jasné. Protože je to stejně naše další destinace.“

„No jasně, jsem to úplně začínala tušit,“ upřímně mě to ani nenapadlo, ale ne že bych jí to chtěla říct. Radši si to nechám pro sebe.

„Je mi to úplně jasný,“ odpoví a mrkne na mě. Je na čase pokračovat.

June řídí. Sice nemá řidičák, ale očividně řídit umí. Musela by to být fakt smůla, kdyby nás dnes takhle pozdě zastavili cajti. No a kdyžtak bychom se pak rychle vyměnili. I když to by nás možná viděli. Co když by nás při tom chytili? No co, stejně by na nás nic neměli, nic nás nezastaví. Je zbytečné se strachovat.

Vlevo nízké stromky a sem tam nějaké osamocené domky, vpravo holé kopce za rozlehlou dálnicí. Tohle je stoprocentně cesta do San José. Asi vidím první domy Haywardu a San Leandra. Teď stačí jet na jih a budeme tam, pokud tedy June neplánuje ještě nějakou další šílenost. I když by mě to asi popravdě nevadilo. Zatím se všechno vyvíjelo skvěle. No teda až na tu situaci u nádrží. Ještěže je to už za námi.

Přivírám oči, jsem ospalá. Mlčení mě uspává, není mi však nepříjemné. Nějak se to teď tak hodí. Nevím. Možná je mi jenom příjemné, že nemusím za všech okolností vymýšlet co říct.

„Tak jaká? Dobrý?“ ptá se mě June, podivně opatrně. Asi se pořád bojí, že jsem na ni naštvaná. Měla bych ji ujistit, že ne.

„Jo, úžasný, jsem ráda, že jsme si takhle vyrazili. Chtělo to něco takovýho. Doufám, že to budeme podnikat častěji, jenom možná bez těch stresu plných chvil a tak.“ A byla to pravda. Hrozně ráda bych s ní trávila víc času. Poslední dobou začala být taková odtažitá, možná to má co dočinění s May. Co možná, určitě. Jakmile zmizela, tak June neví co dělat. Možná i proto jsme si dnes vyjeli. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je mi s ní vlastě dobře. Teprve teď to začínám doceňovat. Netuším, co bych bez ní dělala.

„Kéž by to šlo,“ odpovídá mi smutně. Nechápu ji, ale bojím se ptát. Když dostane ty svoje náladky, tak je lepší ji nechat. Nemám sílu na vážný rozhovor a ani náladu. Rychle měním téma.

„A co konkrétně plánuješ dál?“

„Teď potřebuji navštívit jednu svoji zašívárnu. Mám tam ukrytej pořádnej foťák. Budeme ho potřebovat použít na náklad v kufru. A taky ti to tam chci ukázat. Je to tam pěkný. Jako fakt mega.“

Podezření. Foťák? Vždyť máme mobily. Sahám do kapsy. Já si nevzala mobil! No tak mobil nemám. „Kolik, proboha, těch zašíváren máš? A kolik budeme ještě muset navštívit, než budeme mít všechno pro tu tvoji misi?“ ptám se nevěřícně.

Vrtí hlavou, povzdech: „Už jenom tahle jedna. Pak už žádná. Slibuji. A mám jich tolik kvůli mojí skvělé matičce.“

Přikyvuji. Jsem spokojena. Hledím z okýnka na rozsvícené lampy předměstí. Začíná být nejistá. Co se s ní děje? Vypadá to, že ta zašívárna bude něco víc než jenom místo na schování věcí.

„Už jsme skoro tam,“ ujišťuje mě, špatně si vykládá můj neklid. Kývám hlavou. Jsem ráda. Kolem jsou stromy a napravo prosvítají střechy nějakého školního komplexu. To bude ta střední o které mi vyprávěla June. V jednu chvíli prý hrozně usilovala o to, aby tam mohla jít, ale matka jí přihlásila na tu naší. To je asi dobře, jinak bychom se asi nikdy takhle nesblížil. Všechno by bylo jinak.

Auto zastavilo. June vytahuje klíče ze zapalování: „Tak jsme tady.“

Vidím jen nějaké garáže. Nejsou tu lampy, na začátku ulice byly poslední. Oči si zvykají. Černočerná temnota ustupuje, což odhalí i rodinné sruby. Vypadají opuštěně. Některé jsou polorozpadlé. Rozhodně to nevypadalo jako místo, které by June nějak lákalo. Ale asi o ní holt nevím všechno.

„To je ono, ty polorozpadlý dřevěný domky?“ ptám se s nevírou v hlase. Nemůžu uvěřit tomu, co vidím.

„Ano. To je ono. Ani nevíš, kolik jsem tady dřív trávila času.“

„V jednom máš pravdu. Skutečně nevím kolik času jsi tu trávila,“ přiznala jsem, „Škoda.“ Nikdy jsem nevěděla, že se zašívala už i na základce. Nikdy se o tom ani slovem nezmínila. Nikdy nic neřekla. Proč mi až teď prozrazuje všechna svá tajemství?

Vystupuji z auta, tuto noc již poněkolikáté. Ozve se ten samý zvuk, to samé klapnutí, když je otevřu, a přivítá mě stejný závan městského přímořského vzduchu. Proč si ty věci nějak nezajistila předem, když věděla, že pojedeme. Možná to nemá tak moc naplánované, jak tvrdí.

„Tak tam jen tak nestůj. Pojď,“ usmála se na mě a pokynula rukou. Znovu ten její úžasný úsměv. Fascinuje mě to, jakmile se usměje, musím se usmát taky. Ať už má plán nebo ne, je tu se mnou a já jsem tu s ní.

Pohybem ruky zabouchnu dveře od auta a vykročím za ní. Její rozhodné kroky vedou ke dveřím nejbližšího domku. Z celé řady vypadá tenhle domek nejlépe. Jeho střecha drží neporušená a okna sice přišli o svá skla, ale všechny někdo zajištil na první pohled bytelnými deskami. Skoro jako by to někdo opečovával. June?

Možná to mohla dělat ona. Ale co když tam byl někdo jiný a zabydlel se tam. Musíme si dávat pozor. „Kdy jsi tu byla naposledy?“

„Asi před týdnem. Všechno by to tu mělo být v cajku, jestli se něčeho bojíš.“

Bezstarostně dojde před dveře. Štěstí z ní srší. Mé pochybnosti jsou rozehnány. Nemůžu jinak, má pravdu. Týden není dost dlouhá doba an to, aby se tu někdo nepovolaný zabydlel. Najednou se June sehne, hledá něco pod rohoží. Její džíny kolem… Fuuuha! Obracím oči k nebi. K nebi bez hvězd.

Slyším cinkání klíčů. Za chvíli se ozve otevření dveří. Pod tou rohožkou měla klíče?! Dobrý místo, fakt by na to nikdo nemohl přijít. Pohlédla jsem k June. Tam kde dřív byly dveře nyní zela jen černá díra.

June vytahuje z kapsy dvě malé baterky a jednu mi podává. Kývu hlavou, polykám, beru si ji. June se na mě uklidňujícím pohledem podívá. Jaktože není vůbec nervózní? Nechápu to. Znovu mě to uklidní, jenom abych o sekundu později znovu znervózněla. Srdce mi buší.

June rozsvítí baterku a její světlo prosekne tmu v místnosti. Velká vstupní hala. Také rozsvěcuji. Nikde nikoho nevidím. Vnitřek místnosti nevypadá, jako v dlouho opuštěném domě. Police téměř bez prachu, chatrné schody vyspravené, na stěnách od pohledu nové fotky, nestrhané záclony bez sebemenší známky poškození, všechno křičelo nepřirozenou uklizeností.

„To vypadá, jako by se o to tady někdo staral. To všechno ty?“ ptám se, nechápu, jak to stíhala, zvlášť po těch nedávných zákazech její matky.

„To ne já. Chodívá sem jeden týpek z města, co to udržuje, ale ten tu bývá jenom občas a dneska tady nebude. Dneska by tu neměl nikdo být.“

„Když já ti z toho tady mám takovej divnej pocit,“ přiznávám, bojím se, vrací se mi starý strach.

„Neboj se, prosím tě.

„Co když tu někdo bude,“ nedám se, srdce mi s bušení zrychluje na skákání. Břicho se mi stahuje v nedobré předtuše.

„Kdo by tu byl? Pokud tu není ten týpek z města, o kterém jsem mluvila, tak kdo by tu měl být jako jinej?!“

„Třeba já,“ neznámý hlas. Úlek. Panika. Vyjekla jsem. Nad schodištěm stojí kluk. Srdce se mi oficiálně rozskočilo. Černé krátké vlasy. Mírně zakulacený. Široká ramena. Stojím a nehnu se. June stojí přikovaná jako solný sloup. Nevím co dělat. Mlčím, šok, vrací se mi nádrže, neslyším svj dech.

„Co… Co tu děláš Luku?“ ozve se z Juniných úst. Ona ho zná!? Zmatení. Srdce mi stále tluče, jsem však klidnější. Začínám dýchat.

„Na to samé bych se mohl zeptat tebe? To ty jsi přestala chodit,“ říká kluk na schodišti, nejspíš Luke. Zní naštvaně a smutně.

„Měla jsem trochu jiné starosti. Prostě jsem neměla moc času,“ brání se June. Nechápu o čem mluví. Chci do toho nějak vstoupit, ale nevím jak.

