Upravená láska (část 1/6)

Klapání. Jenom to klapání. Co tam dělá? Nemá tu co dělat. Běž pryč. Neodchází. Do háje, to je fakt neodbytný. Aha. Uvědomění. To byl sen a teď mě probouzí podivné klapání na okno. Otevírám oči.

Nade mnou bělostný strop mého pokoje, kolem mě má huňatá peřina. Hřeje mě, nechce se mi z postele. Venku je tma. Noc. Jsem doma. Měla bych ověřit ten zvuk. Chci spát, zavírám oči, neodbytný zvuk mě však nutí je znovu otevřít. Zívám. Ubíjející únava mě váže k lůžku jako ta nejsilnější pouta. Zívám. Zaháním svůj polospánek a vyrážím vstříc novému dni.

Můj pohled přejíždí po pokoji. Tmavá silueta piana zakrytého béžovou látkou tvoří na zemi prapodivný obrazec. Zavřené skříně mě děsí. Na jedné jsou pruhy světla vytvářené roletou. Pohled mi sjíždí ke dveřím. Jsou pevně zavřeny a akustická pěna na nich jistě zaručuje, aby nikdo jiný neslyšel onen klapot, jež pomalu přibývá na hlasitosti. Vzpomínky. Pořídila jsem ji, aby ode mě měli rodiče pokoj, když hraju, nebo když si pouštím muziku, nemá přeci cenu poslouchat potichu.

Můj zmatený výraz se mění ve slabý úsměv. To klapání jde od jejího okna. Očekávání. Pokládám své bosé nohy na načechraný koberec. Jemný dotek kobercových štětin mi přináší příjemný pocit. Úsměv se mi rozlévá po tváři ještě víc. Cítím vydýchaný vzduch. Zapomněla jsem si na noc otevřít okno. Již skrz něj skoro vidím, natáčím roletu, světlo a stín se pohne. Jak jsem čekala, okno protějšího domu je otevřené.

V něm stojí June. Na její momentálně unavené tváři se skví trochu rošťácký úsměv smíšený se špetkou soustředění. Její vlasy, do háje, její vlasy stáčejí se v ladných křivkách a rámují její dokonalý obličej s očima zářivýma jako dvě hvězdy, dva poklady vsazené v její duši. Její přítomnost prosvětluje noc. Musím myslet na něco jiného. Její podmanivý smích, nejde mi to, její úžasné vtipy, její krása, její svět vždy tajemný a hřejivý.

Otevřu okno. Uvědomění. Klepání způsobovaly kamínky, jež mi na okno házela ona. June po mě stejným způsob hodí jeden za svých spikleneckých pohledů a naznačí mi, ať zůstanu u okna. Co dělá? Čekám, stojím, přemýšlím. Třeba mi chce něco ukázat nebo mi chce dát nějaký vzkaz. Přichází s papírovou koulí a ukáže, ať o kousek ustoupím. Měla jsem pravdu, je to vzkaz. Asi. Něco musí potřebovat. Musí to být důležitý.

Otevřeným oknem dovnitř doletí papírová koule a s hlasitým žuchnutím dopadne na zem. Panika. Zmatek. Popadám kouli. Běžím do postele. Rodiče se jistě probudí. Náhlé uvědomění. Akustická pěna. Neprobudí se, úleva. Sedám na postel, cítím to jemné obětí, únava však již vymizela. Do pokoje proudí čerstvý vzduch. Odtrhávám izolepu držící kouli pohromadě, uvnitř je kámen. Na papíru, který byl kolem, je však napsaný vzkaz. Myslím, že je čas se pořádně provětrat holka. Typická June. Potřebuji po tobě pár věcí. Uprostřed noci. Pohled na hodinky. V jednu ráno! Proboha. Nejdůležitější je ten žebřík, co máte na půdě. Už teď vím, co s ním chce dělat. A nezamlouvá se mi to. Strach, nejistota, úsměv. Pomocí něj ti přelezu do okna. Jak jinak. Připrav si s sebou řidičák. Ona chce někam jet autem? Sakra. To bude něco. Miluju tě, tvá June. Já tebe taky.

Myšlenky na naše společně strávené dny. Kavárny, kina, obchodní domy, příroda, první polibek v autě, škádlení chlapů a předvčerejší rozloučení plné dotyků. Rozhodnutí nedělat nic ukvapeně. Mávnu na June, ukážu zdvižené palce a pohodím svými kratšími růží žíhanými vlasy. Ona na oplátku, bože! Chtíč. Zaražení. Odhalí svá dokonalá prsa. Chci za ní. Vydráždí mě úsměvem. Musím pro ten žebřík.