„Jasný. Naprosto pochopitelný,“ říká s ironií v hlase, dál však pokračuje opět svým naštvaným hlasem, „A kohopak jsi sem vzala s sebou? Jsem rád, že umíš držet slovo a nikomu to tady neukazuješ.“

„Prosimtě, aby ses neposral. Nikomu nevěřím víc než jí. To mi připomíná, Luku tohle je…“

„Mě to nezajímá! Pochopíš konečně, že tady nejde o tuhle tvoji kamarádku! Ale co, chápu tě. Už sem nechodíš, tak nepotřebuješ, aby to tu zůstalo v tajnosti. Proč to tu neukázat všem! Vždyť co, tak si tady rovnou votevřeme hotel! Proč taky ne, že jo?“

Sleduji ten zápas slov. Nevím co říct. Ten kluk vrtí hlavou a rozhazuje v gestech, June se snaží zachovat klid, ale už to v ní bublá. Za chvíli se strhne hádka. Nejspíš tohle místo dřív používali spolu. Co když tu mívali sex? Jako bylo to možné, June jí říkala, že je bi.. Nejspíš to neukončila nejlíp, ten kluk vypadal fakt naštvaně.

„Jo tak tahle!? Budeme se očerňovat, jo!? No jak teda myslíš!“

Musím ji uklidnit. „June, no tak chvilku si spolu sedněte a vyjasněte si to. Jestli chcete tak můžu jít na chvilku ven. Ale hlavně na sebe nekřičte,“ šeptám jí, ale tak aby to slyšel i Luke.

June řekne: „Nikam nepůjdeš. Tohle je naše společná noc (Luke zakrouží očima). Nikdo nás přece nezastaví.“ Skokem se ke mně přivine a už se naše rty dotýkají, přejíždí mi rukou po zádech, já jí projíždím rukou dlouhé vlasy. Naše oči jsou u sebe, já do nich hledím a vidím… jak se dívá na toho kluka, jako by mu chtěla něco dokázat. Odtrhávám se od ní.

„Hele, nic si dokazovat před ním nemusíš a rozhodně k tomu nepotřebuješ mě,“ říkám. Nelituji toho. Sladký okamžik s hořkým koncem.

„Tak nějak,“ říká Luke, „prosimvás, už mě tu nebaví postávat, jestli chcete pojďte si sednout, pokud ne, tak zmizte. Je mi to fakt u prdele. Odcházet kvůli vám ale nebudu. Žádný mechtle na mojí hlídce,“ říká a mizí za rohem. Rychlý zmatený pohled. To byla podivná změna v chování. Před chvílí byl naštvanej a teď už je v klidu. Asi získal sebevědomí tím, že jsem June odstrčila. Kouknu na ní. Je stejně zmatená jako já.

„A každopádně už zavřete ty dveře!“ ozve se ještě zpoza rohu. Vrtím hlavou, otáčím se a zavírám je. Je mi jasné, že to nebude tak jednoduché, jak si June naplánovala. Ti dva se znají dlouho, jediný pohled na June stačí, abych to vytušila. Rozhodně mezi nimi visí několik nevyřčených věcí. Co to ale je? Nenávist k nevědomosti.

„Tak asi jdem, ne?“ říkám June a kráčím ke schodům. Zvědavost mi nedá. Chci vědět o těch dvou víc. Chci vědět, jestli mezi nimi něco bylo, nebo snad dokonce je, ne to je blbost, snad. Nejistota.

„Jdeme,“ kývne June na souhlas. Pokládá své nohy na schody. Ty ani nevrznou. Následuji ji, jdu hned za ní. V jednu chvíli klopýtne, přidržím ji a pokračujeme dál. Nahoře jdou v chodbě vidět otevřené dveře. Jinak je chodba úplně prázdná až na jednu rozkvetlou kytku na konci chodby. June vstupuje dovnitř.

Luke už sedí na židličce, další dvě jsou připravené. Uprostřed stojí vodní dýmka.

„Nabídněte si a posaďte se,“ říká. Je na něm vidět těžko skrývaný hněv, ale taky zcela nový pohled plný zvědavosti. Vypadá to, že ho vede to samé, co mě. Zvědavost. Sounáležitost. Sedám si na židli zároveň s June. Ta sáhne po šlauchu a potáhne si, jako by to byl samozřejmý pohyb.

„Vidím, že jsi konečně přišel na chuť ananasu.“

„Jo. To teda přišel.“

Zavládlo ticho. Před chvílí na sebe řvali a teď se jen dívají a neví, co říct. Musím to nějak rozbít. June mi podává šlauch. Beru si ho a pokouším se potáhnout. Už jsem párkrát měla, ale tohle bylo silnější než cokoli předtím. Kašel, zakrývám ho. Potáhnu si ještě jednou a podávám šlauch Lukovi. Už tu zvědavost neudržím. Ptám se ho: „A odkud se vlastně znáte?“

V jeho tváři projede zklamání. June svěsí hlavu a dívá se do uhlíků.

„Fůůů, tohle jsem teda nečekal,“ řekl Luke a vzal si šlauch, „to fakt začíná bolet June.“

Hledím na June, doufám, že promluví. A taky že ano: „Tady Luke je můj kamarád z mládí. Můj nejlepší kamarád.“

„To mě trochu přeceňuješ. Byl jsem tvůj jedinej kamarád, to je něco jinýho,“ říká. Na tvář se mu vkrade nenápadný úsměv. Tak nějak mírně znepokojivý, ale převážně ironický.

„A přesně kvůli tomuhle jsem já byla zase jeho jediná kamarádka,“ rýpne si June, „vždycky najde nějakou urážku a praští tě s ní do obličeje. A když jsi všechny praštil tak je těžký najít si mezi nimi nějaký frendy.“

To už se Luke usmál naplno a odhalil své dokonalé zuby. I June se usmála. Vypadá to, že Lukovo naštvání bylo úspěšně zahnáno pryč. Možná se přeci jen tady něco dozvím a aspoň odejdeme s tím foťákem.

„No jo ale taky nezapomeň, že moje urážlivé údery se setkaly s opravdovými ránami. Třeba na tu nakládačku od Thomase nikdy nezapomenu. Fakt debil.“

Překvapení. Pochopení. Tohle je možná jeden z těch důvodů, proč se chce June Thomasovi pomstít. Možná. Na tvář se mi krade úsměv.

„Jo tak to máš pravdu,“ potvrzuje mu to June, „kéž by tu byla možnost, jak se mu pomstít (významný pohled na mě, směji se více než předtím, mrkám) a kéž by tu byla možnost, že si přestaneš tu dýmku syslit pro sebe.“

Takže mu náš plán nechce říct. Dobrá. Začínám si je tady představovat, jak tu sedí, baví se o životě, požďuchují se a přitom si kouří vodárnu. Možná jsem něco mezi nimi narušila. Cítím se jako vetřelec.

„Tak tady máš no,“ říká a podává jí šlauch. Zcela se uvolnil, stále však pohledem těká na mě. Taky neví, co si o mě má myslet.

June si vodnici přebírá a nadechuje se k pokračování příběhu, když ji Luke znovu přeruší: „Žádný mikrofonování. Buď mluv, nebo kuř.“ Nějaký jejich vtípek, podle toho, jak se June rozzáří. Místo mluvení si potáhne a slova se ujme Luke: „No takže jsme prostě byli kamarádi. Chodili jsme spolu na základku. Pak se ale tady pani odstěhovala. Nešla se mnou na střední, jak jsme původně měli v plánu. I tak jsme se občas střetávali tady. Teda až do nedávna. To najednou bez jediného slůvka přestala June chodit. A uhýbala všem mým otázkám, když jsem jí psal. A pak se diví, že jsem nakrknutej, když se vrátí a do našeho místa dovede někoho jinýho. Ale co se stalo, stalo se.“ Stejně sem nebude chodit, takže to je vlastně úplně jedno.

Konečně něco chápu. Furt mluvila o tom, že nemohla jít na tu původní střední. Bůhví jestli tam nechtěla, nebo jestli tam chtěla ale skutečně nemohla. Povídali si jenom, nebo byly opravdu něco víc?Musím se jí na všechno zeptat. Rozhodně mě zatím nepřesvědčuje o opaku. Usmívá se jako by nebylo zítřka. Takhle se od té doby, co jsme vyrazili, neusmála. Z myšlenek mě vytrhává šťouch do ramene. To mi podává June šlauch. Vrtím hlavou. Je to na mě moc silný. June krčí rameny a podává šlauch Lukovi.

Natahuje se pro šlauch a přitom se ptá: „A mě zase dlužíte vysvětlení, jak jste se potkali a co tady děláte. Doufám, že to nebylo jenom kvůli mechtlím a nevěřím, že bys sem přišla jen abys mě zase viděla, June.“

„Proč myslíš?“ ptá se na oplátku.

„Třeba protože hned potom, co jsi vešla jsi mluvila o tom, že by tu neměl nikdo být?“ řekl Luke a konečně popadl šlauch s Juniny ruky. June jenom zavrtěla hlavou.

Chci být součástí rozhovoru, zvedám hlas a říkám: „Poznali jsme se s June na střední. Dlouho jsme si spolu nijak zvlášť nepovídali, nakonec jsme se však poznali trochu víc a teďka spolu chodíme, viď?“ Otáčím se na June, láskyplný pohled v očích. Třeba začne Luke žárlit, to by mohlo něco dokázat. I když jenom podle jeho pohledu, tak jde poznat, že je do ní blázen. On určitě.

June se stále dívá na něj. Ani neodtrhne pohled a řekne: „Jo, jo, je to tak, dalo by se říct.“

Vztek. Ona ani pořádně neposlouchá. Měli bychom jít pryč, než se na sebe vrhnou. Rozhodně to vypadá jako by mezi nimi lítali pořádný jiskry. I když ten Junin pohled nevypadal zas tak láskyplně a bez pochyb méně láskyplně než ten jeho. Spíš vypadal nejistě. Nevidím jí do očí pořádně, je otočená k němu.

„No a teď jsme tady. June říkala, že si tady potřebuje vzít nějakej foťák,“ říkám, unavena jejich pohledy. June se na mě konečně otočí, vrtí očima, neměla jsem to asi říkat, ale mě to je jedno. Už chci vypadnout a je mi jedno, jestli s foťákem nebo bez něj.

„Jo, chtěla jsem si ho odsud půjčit, ten jak jsme se na něj složili, vzpomínáš?“ ptá se ho June, snaží se to zachránit.

„Jasně. Foťák. Říkal jsem si, že jsi asi přišla kvůli něčemu takovýmu. Je nahoře. Na vyhlídce,“ říká Luke. Strohost. Veškerý život z jeho slov se vytratil v jednom okamžiku. Sálá z něj chlad. Tohle ani není naštvání, ani hněv. Tohle je zoufalství. Možná si i přes všechny náznaky myslel, že sem June přišla kvůli němu. Trouba... Neměla bych na něj být taková. Nevím, co se mezi nimi dělo. Ten týpek je do ní ale očividně zabouchnutej. Po tomhle mi to je jasný. June má co vysvětlovat. Nevypadá to však, že cítí to samé.

„Pojď. Jdeme si pro ten foťák,“ říká mi June. Vstává. Dýmku nechává hořet v místnosti a bez milosti odchází. Pokrčím rameny na Luka, který však mě vůbec nevnímá a hledí ztraceně do odplouvajícího kouře. Nechám ho tam a následuji June ze dveří. Stejně už pro mě v té místnosti nic důležitého nezbylo.

Prkenná podlaha pod našima nohama vrže. Zvuky se rozléhají po celém domě. June jde jen kousek přede mnou a společně se blížíme k dalším schodům. Ty určitě vedou na vyhlídku. June se klepe ruka a oči ji rychle přelétají ze strany na stranu.

„Proč ta nervozita, co?“ ptám se. Je mi jasné, že ji musela rozhodit příhoda s Lukem. Potřebuji však zjistit co nejvíc. Nervozita. Nejistota. Snad už je to mezi nimi vyjasněné.

„Neřeš,“ odpoví, odbíjí mě. Nenechám se.

„Znáš mě moc dobře na to, abys věděla, že řeším úplně vždycky úplně všecko. Tehdá na procházce jsi mě za to dokonce vychvalovala.“ Snažím se hrát na city. Otáčí se na mě, vrtí hlavou. Na tváři nemá ani známku úsměvu. Zaraženost, strnulost, tvrdohlavost. Otáčí se a mlčky pokračuje dál. Bude to stát víc snažení. Nebo ji chvíli nechám a ona sama začne. Cítím, že začne. Věřím jí?

Tyhle schody vržou víc než ty v hale. Vidím však již padací dveře na konci. Už jen pár schodů a budeme nahoře. Jakej tam asi bude výhled, když tomu říkají vyhlídka? Uvidím moře? Na jakou to je stranu? Vstupuji nahoru.

Vidím všechno. San José v dáli. Tu jejich vysněnou školu. Kufr našeho auto s cenným nákladem. Dokonce i moře, tedy spíš přechod světel v dokonalou tmu, tak dokonalý, že musí značit pobřeží. Výhled je do všech stran. U nich police. Na jedné z nich leží taška, na druhé brašna na foťák.

„Wau,“ říkám v úžasu. Okamžitě se vrhám k oknu. Snažím se přehánět, musím nějak rozmluvit June a to půjde nejlíp daleko od Luka.

„Tenhle výhled je super,“ ještě víc ho vychvaluji, nadhazuji míček na odpal, snad se June chytne.

„Vždycky býval skvělý. Nejlepší takhle v noci, kdy je úplná tma a člověk vidí všechna ta malá světýlka. Ale jinak nic moc. Už jsem jím příliš nabažená. Znám lepší vyhlídku.“ Ano! Chytila se. Mluví. Teďka nesmí přestat. Ona se k Lukovi jistě sama dostane.

„To si jde těžko představit. To by ten výhled musel být fakt hodně vysoko,“ pár nevinných otázek dokáže nejlíp rozvázat jazyk.

„No, však uvidíč. Dneska tě tam ještě vezmu.“ Radost, zmatení. Dnes?! Je to taky součást mise?

„Fakt?!“ zvolám radostně, dívám se jí do očí. Uhýbá pohledem, nesdílí moji radost, smutně hledí z okna.

„Jo,“ říká, snaží se nasadit radostný hlas, „ale teď o tom dost. Přišli jsme sem pro něco, tak si to vezměme a vypadněme.“

Safra, chce odejít. Musím ji zdržet. Potřebuji se to dozvědět, co mezi nimi bylo, co ji tak vzalo, celou dobu se chová divně, zvláštně, rozporuplně, chvíli šťastná, chvíli smutná. Musí mluvit. „To mě ani nenecháš se podívat?“ ptám se.

„No ták musíme si pohnout, trochu spěcháme víš. Každou chvíli se náš náklad může probrat a to bych fakt nechtěla. A taky bych ráda stihla všechno… urovnat, zvládnout, dodělat misi prostě. Všechno včas. Chápeš?“

Trochu mě začíná štvát. Tak je to náš večer nebo její večer? Pořád někam spěchá, jako by to nemohla odložit. Musíme tohle, musíme tamto. Nechci se ani hnout, cítím však, že tuhle hádku bych prohrála.

„No tak fajn no, ale někdy sem musíme zas a pořádně se tu porozhlédnout,“ říkám, scházím ze schodů jako první, snad to ocení.

„Klidně můžeš,“ řekne, skoro jsem ji neslyšela. Smutek. Ona... Co když má něco s Lukem pořád, proč bych sem měla jít sama? Opětovné vrzání se rozlehne domem. Pod schody vidím, že Luke vyšel ze dveří, nejspíš aby se mohl rozloučit. Na tváři má svůj falešný úsměv, sleduje nás, jak odcházíme. Spíš sleduje June. Blížíme se. Nikdo nic neříká. Už jsem úplně u něj a plánuji odejít po schodech do haly dolů, když konečně se z Juniných úst ozve: „Tak ahoj a měj se pěkně.“

„Jasně, ty taky. Krásnej večír vám přeji.“ Ve větě nepřirozeně zdůraznil to vám. Ironie z jeho hlasu srší rychleji než nespisovné výrazy z Thomasových úst.

„Čau,“ říkám potichu, spíš tak ze zvyku, než že bych se skutečně loučila. Ten člověk taky nejeví jakýkoli zájem se se mnou bavit. Scházím schody, June je hned za mnou. Cítím, že chce hned odejít, nechce se tu zdržovat. To s ní sdílím. Otevírám dveře.

„A pak zase zamčete!“ ozývá se za námi Lukův hlas. Přikyvuji. Odcházím pryč a nasávám venkovní vzduch. Cítím se najednou úplně volná, nevázaná stěnami téhle haciendy. Ani jsem netušila, jak moc na mě hustá atmosféra téhle Juniny skrýše dolehla. Slyším chřestění, June zamyká dveře.

Už jsem u auta, mnohem rychleji než ona. Nenechá si to však líbit a s úsměvem za mnou běží. Asi se jí taky ulevilo, že to má za sebou. Pořád však vypadá, že jí něco leží v žaludku. Je to nejistota? Vnitřní světla auta se rozsvítí. June mlčky zasedá a já, tentokrát zpět za volantem, startuji.

„Tak to bylo zajímavější, než jsem čekala,“ říkám. Obléhání Juniny mysli pokračuje. Nemůže mi prostě říct, co ji trápí? Bylo by to mnohem jednodušší. Musí to být něco s May. Nebo taky ne. Třeba se to týká Luka. Už je to k nevydržení. Dělá ten výlet teda pro nás, nebo pro sebe? Co když mě opravdu chtěla jenom využít… Blbost!

June se ke mně otočí, zrovna když nastartuji. Říká: „To máš teda pravdu. Opravdu jsem nečekala, že bychom mohli na Luka narazit. Varovala bych tě předem. Za dnešek už jsme si prošli dost šokama, co myslíš?“

Souhlasím. „To rozhodně,“ říkám, "už žádná překvapení, prosím."

Vyjíždíme. Nevím, kam jet, tak zatím projíždím prázdnými ulicemi místního předměstí. „Stejně se ten Luke choval divně. Chápala bych kdyby byl jenom naštvanej, ale byl celej nějakej divnej. Takhle se nikdy nechoval. Vůbec to nechápu,“ vrtí hlavou, na obličej ji dopadají světla z lamp, její nos krásně vystupuje nad vším ostatním. Je tak krásná! Měla něco s Lukem? Musím se jí zeptat, už to nevydržím.