Pomalu přecházím ke dveřím. Klika pod mými prsty povoluje a já stojím na chodbě. Je v ní tma jako v pytli. Snažím se rozpomenout úplně přesně, kde co bylo, když jsem šla spát. Přecházím kolem bratrových dveří. Prkenná podlaha nevrže. Tiché nášlapy. Nesmím vzbudit rodiče. Vstupuji do malého kumbálu. V absolutní tmě hledám půdní tyčku. Tahací tyčku. Prostě tu věc. Mé prsty bloudí po hrubé stěně. Cítím zatuchlinu. Nahmatám tyč. Potichu si ji přitahuji. Pozor na hluk. Ložnice je přímo pode mnou. Tyčí sundávám poklop. Poklopová tyč. Ne! Nevím. Dolů sjíždí sklápěcí žebřík. Chytám ho. Nesmí vydat ani hlásku. Potichu jej stavím na zem. Má noha, stále bosá, dopadá na první příčku žebříku. Hlasité zavrzání. Pocit studena pronikající do šlapek a napětí bodající do srdce. Druhá příčka. Zaskřípá. Třetí příčka. Neskřípá. Musím se uklidnit.

Co kdyby mě chytili. Myšlenky na zabavení piana, na zabavení audio soustavy, na zákazy vycházení. To by přece neudělali. Jsem už moc stará na něco takového. Co by se stalo? Asi nic. Proč se plížím? Neznám odpověď. Raději zvedám nohu a přecházím na čtvrtou příčku. Už vidím na půdu.

Je tam hrozná tma. Pach zatuchliny smíšený z nějakým neidentifikovatelným smradem. Rukou šmátrám do prostoru a nahmatám strop. Dřevěný trám. Jednu ruku mám na něm a druhou tápu v temnotě. Nevidím skoro nic. Měla jsem si vzít... Má noha naráží do staré truhly. Rachot. ...baterku. Pronikavá bolest v palci u nohy. Potlačení nadávky. Musím být potichu. Pomalu našlapuji a pokračuji ke kulatému oknu na konci půdy. Mírné světlo. Vidím žebřík. Rukou napřed přecházím k němu. Mírně vrážím ramenem do staré skříně a z ní něco padá. Pohlédnu na zem. Páni. To bude překvápko pro June. Nějaký prádlo, vypadá v dobrém stavu. Tohle určitě muselo patřit matce. No, nedokáži si ji představit v něčem takovým. Teď je to však moje. Vzrušení.

Rozhodnutí. Sundávám si svoje pohodlné pyžamo. Chlad na pokožce. Vytahuji celý set ze skříně. Je z jemné látky. Krajka. Natáhnu si ho na sebe. June, myšlenky na její obličej, úsměv. Má to ráda, aspoň doufám. Podivný pocit na kůži, cítím se divně, matka má jinou velikost. Beru své pyžamo ze země. Do druhé ruky popadám žebřík. Mé oči si již trochu navykly tmě. Vracím se zpátky k poklopu. Průvan mě nutí oklepat se zimou a přivřít oči. Únava. Vzrušení. Spouštím dolů žebřík. Pozor na hluk. Poté scházím zpět z půdy já. Znovu se oklepávám zimou.

Opět popadám žebřík. Znovu ucítím průvan, odkud může jít? Uvědomění, nechala jsem otevřené dveře spěch, rychle, dveře se zavírají, letím ke dveřím, rukou je zastavuji, nezabouchly se, úleva. Otevírám je a vcházím do pokoje. To by byla rána. Když jsem vevnitř, zase je pomalu zavřu. Uf, do háje, to bylo těsný.

June na mě čeká. V očích má překvapení, chtíč, kouzelný úsměv. Sleduje to oblečení. Červenám se. Ona si na sebe zase oblékla kabát a rifle. Rozkládám žebřík. Tlačím. Síla. Napětí. Těžce jej vytahuji z okna, držím jej, tlačím, padá, chytám ho, posunuji ho, už je skoro u ní, má ho. Mezi okny vzniká vratký most, jako ten, na němž jsme před pár dny stáli a povídali si o životě. Teda ten z žebříku je mnohem víc vratký a taky nevede přes řeku. Tamten most byl lepší. Silné vzpomínky. Hřejivý pocit. Potěšení. Otevírám oči.

June leze po žebříku. Chytám jej a zaručuji mu stabilitu. Náhlý poryv větru. Strach. Zapření žebříku, nejistota jejího výrazu, chytá se, drží se. Vlnění jejích vlasů. Úsměv. Usměji se zpět. Chytím žebřík pevněji. June pokračuje dál. Leze a drží se. Představy společného posezení na žebříku, pojídání jahod, společnost té druhé, smích, zapadající slunce. Mrkám a vracím se do skutečnosti. June už je blízko. Téměř na dosah ruky. Natahuji se pro ni. Chytá ji. Teplo její mírně zpocené dlaně. Pomáhám jí s posledními kroky.