„Mělas s ním něco?“ ptám se, nesnažím se zamaskovat zájem, věřím jí.

„Cože?! To myslíš vážně? Ne, neměla, proboha jak tě to vůbec napadlo?“ odpovídá nevěřícně, hlavou kroutí ještě víc, vlasy vlají, musím něco říct.

„No, on po tobě úplně očividně jel. Toho sis jako nevšimla?“ ptám se. Ona si toho fakt nikdy nevšimla?

„Ne. Luke přeci... Ne, to není pravda prostě. Proč? Jak... Jak to víš? Nechápu.“ Opravdu nechápala. Byla očividně na vážkách. Vždyť je tak pozorná a každého hned odhadne, hned ví, co si myslí, ale u Luka ne? Asi ho musí znát fakt dlouho, že to nijak nezkoumala.

„No vždyť to se hned pozná. Už jenom z toho pohledu. Vrhal na tebe úplně ten samý pohled, jako tehdy já v té jídelně, když jsi mě odhalila.“ Odkazuji na starou příhodu. Sedím v jídelně a sleduji ji. Najednou ke mně přijde a ptá se mně na různý věci, jsem nervózní, ptá se, jestli někam nechci a že hned bylo vidět, že jsem do ní zakoukaná až po uši.

„Ne. Nebo jo. Já nevím, mě to asi prostě nikdy nenapadlo.“ Plní mě uklidnění. Nic spolu neměli. Proč ale teda byla tak divná ona?

„Tak a kdo je teďka znalec lidských pocitů?“ ptám se jí, ona však stále nevěřícně hledí, jako by si náhle uvědomila něco úplně zlomového, co úplně změnilo vše v jejím životě.

„No tak to hned všechno dává smysl. Tys na to asi přišla. Byl naštvanej, protože tě se mnou viděl a protože jsem se mu dlouho neozvala. On je hodně velkej stydlín, takže mi sám nenapsal ani nepodnikl nic jinýho jen čekal a čekal, jestli se někdy ještě objevím. Jo počkat! Jednou mi vyprávěl o tom, že jeho crush si našla přítele a že spolu vypadaj šťastně, tak je nechce rozbíjet a že asi pokud je šťastná ona, tak by měl být šťastnej on. Já jsem tehdy chodila s Justinem. Už to chápu, no ty jsi úplnej génius, já tě miluju!“ řekne, otočí se ke mně a za jízdy mi vlepí pusu. Srdce tluče. Nemůžu se soustředit. Odtáhne se.

„No jasně, a proto byl pak zmatenej. Nevěděl, jestli jsme spolu spokojení a šťastní. Nevěděl, jestli může něco říct, nebo jestli má mlčet. Chudák. Doufám, že se přenese přes… přes… přes to, že spolu chodíme,“ to vše ze sebe vychrlila se strašnou rychlostí, u slova přes se však zastavila a zpomalila a zase tak podivně zesmutněla. Jako by nevěděla co říct. Možná jenom… nevím co. Proč se zasekla? Doufám, že to bere tak, že spolu chodíme. Já to tak beru. Jsem divná?

„Tak jsem ráda, žes vyřešila todle. A teď mi řekni, proč se dneska chováš tak strašně divně?“ Jdu s tím ven. Nehodlám chodit kolem horké kaše. Poprvé to vyšlo. Snad to vyjde i podruhé.

„Jak to myslíš?“ nedívá se na mě, upřeně pozoruje silnici, ví o čem mluvím, nechce mi to však říct nebo neví, jak začít. Musím jí s tím nějak pomoct.

„No jseš taková melancholická a smutná, furt uhýbáš pohledem a tak,“ říkám, snažím se vyjádřit svoje pocity, nejde mi to.

Stále upřeně sleduje silnici. Vrtí hlavou. Vypadá nerozhodně. Zpomaluji, očima hledám nějaké příjemné místo, kde bychom si obě mohli sednout a vše vyřešit. Vidím ceduli ukazující na park Greenridge, viděla jsem od tam fotky, je to tam pěkný, tam musíme jet.

„Víš jak jsme spolu tehdy mluvili u těch nádrží o tom, jak moje matka začíná být po tom, co se stalo, úplně paranoidní,“ nakonec se rozhoupala k tomu, aby něco řekla. Vypadá to, že je to něco fakt hluboko v ní. Chci to vědět a zároveň nechci. Doufám, že všechno bude v pořádku. Skoro si ani nevšimnu, že dojíždím na parkoviště u parku. Pomalu zastavuji.

„Ano, pamatuji si na to,“ odpovídám. Nevím co dodat. Konečně začala mluvit a teď nevím, co jí říct, jak ji utěšit, alespoň se mi začíná svěřovat. Nesmím to pokazit, nesmím ji zastavit.

„Myslím si, že mě to dostalo mnohem víc než se zdá. Ty máš svoji úžasnou rodinu a já… já přišla o tu jedinou, na které mi pořádně záleželo,“ říká, náhle jí vytrysknou slzy, sklání hlavu, popotahuje. Není to však pláč, spíš se jí stahuje obličej do nepopsatelné grimasy smutku. Zastavuji, natahuji ruku, přivíjím ji k sobě.

„Jo, já vím,“ říkám, soucítím, je mi hloupě, přikyvuji, „je to hrozně divný, žít prostě normálně dál, co?“ ptám se, doufám, že ji utěším.

„Jenže já nežiju normálně dál. Matka mě teď skoro nikam nepouští. Má strach, ale nemyslím si, že to dělá z lásky. Prostě je teď jenom úplně pomatená.“ Hledím z okna. Co mám říct? Bojím se, že začne naplno brečet. Musím ji nějak dostat ven, tam se jí bude líp mluvit.

June pokračuje: „Fakt, ani nevíš, jak se mě po ní stýská. May byla prostě… no rozuměla mi. Aspoň trošku. April je oproti ní prostě strašně ufňukaná. Taky je ještě děcko, že jo, co se dá jiného čekat. Ale May… Ta věděla všechno. Byla zatraceně chytrá a svá.“

Vidím za okýnkem krásný výhled a příhodně natotčenou lavičku. Zavedu ji tam a utěším ji. „Pojď,“ říkám.

„Ježiš nemusíš tu zastavovat, to jsem nechtěla,“ láme se jí hlas, vidím dalších pár slz, jak tekou po jejím krásném líci ze zářivých očí. Třpytí se smutkem, chtějí však vidět můj úsměv, hledají oporu.

„Pojď,“ opakuji, usměji se a ukážu ven, „na tohle si musíme sednout někam jinam. To víš, vydýchaný vzduch a tak…“

„No když myslíš…“ odpovídá, otevírá dveře, já také, obě kráčíme k lavičce, ruku v ruce. Vyskočím na ni, je studená, ale brzy ji zahřeji. Výhled je úchvatný. Vidím celé táhlé pobřeží, vrcholky kopců u moře a rozhledny na jejich hřebenech, délku celého pobřeží. June si rovnou lehá na lavičku, svoji hlavu pokládá na můj klín. Hluboce vydechne, hledí na bezhvězdné nebe a na moji tvář. Trochu mě znervózňuje, ale jsem ráda, že ji mohu uklidnit.

Chvíli je ticho, vím však, že se to musí vyřešit tady a teď. Říkám: „Vždycky jsem ti záviděla, že máš sourozence. Já to nikdy neměla.“

Zavírá oči, nadechuje se. S výdechem říká: „Já vím. May pro mě byla jako kamarádka. Jako ty prostě. Ale bez toho všeho okolo. Je až k neuvěření, že máme... že jsme měli stejnou máti. Nemohla být víc jiná než já s April. Bylo jí prostě úplně jedno, co si matka myslí, nebo co si kdokoli myslí. Mě ale měla vždycky ráda. A já chtěla být jako ona. Sice jsme se poslední dobou tolik nebavily, ale co už. To bylo od té doby, co vešla do té své gothské fáze.“

Hledím dolů z kopce, přemýšlím. Smutním. Vzpomínám. I když jsem se znala s May jenom krátce, chápu o čem mluví. Moje ruka hledá její, spojí se v pevném sevření v jednu ruku spojenou trápením a spojené zvláštní misí, která nás žene dál. „Když May zmizela tak to pro mě byl úplnej šok. Doteď to nechápu a občas se přistihnu, jak nad tím přemýšlím.“

„Ono to bylo takové velké no. Ale myslím, že větší část toho už je za mnou. Jenom si furt musím opakovat jaká chudinka je naše máti. Jedna dcera jí zmizí a druhá… Druhá jí pořád někam utíká. Nedivím se jí. Vůbec ne. Jenom prostě…“ náhle zamlká, nemůže najít správný výraz, neví jak se vyjádřit, potřebuje požďuchnout.

„No…“ snažím se jí dotlačit k dokončení věty. Zavrtí se mi v klíně a pramen jejích vlasů sklouzne dolů do větru. Oddělí se jeden vlas a ten nabrán větrem odletí pryč. Stále mlčí. „Pokud nechceš, tak tu větu dokončovat nemusíš.“

„Ale já chci, víš, jenom jsem se snažila najít to správné vyjádření a nebo prostě něco na ten způsob. Prostě to akorát přehání. Pokud chci jít ven, tak mi stejně nemůže nijak zabránit. Mám totiž tebe. Jsi úžasná.“

V hrudi se mi zvedá vlna zadostiučinění, musím jí odpovědět: „Ty víc, June. Miluju tě.“ Shýbám se dolů, přemáhám se, proč bych nemohla začít i já, líbám ji. Ona opětuje, ale bez energie, jen tak automaticky. Oddaluji se. Usměje se. Hledím pryč.

„Já veděla, že se jednou konečně odvážíš být iniciativní. Prosím tě, podívej se na mě,“ prosí mě. Bez jízlivosti, zní to jako něco důležitého. Sedne si, já se k ní otočím a hledím jí do očí.

Ona si povzdechne a pokračuje: „Prosím, slib mi, že taková iniciativní budeš pořád. Sluší ti to. A potřebuješ to. Všechno v životě se k tobě nedostane tak snadno jako já. Udělej to pro sebe. Asertivitou nic nepokazíš. Slíbíš mi to?“ Hledí na mě, otazníky v očích, najednou ještě tak třicetkrát vážnější než předtím. Ukápne mi slza, proč jsem smutná, proč se cítím tak hloupě? Zkazila jsem něco?

„Proč, co tak najednou? Udělala jsem něco špatně? Přijde po tomhle nějaké velké ale?“ ptám se.

Ona na mě pohlédne, odvrátí pohled k nebi, na kterém poprvé za celý večer začínají prosvítat hvězdy, brzy se však zase zakryjí. „Možná přijde, ale rozhodně ne teď. Za chvíli,“ posmutněle se usměje, „no nic, pořáds mi to neslíbila.“

Nechápu ji a její řeči. Ale to k ní prostě asi patří. Vyžívá se v tom, že si část pravdy nechá pro sebe a řekne mi ji až za okamžik. Chvilku čekám, zvažuji možnosti, asi má pravdu, měla bych to slíbit, už jenom kvůli sobě, často si vyčítám, že nejsem tak průbojná, třeba se to fakt zlepší.

„Slibuji,“ říkám, věřím ve zlepšení.

„Tak to jsem hnedka klidnější,“ říká, dokonce na to vypadá, jednoduchým pohybem se zvedne z lavečky. Než ji však stačím následovat, zakroutí očima a sedne si zpět.

„Co se stalo?“ ptám se, musím jí pomoct.

„Jen se mi zamotala hlava, stačí jenom chvilku počkat,“ říká, mrká, snaží se rozkoukat. Hladím ji po zádech, uklidňuju ji. Chvilku sedíme, hledím na nebe a na těch pár hvězd, některé poznávám. Nechala jsem se unést, June už vstává, už je v pořádku. Vstávám také, opouštím lavičku, kráčím s June pryč.

„Tak kam teď?“ ptám se, zvědavá co plánuje.

„Teď se musíme zbavit našeho nákladu,“ řekne, bez vysvětlení pokračuje k autu, „budeš řídit ty. Přece jen, ty na to máš oprávnění.“ Mrká. Mrknu zpět.

Nastupujeme spolu do auta. Startuji.

„A můžeme konečně pokračovat. Snad to stihneme,“ říká. Přemýšlím, jak to myslí.

„Stihneme?“ ptám se. Mezitím už vyrážím. Prvně sjíždím dolů z kopce, na kterém se nachází park.

„No však víš, před úsvitem, než naši drazí rodiče zjistí, že jsme někam zmizeli. Mohli by si pak dělat neoprávněné starosti, že se ti něco stalo a tak.“

„Jak to myslíš mě? O tebe si mamka určitě taky bude dělat starosti. Vždyť si mě právě řekla…“

Skočí mi do řeči: „Řekla jsem ti, že to s tou starostlivostí přehání. O mě se bát nemusí, ale o tebe jo. Taháš se s někým tak nebezpečným a lehkovážným jako jsem já.“ Usměje se. Nemůžu než s ní souhlasit.

Cesta plyne rychle. Na každé křižovatce mi June ukazuje kudy mám jet. Sem tam prohodíme pár slov. Projevy únavy. Ještě štěstí, že už jsou… Cože to už jsou tři hodiny!?

Ten čas opravdu rychle uběhl. Původně jsem si říkala, že s tím návratem domů včas June jenom kecá, že nám to nikdy nemůže zabrat tak dlouho, ale jak se zdá, tak může. Zrovna jedeme po nějaké ulici téměř v centru. Bylo tu více života než na okraji, ale nic, co by stálo za řeč. Ptám se June: „Jak dlouho ještě plánuješ, že budeme pokračovat?“

June se na mě podívá, na okamžik odhlédnu od řízení, v jejích očích je pochopení, možná trocha zármutku a velkého očekávání. „Už jenom vyhodíme náklad, a pak poslední místo a tam to ukončím. Mise bude splněna. Aspoň pro mě.“

„Nechápem. Jak to myslíš?“ ptám se znovu, vlastně zmatenější než předtím, „proč aspoň pro tebe?“

„To je jedno. Prostě a jednoduše, zbývají dvě poslední zastávky. Tady doprava,“ řekne mi a já na poslední chvíli smýknu volantem doprava. Úplně jsem přestala věnovat pozornost řízení. Musím se soustředit.

„Jestli chceš tak se po příští zastávce vystřídáme,“ řekne June, doufá, že kývnu, chce si ještě zařídit. Asi tak často nemívá tu možnost.

„Tak jo,“ souhlasím.

„Tak když jo, tak se rozluč s řízením. Zajeď na to parkoviště, jsme tady,“ a s těmi slovy otevírá dveře za jízdy a křičí: „JSME TADY!“

Úlek, zděšení, šok. Co ji to napadá, co když nás někdo... Takhle si uprostřed noci jen tak vykřiknout, nevím, to bych asi nikdy neudělala. Respekt. Něco na tom je. Plán na napodobení, nevím co vykřiknu.

Otáčím volantem a vjíždím na téměř prázdné parkoviště před zavřeným obchoďákem. Přikyvuji. June se šíleně směje. Opravdu jí přestávám rozumět. Plán padá. Nebudu dělat nic, jenom by ji to podpořilo v té divnosti, která ji začala ovládat. Nevím co dělat, abych ji zastavila. A tak jenom vystoupím z auta a čekám až se dosměje.

Celý den divná. Je to vůbec June, do které jsem se zamilovala, nebo ji ztráta May tak poznamenala? Nebo jsem se jenom já změnila? Nebo, a to by bylo nejhorší, byla June vždycky taková? Snad to je jen něco dočasnýho.

June vystupuje z auta, poté co konečně utichl její šílený smích. Začne mluvit: „Částečně se omlouvám, ale za chvíli budeš vědět, proč se tak směju. Nebo spíš to asi nepochopíš, ale alespoň ti sdělím ten důvod, proč se teď chovám tak trochu jinak. Ale to až na další a poslední zastávce před zakončením mise. Teď se pojďme vloupat do toho obchoďáku,“ a s těmito slovy vyrazila sebevědomě k obchodu.

Nevydržím to, co to dělá!? „Hej! To cos zavalila?!“ křičím. Nakonec se přeci jen můj hlas zařadil vedle toho jejího a vyrazil na cestu ozvěnou kolem spících baráků.

Zastavuje se, otáčí se, chvíle hněvu, rozladění. „Prosimtě pojď, nebaví mě tě furt přemlouvat. Zatím si to užíváš, ne?“

„Užívám, ale to neznamená, že se musím rovnou jít někam vloupat.“ Co se mi snaží říct, co se snaží dokázat? Ona chce jako krást?

„Omlouvám se, s tím vloupáním jsem to trochu přehnala, no. Taková drobná hyperbolka. Tady mám klíče,“ odbíjí mě, z kapsy vytahuje klíč. Nechápavost.

„Do prdele, kde si ten klíč vzala?“

„To je na dlouhý povídání, můžu ti to říct až odsud pojedeme pryč. Nenech se furt přemlouvat, nebudeš litovat,“ říká, snaží se mě přesvědčit, zároveň je však připravená vyrazit. Opře se o kufr.

O co jí jde? Zatím to vypadalo, že měla všechno naplánované. Kdybychom nezapomněli ty věci u nádrží, tak by všechno bylo úplně v pohodě. Žádné starosti, žádné velké stresy. Jistě má promyšlené i tohle, vždyť má klíč, to už musí kurňa něco znamenat. Co když nás ale chytí. Jí to očividně netrápí, dívá se na mě naprosto sebevědomě a… lehkovážně! To je to slovo. Začíná být až příliš lehkovážná.

„Podívej,“ promluví znovu, zatímco přemýšlím, „tohlencto už jsem potřebovala podniknout, plánovala jsem to tak celej poslední měsíc. Ty jsi jediná, kterou bych si sebou byla ochotná vzít. Šak se známe. Přeci vím, jak se cítíš, vím, že mě neopustíš, ne teď, teď to nejvíc potřebuji. Prosím,“ říkala to prosebným i vážným tónem, lehkovážnost z jejího hlasu však nevyprchala. Ta už asi nezmizí, dokud nebude po všem. Rozvaha. Dobrodružství, důvěra, úpěnlivé prosby, zvědavost proti obavám, nebezpečí. Musím si zvolit tu zajímavější cestu, život žít naplno.

Jako by ta slova vkládal do mé hlavy někdo jiný, má však pravdu, nesmím se přeci nechat stáhnout do víru jednotvárnosti. Cítím, že pokud chci nějak naplnit svůj život, je tohle jedna z mála možností, jak dosáhnout něčeho… víc.