Už je vevnitř. Nese s sebou vůni aloe smíšenou s trochou kokosu. Ta se mi vždy vybaví, když ji spatřím. Otevírá pusu: „Tak jak vidím, už ses připravila na svoji nejskvělejší večerní výpravu s pařbou jen pro opravdové ženy. Kdes to sehnala?” Pohled jí jezdí po mých prsou a po krajkovém prádýlku z půdy. Zálibně mě sleduje. Radost. Očekávání. Smutek z našeho rozhodnutí nedělat nic ukvapeně. Zmatení. Proč je tady?

Nadechuji se, přemýšlím nad dobrou odpovědí: „No, moc se tím nechlubím, ale jsem ve skutečnosti odbornicí na kradení cizího prádla. Nazývám to takovým svým lovem.” Mrkám na ni. Usmívám se. Pohlédne mi do očí.

„Ale, ale, to jsem netušila.” Snaha o nasazení vážné tváře, zdařená. Přemýšlí.

„Jsem na útěku před zákonem a ty mi v tom nezabráníš,” pokračuji v historce. Vzpurný výraz. Pobavené oči. Společná blízkost našich těl i očí. Zářivý třpyt.

„Tak to jsi teda opravdu hodně zlobivá.” Další přiblížení. Zvýšený pulz, červenání. Přivírání víček.

„Hodně moc...” Spojení rtů. Polibek. Ucuknutí. Zmatení. Smutek. Další přiblížení, její tvář, její ústa, její úsměv. Odtažení. Bylo to skvělé, ale krátké.

„Nu, tak se převleč na cestu. Nejsem očividně takovou odbornicí jako ty (mrká), ale tohle není na ven, ještě k tomu teď v zimě,” řekla starostlivě June. Zase pragmatická, jako vždy. Potěšení a radost. Otevírám skříň a plynulým pohledem přejedu její obsah. Snažím se sundat onen nově nalezený poklad. Závan zimy z okna, otřepání, pohled k oknu. June leží v posteli a sleduje strop, čeká až se převléknu. Vděk. Hledám teplé oblečení. Trefa. Svetr. Šála. Vysoké boty. Rifle. June stále leží. Usmívám se. Má plán. Jako vždy. Tentokrát však z toho kouká i něco dalšího.

Převlečena jdu k posteli a skáču vedle June. Ta se směje. Těší se, asi. Je tam něco dalšího, úsměv není úplný. Nápad. Rukou zajedu na její bok a zašimrám. Její úsměv se rozzáří víc a místnost začne plnit zvuk jejího smíchu. Už nemám strach, že někoho probudím. Chci si to užít. Nořím se do jejích vlasů vonících po aloe a kokosu, lechtám dál.

„Nechchchch tohohoho,” mírný vzdor z její strany, smích, přestávám. June se pomalu vzpamatovává. Něco se v ní odehrává. Pro něco se rozhodla. Jsem napjatá. Říká: “Tak, a teď slezeme dolů k vám na zahradu a vylezem ven. Tam na nás čeká matčino auto.”

Napětí, vzrušení. „Jak se do něj dostanem?” zmatení. Pohled ke kapse, June jí projede a vytahuje klíče od auta. Cinkot.

„Neptej se, jak jsem je získala, ale mám je.“

Úžas, krása, smích, nejistota. Pohled ke dveřím. Myšlenky na ustaranou matku a otce. Rozhodnutí. Přesvědčení. Velká pranice. Vítězí June. Radost. Ať se starají, já mám přeci svůj život a svůj cíl a ten je z June a tak to cítím.

„Tak pojď,“ mrkám. Hluboký nádech. Hážu svůj nejlepší pohled, jsem zcela uvolněná, kráčím k oknu beru žebřík a pokládám ho dolů na zem. Vítr odvane starosti a zůstane ve mně jen cit a vzrušení. Máchnutím pouštím June jako první a říkám: “Až po vás, slečno.“

„Ale z žebříku by měl první slézat pán.“

„Tak ještěže tu žádný není.“

„Ale je tu možná budoucí doktorka,“ vzpomínky na starý rozhovor. Vtipný moment, dávné časy.