„Tak dobře,“ souhlasím, přikyvuji, „ale pouze pokud je tohle skutečně předposlední zastávka a na té poslední se nebudeme nikam vloupávat.“

Chvíli se na mě dívá, hledí mi do očí, pak vykouzlí svůj omamný úsměv a napřáhne ke mně ruku. „Platí,“ řekne.

Také k ní natáhnu ruku, chytnu jí. Začne mi jí třást, pak náhle zatáhne a sevře mě v náručí. „Díky. Díky za to všechno, co pro mě děláš.“

Nemám odpověď, plácám ji po ramenou. Užívám si pocit našich spojených těl, jako by to bylo poprvé. Žasnu nad jejím stiskem, přesně tak akorát. Po chvíli se odtáhne.

„Nemáš zač, jsem ráda, že tě můžu doprovázet, vždyť je mi s tebou tak skvěle. Neznám člověka, s kterým bych raději prožila to, co s tebou.“

Neodpoví, otočí se, na tváři nezaměnitelný úsměv. Přemýšlím. Je hodně přecitlivělá, zatím jsme se mockrát takhle neobjali. Nechci pořád myslet na to, co se děje, proč se to děje. Nechci myslet na zmizení May, nechci myslet na Juninu matku, chci myslet na ni, chci si to užít.

Ale zase bych měla ocenit, že dnes tak odhaluje své emoce a své nitro. Snaží se to ze sebe nejspíš všechno dostat, aby neměla nic tíživého na duši. Aby se konečně uvolnila. Protože dokud se neuvolní ona, nemůžu se uvolnit ani já. A nebýt uvolněný ve tři ráno je jako jízdenka přímo do stanice mikrospánek.

Odchází směrem k obchodu s oblečením. Vidím zadní vstup a u něj je nějaký vozík. June na něj ukáže: „Musíme vyložit náš náklad sem a přesunout ho dovnitř.“

Překvapení? Už ne. Obavy. „Co s ním chceš dělat v tom obchodě?“

„Jenom nafotit pár fotek a pak ho zase odvezeme na kraj města. Ať si trochu šlápne…“ ďábelsky mrká. Vidím starou June. Mrkám, usmívám se. Nejistota, podivnost.

Popadne držátka vozíku. „Prosím, nastupte si madam,“ říká, ukazuje na vozík. Přikyvuji, nastupuji, úsměv na rtech. June se uchechtne. Začne tlačit, vozík se rozjíždí, rychleji a rychleji, jde to ztuha, je to do kopce, ohlížím se. June se plně soustředí, funí, zabírá, vozík se rozjíždí, otáčím se, projíždím kolem auta a kousek i za něj. Pak vozík zastavuje.

June se za mnou řítí, vyskočila jsem ven, abych uvolnila místo Thomasovi, jehož ruka vypadla z právě otevřeného kufru. Stoupám mu k nohám, June ho popadá za ruce, zabíráme. Tlak. Pořádně. Cítím, že ho zvedám. June zaostává, nakonec ho však zvedá. Pomalými krůčky ho přemisťujeme do košíku. Musím ho už brzo pustit, ruce mi nezvládají, jsme nad vozíkem.

„Pouštím!“ říká June a pouští ho, nepočká, bouchám se o okraj vozíku. Bolest. „Au!“

„Omlouvám se, už jsem ho neudržela.“

Vytahuji ruku zpod jeho těla. Cítím střípky bolesti, jež mi prochází do špiček prstů a za chvíli, s dalším úderem srdce, znovu vyráží do ruky.

„Cajk?“ natáčí June ke mně hlavu, doufá, že mi nic není. Přikyvuji. Bolest utichá.

„Nic mi není. Teda jako spíš bych měla říct, že to zvládnu, to je přesnější,“ Tentokrát se chopím vozíku já a tlačím ho ke dveřím. June jde vedle mě. Thomas po pádu začal tiše pochrupovat. Kolečka nepříjemně skřípají. Cítím příjemný pach nočního města, ale žádný noční život, který by mě sem nalákal. Prázdné ulice mě naplnili melancholií. Bydlet v téhle části města musí být smutné. Už abychom byly zpět doma.

Zívnu. Popadá mě únava. Už jsme u zadních dveří. June mě rukou na rameni zastavuje a vytahuje klíče. Vkládá ten správný a s potměšilým výrazem mi kyne, abych vjela dovnitř. „Až po tobě,“ říká.

„Tímhle jsme si už dneska prošli,“ říkám. Vrtím hlavou. „Dámy první, June.“

„Tak právě proto by prvně měl projet náš náklad a hned za ním naše budoucí doktorka,“ usmívá se zpět, pak si na něco vzpomene a úsměv ji mizí z tváře, snaží se to skrýt otočením ode mě, „tak jeď,“ pobízí mě.

Nenapadá mě odpověď ani vysvětlení. Vykračuji a protlačuji vozík dovnitř. Dveře jsou tak akorát velké. Uvnitř je tma, vidím jenom tmavé regály v šedivých paprscích světla pronikajících dovnitř malými okny u stropu a otevřenými dveřmi. Vrtím hlavou a hledám vypínač. Uslyším tiché pípání. Vidím číselník s podsvícenými klávesami. Alarm!

„Mají tady alarm.“ napůl křičím, napůl šeptám k June.

„Já vím,“ kývne vrhne se dovnitř za mnou a rychle začne zadávat kód do číselníku. Chvíli se nic neděje. Pak pípání ustane. Úleva. Zmatení.

„Jak znáš i ten kód?“

„Ze stejného zdroje, z jakého mám ty klíče. A teď pojď,“ říká, projde kolem mě, odchází.

„Jo, už jdu,“ říkám, tlačím vozík k June. Otvírá dveře do krámu.

„Musíme ho posadit do kabinky a rozsvítit. Když ho vyfotíme tam, tak to bude fakt vypadat, že si to zkouší,“ líčí June nejdůležitější a nejďábelštější část svého plánu. Musím se usmát. To si jenom zaslouží, za to jak… jak Lukovi ubližoval? Dělá to June opravdu všechno pro něj? A přitom si ani neuvědomila, co k ní cítí? Nebo to opravdu dělá pro mě?

„Jasný, šéfová,“ povídám, chápu plán. Kličkujeme mezi regály, kabinky jsou před námi. Už nás nic nepřekvapí, za chvíli bude po všem. Už se mi nechce na tu poslední zastávku, nechci zklamat June, ale nechci, aby mi tahle jedinečná vzpomínka zahořkla. Spolu s June si opět stoupáme k Thomasovu bezvládnému tělu a společnými silami ho přesouváme na sedátko v kabince.

„Uf, tak tohle bychom měli,“ říká June, mne si ruce, vytahuje foťák, hledí upřeně na Thomase, „možná by bylo lepší, kdybys zatím šla hlídat dveře. Nechali jsme je otevřený, tak aby si někdo náhodou nemyslel, že se tady něco děje. Já to tady zatím nafotím.

Úleva. Jsem ráda, že u toho nemusím být. Teď, když mělo dojít k provedení plánu mi to přišlo trapný. Lepší, když to udělá jen ona. Já na to asi nemám. „Dobře,“ říkám, odcházím.

V krámě je stále tma, až na paprsky světla linoucí se z kabinky a měsíčního světla, které vychází z předních vitrín. Potmě hledám vstup do zadního skladu. Ticho je přerušováno jen šoupáním závěsu a zvuky hekání a námahy ozývající se zpoza závěsu. I tak si náhle přijdu jako zproštěna obrovského břemena. Jsem sama. Ale s tím mě zachvátí i smutek a znechucení. Proč jsem odešla?

„Hej a ještě něco,“ volá June, otáčím se, blesk, vyfotila mě, „Fakt ti to sluší.“

Červenám se, nemůžu si pomoct, vidím ji před sebou takovou, jaká by měla být, jaká v mých představách vždycky byla. Usmívá se, její vlasy se vlní jako ranní větřík, miluji ji. Miluji?

„Díky, June,“ odpovídám, otáčím se, pokračuji dál. Opravdu ji mám ráda natolik, abych ji milovala? Nešálím se? Ještě než jsem se probudila, bych dala nevím co za to, abych byla na tomhle místě. Proč však mám teď pocit, že chci být kdekoli jinde?

Jsem ve skladu, tmy se ale tentokrát nebojím. Není tu June. Život jako by byl úplně jiný než uvnitř obchodu. Snažím se pochopit všechno co se dělo, snažím se pochopit ji. Zůstávám u polootevřených dveří obchodu, do kterého jsem se právě vloupala s June, se kterou jsme předtím uspali a unesli živého člověka a teď je June uvnitř a fotí fotky, pomocí kterých ho může zesměšnit. Přestává se mi to líbit. Dívám se dveřmi ven. Vidím otevřenej kufr. My ho zapomněli zavřít?! Měla bych tam jít. Vracím se ke dveřím do vnitřních prostor, volám: „Nechali jsme otevřenej kufr, jdu ho zavřít, jo?“

„Jo,“ ozývá se zevnitř, June zní zaměstnaně. Otáčím se a vyrážím k autu. Nikdo si mě nevšímá. Klíče mám v kapse. Mohla bych od toho všeho prostě ujet? Co by se stalo? Nemůžu to udělat, proč bych to dělala?! Proč je to tak lákávé?! Nemělo by být. Co se ze mě stalo?

Stojím před otevřeným kufrem, otevřeným jako moje nitro, opírám se o něj, stejně jako jsem se dnes opírala jen o June. Zavírám oči. Všechno se točilo kolem June. Její nálady, její nápady, všechno, začínám toho mít dost. Nezajímá mě nic dalšího, chci domů, chci se probrat z téhle noční můry.

Otevírám oči. V nalakované části kufru vidím rychlý pohyb. Obraz. Bolest. Pád. Obraz Thomase, stojí za mnou, vyčerpaný, hlavu svěšenou námahou, v ruce tupý předmět. Umřu? Zavírám oči.

Nebe je mi blíž, chodím po něm vzhůru nohama, musím skočit, žebřík mě sráží, jsem u nádrží, něco tu nehraje, najednou po mně skočí démon, nemůžu se hnout, démon se mění…

„JUNE!“ volám, otevírám oči, vstávám, bolest v hlavě, „AU!“ padám zpět na zem, bouchla jsem se o něco hlavou. Někdo mě předtím praštil. Rozhlížím se. Jsem v kufru. Otevřeném kufru. Vstávám opatrněji, klekám si, hledím ven.

Už nejsem na parkovišti. Už nejsem s June v obchodě. Auto parkuje někde v lese. Kdo mě praštil? Thomas? Thomas to byl. Kde je? Kde je June? A kde jsem já?

„JUNE!“ volám ještě jednou, hlasitěji než předtím. Náhlé uvědomění. Na obrubě kufru leží zapálené čajové svíčky. V lese vidím další. Jako by mi někdo budoval cestičku. Vedle mě leží Junin mobil. Rozsvěcuji jej. Na tapetě je vzkaz: Najdi mě. Nechápu to. Sahám si do kapsy. Klíče nemám. Nemůžu odjet. O co se to snaží?

Strkám si její mobil do kapsy. Cokoli je lepší než sedět. Musím ji najít, nebo nebudu mít klid. Nebudu? Nejsem si jistá. Mohla bych také utéct. Znovu vytahuji Junin mobil. Je 4:15. To bych to do Asca po vlastních nestihla dojít. I když... záleží kde jsem. Ale i tak, co by se stalo tak špatného? Jeden den bych prostě nešla do školy, nic by se nestalo. Nevím. Co mám dělat?

Rozhodnutí. Půjdu prostě po těch světlech, ne, ještě můžu zůstat tady, ale k čemu by to bylo? Půjdu po těch světlech. Vstávám. Nádech. „To zvládnu.“ Výdech. Vyrážím.

Moje kroky dopadají mezi nízké stromy, šlapu po staré lesní půdě kolem stále nových svíček. Už jsem minula tři a nevidím konec. Pohlédnu k obloze. Na nebi stále smog, ale vlevo se proti obloze tyčí nějaké stavba. Hledím tím směrem do lesa. Zdá se mi to, nebo je tím směrem vidět hodně vzdálená svíčka? Vyrážím tam a opouštím vytyčenou stezku.

Čím blíž jsem k té svíčce, tím víc si uvědomuji, že je to i ta poslední. Stojí u základny vysoké rozhledny. Nahoře vidím záblesky mnoha svíček tam na mě jistě čeká June. Proč mě ale neprobrala? Vrtím hlavou, musí mi toho ještě hodně vysvětlit. Už jsem u rozhledny. To by mohlo být to místo o kterém mluvilo, to místo s dobrým rozhledem, lepším než v tom srubu.

Pokládám nohu na první schod, čímž zahajuji výstup do nebes. Jeden krok za druhým se blížím k June. Začíná mi docházet, že June měla nejspíš jiný důvod k tomu všemu, jiný důvod, proč to všechno dělala. A já se ho konečně dozvím.

Schody mě zmáhají tím víc, čím blíž jsem k rozuzlení. Už mě nezajímá nic jiného. Vybíhám posledních pár schodů a dorážím na plošinu na samotném vrcholu.

Vidím tam sedící June, kolem ní jsou náhodně postaveny svíčky, před sebou má rozložený talíř a na něm zbytek jídla, od pohledu to vypadalo na burger s čedarem. Zahledí se na mě, není překvapená, že jsem tady: „Čau, jak se máš? Omlouvám se, že jsem tě neprobrala, ale říkala jsem si, že asi potřebuješ trochu spánku.“

„Co?! Já dostanu ránu do hlavy a ty si řekneš, že mě necháš spát?! Kde je Thomas?! Kam zmizel, co?!“ ptám se, nechápu, jak ke mně může mluvit tak klidně. Skoro s takovým divným smutným entusiasmem. Když jsem uslyšela její hlas, zamrazilo mě v zádech. Takhle nikdy nemluvila.

Křičím na ni otázky, křičím, nevím, co říkám, jenom chci, aby se rozčílila taky, nebo něco odpověděla. Ona však sedí, nic neříká, čeká až se uklidním nejspíš. Přestanu mluvit, stále však stojím a dívám se na ni. „Řekneš mi, prosím, aspoň něco?“ ptám se, doufám.

„Až si sedneš. Prosím. Už tě dlouho otravovat nebudu,“ říká mi, chce mě uklidnit, proč to ale způsobuje pravý opak, proč mám pocit, že je něco hodně špatně?

Musím se posadit, i když nejsem klidná. Jinak se dál nedostanu. Jinak z ní nic nedostanu. Sedám si, stále tázavě hledím na June.

June si poposedne, na chvíli se podívá na prkna pod sebou. Vzhlédne a zahledí se mi do očí: „Ten pocit co máš uvnitř, zapamatuj si ho. Je to důležité, věř mi. Ten vztek a snaha se prosadit, snaha dosáhnout svého. Budeš toho hodně potřebovat. Musíš být asertivnější, jestli chceš něčeho dosáhnout. Prosím, věř mi. Prosím, řekni mi, že se budeš opravdu snažit.“

Tohle jsem nečekala. Snad to není další klička. Proč o tom pořád mluví? Za tenhle večer to je už podruhé? „Už jsem ti svůj slib dala.“

„Jsem ráda, že si na to pamatuješ. Pamatuj na to i po… až do smrti. Je to fakt důležité.“

Nechápavost přechází v obavy. Opravdu se teď zadrhla… Ne to nemůže být. „June, řekni mi o co jde,“ říkám, už ne naštvaně, tentokrát je můj hlas plný obav a naléhavosti.

„Řeknu ti to, hnedka…“ odmlčí se, váhá, nejde jí to přes jazyk. Zakousne se do burgeru a sní celý zbytek. Zdržuje, protože to nechce říct. Protože jí to říct ani nejde. Tohle je poprvé, co ji takhle vidím, obvykle mívám tenhle problém já.

Nakonec však dokouše poslední zbytek. Polkne. Otočí se k nebi, kde konečně vidím plno hvězd, nejen těch pár nejjasnějších, smog odešel, nejasnosti zmizeli, jinotaj se rozplynul. Všechno to zůstalo pod námi a my se vznášíme společně mezi hvězdami. Nakonec z ní potom, co nějakou dobu pozorujeme oblohu vyklouzne: „Mám rakovinu. A to jako vážnou.“

šok nemůžu přemýšlet co se to děje? Šok. Ne. „Co? Jak?“ Nechápu, nechci pochopit, June umírá? „Ty umíráš?“

June se na mě podívá, úsměv na rtech, chladná, tichá a odtažená od citu, jak vodní hladina: „Umíráme všichni. Ale já už to mám za pár. Teda měla bych to za pár. Za pár měsíců.“

„Cože?! Pár měsíců? To... to... (nejistota, smutek co to je, nechci to cítit, musím to cítit, ne to přece ne, to nemůže) to nemůžeš myslelt... to nemyslíš vážně? Musíme… Musím… Něco se přece… Počkat, řeklas měla bych za pár? Jaks to myslela?“ zmatenost, netuším, nemůže přece zemřít, co bez ní budu dělat, až teď si uvědomím, proč k ní něco cítím, proč mě všechno snažení bez ní jenom ničí. Protože ho nemůžu s nikým sdílet a June byla jediná s kým jsem něco mohl sdílet, jediná, která se o mě kdy zajímala, ukázala mi krásu, ukázala mi život. A teď má odejít! Ne, to není pravdu, dělá si srandu, ale proč by, proboha, něčem takovém vtipkovala, ale je to June je to možné, ale proč, proboha, přece mě nemůže takhle trápit, proč? Co?

Vždyť jenom před hodinou nebo tak jsem sama přemýšlela o tom, že bych ji opustila, že bych odešla a nechala ji tam v tom obchodě a teď si bez ní nedokáži nic představit? Není to smutek, co mě skládá, je to ta obrovská bezmoc, tíží mě víc než cokoli jiného. Musím se rozhodnout. June nezemře. Nesmí, nesmím jí to dovolit.