„Což ovšem není doktor, že ano.“

„Ještěže tak. Dnes žádné doktory,“ zopakuje June. Myšlenky na odporného rodinného doktora. Snaha zahnat hnusné vzpomínky, klíčí, vzplanou, mizí. June opatrně leze dolů, zatímco přidržuji žebřík. Naposledy se v klidu a šťastna rozhlížím po pokoji. Pak vyskakuji na žebřík za June a slézám dolů. Skřípot. Lomoz. Nezajímá mě to, jediné, co řeším, je dnešní večer. Vítr ve vlasech, létají mi do pusy, otáčím hlavou po větru, lezu dál. Tak tohle je něco. To může napadnout jen June. Dobrodružné pocity. Podrážky mých vysokých boty se dotkly země, jsem konečně nohama na zemi. June shazuje žebřík a staví ho vedle stěny.

„Tak se líp schová,“ zašeptá mi či sdělí potichu a už běží, skáče, vyzařuje energii. Tato noc je najednou tak krásná, nevšední ve všednosti, hledím na nebe, avšak vidím jen mraky a smog. Chvíli ještě zírám vzhůru, smutním nad zamračenou oblohou, ale nenechám se rozhodit, nenechám si vzít své štěstí. Pro nás dvě není smog žádnou zábranou. Civím dál a snažím se najít hvězdu, hvězdu naděje.

Odtáhne mne až ruka, která mne chytá v podpaží a trhne. Klopýtám, utíkám za June, slyším, jak říká: „Někdo se nám trošku zamyslel, co? Dnes se nesmíme nechat rozptýlit, máme důležitou misi (jak já tyhle její mise miluji, nejlepší byla ta s tím kozím trusem a starou Clapertonovou, ta sedla) a jako každá mise i tato mise má svůj cíl. Ale pozor, ten je přísně tajný (jo, jasný, ale kdybych naléhala, mám ho hned, když chce být tajnůstkářská, tak budiž, po obličeji jí přelétá výraz nejistoty, který však hned rychle skrývá pod dalším úsměvem) a brífink k misi proběhne až v autě. Nějaké dotazy, agentko?“

Úsměv, stavím se do pozoru, říkám: „Rozkaz, kapitánko.“ Společný smích, úprk k plotu, jsem první, June se na chvíli zadýchaně zastaví, po chvíli však běží dál a k plotu doběhne ve chvíli, kdy přes něj přehazuji nohu. Hledím na ni, ona na mě. Něco je v nepořádku a já jí to vidím na očích. Nezvládám však přemýšlet. Vyhoupne se za mnou a spolu se pak přehoupneme přes plot.

Auto Juniny matky stojí opodál. Pocity nejistoty, myšlenky na návrat, všechny však ke smogu poslány dalším Juniným smíchem, říká: „Ještěže jsem mateřinečku přesvědčila, aby si nechala auto zaparkované v ulici, že prý garáž budeme malovat. Spolu.“

„Tys mě upsala na brigádu? No teda! Co si o tom mám jen myslet? Copak jsem tvým otrokem, který tě poslechne na slovíčko?“ V mžiku jsem změnila na rádoby podřízený hlas: „Ano, má paní, dnes vám to vélmi sluší, má paní.“ Oboustranný smích, pak pauza, pak úsměv.

June zasunuje klíčky od auta a otáčí jimi. Ozve se cvakot. Světla bliknou. June otevírá dveře do auta se slovy: „Račte vstoupit, má služebnice, prosím.“ Nastupuji. Cítím vůni automobilu a smrad vůně do auta. Pohodlné polstrování sedaček. Tohle auto jsem vždycky Junině matce záviděla. Dveře se zaklaply, chvíle ticha, June obíhá auto, pak se otevřou dveře u spolujezdce a June vleze dovnitř.

„Kam to bude?“ ptám se jí.

„Budu tě navádět, přece bych tě neobrala o překvapení.“

„Tak dobrá, co já bych pro ty tvoje krásný voči neudělala.“

„Já to věděla! Tak startuj! A nemeškej! Za dobrodružstvím!“

Pocit nejistoty se vytrácí a nahrazuje jej dobrodružný pocit. Myšlenky na návrat se mění v myšlenky na budoucnost, i když jsme si dávno řekli, že žádná nebude. Ale prapodivné nutkaní, které říkalo, že něco není v pořádku, zůstává.

---

Napsal Martin RK Tuček. První část z vícedílné série o lásce jedné dívky a rozhodnutích té druhé. Poněvadž ne vždy činíme vše správně a ne vždy máme pěkné důvody pro to, co činíme druhým. Rozhodl jsem se napsat nějaký příběh v ich formě a nakonec to sklouzlo trochu k proudu vědomí. Uvidíme, jak to půjde. Květen klepe na dveře a s tím je spojeno vydání další části a také další nadílka povídek a básní. Krásný měsíc, den či hodinu přeji.

Další část: https://martintucek321.wixsite.com/home/post/upravena-laska-cast-2