„Moje milá, řekla jsem, že bych za pár měsíců umřela, správně sis toho všimla. Ale věřím tomu, že ti brzy dojde jak jsem to myslela. Prvně ti ale musím něco říct, aby pro tebe bylo lehčí odejít, abych tě nezatěžovala, protože bych byla nerada, kdybych ti svým… svojí smrtí nějak ublížila na zbytek života.“

Nechápu ji, pořád ji nechápu, jako by měla stále co říct, jako by už nikdy jindy nemohla být příležitost, pořád mluví a nepřestává, kde se ta slova berou? Začínám chápat její myšlení už vidím, kam směřuje. Nechápu proč se všechno takhle zkazilo. Bezmoc. Musím přece stále snít, nebo… jsem pořád v bezvědomí? Není tohle kóma? Vždyť mě Thomas praštil do hlavy? Co když jsem špatně spadla a tohle je nebe, peklo, něco? Co když se se mnou akorát všichni loučí, co když umírám já a ne ona?

„Tvoje láska pro mě byla vždycky jasná. Vždycky si mě podporovala, vždycky jsi mě hnala dál. Nedokáži si představit lepšího člověka. Pro mě jsi ale asi prostě moc dobrá, moc dokonalá a hlavně málo… málo svá, nebo jak bych to řekla. Mám tě moc ráda, opravdu moc,“ nadechla se, cítila jsem to zcela hmatatelně ve vzduchu to jedno ohavné, hnusné a obrovské, „ale nemiluji tě. Říkala jsem, že jsem bi a lahala jsem. Necítím to k tobě. Dokážu si tě představit jako kámošku. Nic víc. Chtěla jsem, abys mě doprovodila na mé poslední cestě, protože jsi jediný člověk, na kterém mi opravdu tak moc záleží, nebo spíš jediný takový, který mi zbyl, potom, co odešla May; ale taky ti na mně hodně záleží a njsií mi schopná říct ne. Vem si, prosím, z tohohle ponaučení. Prosím. Až budu mrtvá, tak nechci, aby ses zbytečně tahala s někým, kdo tě nemiluje, kdo tě využívá, jako jsem tě využívala já. O to víc to bolelo, když jsi to několikrát vytáhla, protože to byla pravda. Pravda je to nejbolestnější, co tě může zasáhnout. Skutečně jsem tě využívala. Ne k ukradení auta, ne k tomu, abys řídila, ne abys mi pomohla unést Thomase. Bylo to proto, že jsem ve svých posledních minutách potřebovala aspoň trochu lásky. Chtěla jsem odejít tou nejlepší nocí ve svém životě a tahle noc pro mě skutečně taková byla.“

Opětovný šok smíšený s nechápovostí. To není možné. Vždyť byla vždy tak skutečná. Nemůžu ji nechat odejít. Jistě blouzní, nemůže to být pravda. Nemůžu ji nechat se zabít. Chce umřít teď, to je jasné. Miluje, nemiluje, ať si říká co chce, nevěřím jí, přesně jak mě nabádá, nevěřím jí, vždyť ty polibky, ten náš společný smích, to muselo být něco víc, nemohla to přece být jen upravená láska pro ten moment, jenom pro tu situaci, aby se cítila dobře, předtím než…

„Nevěřím ti. Přesně tak jaks mi řekla. Nenechám se sebou dál vyjebávat. Jestli to všechno nebyl skutečný cit, tak potom co to bylo?“

„Přetvářka. Všichni přece občas hrajeme.“

„Ale hrát s falešnýma kartama v lásce se nevyplácí.“

„To asi ne. Ale mně už to je teďka úplně jedno.“

„A mě je zase jedno, že ses mě snažila bůhvíco namluvit. Je mi jedno jestli jsi všechno hrála, protože i skvělý herci si zaslouží být milováni. Je mi to úplně jedno, dneska neumřeš, neskočíš, nedovolím ti to!“

Usměje se. Je to takový ten děsivý úsměv, který člověk nasadí, když ví něco co vy ne. Takhle se na mě usmívala často, tentokrát však byl ten úsměv ďábelštější, silnější a hrozivější. Na notnou chvíli mezi námi zavládlo ticho. Poté jí začali škubat oči a úsměv se jí roztáhl ke spokojenosti. Otevřela ústa a v ruce jí zaškublo: „Během tohodle rozhovoru jsem nelhala. Už je konec, otrávilaa jsem se. Nechci, aby sés úplně zbytečně trápila tím, že tvoje věrná láska zemřela, protže tou jáá nesem. Mušíš si ji téprve najít. A u mě to nebude. Můžíš jít do sfjeta. Muzíš chtít pchyč ako tie hveztyčky. Muíš sa otočit ako teďkonc já,“ zaškublo jí celým tělem a rázem vstala.

Panika. Rychle jsem zase na nohou. Je to pravda? Vzala si jed? Nebo se snaží jenom zase hrát, že je sjetá? Snažím se přiblížit, ona však dál pokračuje ve svém divném monologu, oč se snaží, co dělá, přestávám jí rozumět: „Podívaj sa na ten zasrranej výýhled. Kašdý to zasrraný světylko je život jedného člvěka, nebo víc, prostě. Ovčas sa zhovaj za mračnem, ovčas vyguknou ven. Ovčas na svjétle nabudó, ofčas zašnó pchrostě poblejkávať. Ale ja, JA, ti teďko povídááám, moje již zhaslo a nič proty temu úúdělat nemóžješ. Ušink to neilde, alni chdibys štěla, ani dibych chcela ja, jééé zbytěčé měěě premlouvať, proš to tak buší? Proš to tak buší?!“ zmatenost, nic neslyším, nechápu ji, ztrácím ji, blíží se k zábradlí, udělám několik rychlých kroků, jsem u ní. V očích má bolest.

„Nedovolím ti skočit.“

„Fuřt to nehápeš, čo? Tam! Táhm u nádrží, ťjám jšem s tím skončovalá, měla jsem tám pelčive uklouženej baljéček paramétoxyčiněčeho. Proště ťakovýho sviňujstva, cóóóó sa prodava mlesto extáže a zkusi jeňom hádati, jak mu říkajou. Smrt. Zmrt se mu řejká, tému sviňujstvu, měla jsem štó chuťáků ho načpat Thomblasovi do chřtáníku, aje nakoneč jsem můů dhalá obyčajné pilulé na spany. A ja to teďka sjedla v tom burgru. Takže pápá životíku, už léééééééététíímm.“

Začíná sebou hrozně škubat, její bezstarostný výraz se každou chvílí měnil na zděšeně bolestný. Ústa jí škubají, občas něco vyžbreptne, ale jinak jenom vydává zvuky, už jí není rozumět. Slyším její hlas, a bušení dřeva na schodech, cítím její blízkost, její život končící mi pod rukama.

„AUUUUUU! Dvuní to, buší to,“ vykřikne. Náhle se svalí k zemi, klouže mi, padá, klopýtá směrem k zábradlí, popadám jí za ruku, ona se opře, zábradlí puká, ulamuje se, spolu s June mizí v hlubině. Svalím se na zem, nemám se čeho chytit, Junina ruka mě táhne s sebou do hlubin, její hlas mizí pod podlahou, její ruka je poslední záchranné lano, nesmím ji pustit, nemůžu to dopustit. Sjíždím čím dál víc ke kraji. Hledám oporu pro nohy, jednou rukou se jí pouštím, přemýšlím, jestli nakonec nechci sjet s ní, bez ní přeci život nemá smysl, takhle odejdeme spolu, je jedno, co mi říkala, miluji ji, nemůže odejít. Hledám oporu, nacházím ji, chytám se rukou za vystouplé prkno, zatímco zbytek mého těla přejíždí ven z rozhledny. Jednou rukou držím June a druhou se držím za jedno z prken, za malou mezírku mezi nimi.

Pohlédnu dolů. Vidím June, jak sebou trhá, jak mé prsty povolují, dlouho se neudržím, dlouho ji neudržím, vysmeká se, padá. Nic se nezpomalilo, nebylo to jako ve filmu, prostě spadla a já odvracím oči, hledím nahoru, k nebi pokrytému hvězdami, před očima však mám stále June, její výraz, nemůže být mrtvá, obraz jejího rozlámaného těla, od kterého jsem se před chvílí odvrátila, nemohla to přežít. Hledím do nebe a uvažuji, že se pustím, stejně mé prsty povolují. Bezmoc. Slyším neznámý mužský hlas ze schodů: „Nepouštěj se.“

Asi už úplně blouzním, asi je mi to souzeno, stejně bych se nedokázala vytáhnout, prsty mi odumírají, pouštím se, no jasný, Jsem to ale tupá kráva, já nechci umřít, prosím ne, vidím, jak na vrchní plošinu vbíhá nějaký postarší muž, proč jsem se pustila, dobíhá ke mně, co jsem si jako doprdele myslela, chytá mě za ruku, nedokáže mě však zastavit, no skvělé, kurňa, do háje, vždyť všechny mé problémy se dali tak lehce vyřešit, proč jsem se pustila, já nechci prosím, letím dolů, on se o něco zapírá, stačí se řídit Juninými radami, zhoupávám se na jeho ruce, vychyluji se z trasy, pak ten tah mizí, pouštím jeho ruku, ale neletím dolů, místo toho letím, padám na schodiště a k rozhledně, rána do hlavy, ležím na schodech, konec, vidím jen muže ve vzduchu, tentokrát se však čas skutečně zpomalí, jeho zděšený výraz, nasadil svůj život za můj, teď padá z věže a jeho tělo dopadá na to Junino. Krev. Zavírám oči. Usínám?

---

Napsal Martin RK Tuček. Buďte stateční a nenechte se ukolébat tušením, které nic neznamená. Žijte pro skutečnost, nežijte pro představy.