Upravená láska (část 2/6)

Otáčím klíčky v zapalování. Ozve se zarachocení, a pak motor naskočí. Všechno je v největším pořádku. Usměji se, když pokládám nohu na plynový pedál a odjíždím od Junina domu. Nechávám jej za zády.

„Pro první úkol nebudeme muset jezdit příliš daleko. Stačí pomalu,“ ozývá se June. Přeřadím. Jedu pomaleji. Míjíme domy v naší ulici a míjíme domy ve vedlejších ulicích.

„Trocha rychlosti neuškodí,“ říkám.

Pohlédnu na ni. Ona hledí vpravo: „Nikdá jsem nepochopila, jak to, že se tadle ulice jmenuje Ďáblova. Jedinej ďáblík v okolí, kterýho znám, právě sedí vedle mě“

Otáčím se zpět dopředu. Štěstí. „Ale to jsem si snad ani nezasloužila.“

„Kdo jinej jo?“ otázka. Krátké přemýšlení, dávat pozor na odbočky.

„Ty?“ odpověď otázkou. To se nemá dělat. No co už.

„Mimo mě?“ otázka ještě divnější. Krčím rameny.

„No to asi nikdo. Nás dvě nikdo nepřekoná.“

Cítím, jak přikyvuje: „Tady zatoč, a pak zajeď ke kraji a probereme první část naší mise.“ Já to věděla. Nevydrží nic neříct. Neudrží to dlouho v sobě.

„Uuu, to jsem ani nemusela čekat moc dlouho. To jsem nečekala, že bys mi něco vyžvanila hned v prvních pár sekundách, jako to děláš vždycky.“ Zatáčím a trošku víc otočím volantem a rovnou zajíždím ke krajnici. Nechávám auto zastavit.

„Mám se urazit?“ žertovně se na mě podívá.

„Proboha, jen to ne,“ snažím se ji trumfnout. Ironie z mého pohledu jen srší. Ona se jen usměje a ukáže na zamčenou branku kousek před námi. Vstup k vodním nádržím. Z dálky vidím zámek. Vešlo by se tam auto, kdyby nebylo zamčeno, snad nechce June, no jistě že chce, jako bych ji neznala.

„Ty se chystáš rozmlátit tu branku, že jo?“ ujistila jsem se.

„Jasně, úplně ji rozmrdám. Přines mi ten dynamit z kufru a můžem začít.“ Zkoumavě ji pozoruji. Dělá si srandu.

„Ale, jsem netušila, že ty ráda výbuchy.“ Hraji si s volantem. Čekám. Slyším od ní smích. Pak ticho. Hledím do tmy venku, nikoho nevidím. Co by si asi pomysleli, když tu takhle stojíme. Ticho se protáhlo.

„A jakej je teda plán?“ zajímám se, bojím se ticha.

„V kufru mívá máti štípačky. Přeštípnem zámek a můžem jet.“ Otevírá dveře. Cítím nejistotu a zvědavost.

„A proč?“ ptám se. Nechápu to. „Proč tam vlastně jedeme?“

„Předpokládám, že odpověď, protože je to součástí mise, není dostačující,“ ptá se mě skrz pootevřené dveře. Nechce se zdržovat. Spěchá? Potřebuji o tom vědět víc.

„Ne.“ Zamítavá odpověď mi z lehkostí vyletí z úst.

„No, ptáš se proč? Na to je jednoduchá odpověď (usměje se), protože můžeme. Copak ses mi sama nesvěřila, že bys k těm nádržím chtěla někdy v noci při měsíčku, trošku okusit to zakázané ovoce.“ Uvědomění, červenám se, radost. Má pravdu.

„Jako jo, ale jsou tam lepší přístupy… ale proč se vůbec snažím. Tenhle plán je boží.“ Usměji se, sahám po klice, chci to udělat. Vystupuji z auta a spolu s June jdu ke kufru. Je tam první a otevírá ho. Vidím ty obrovské štípací kleště v boční přihrádka. Natahuji ruku, June je u nich dřív, ale přenechává mi je. Cítím chlad v rukou, když je sevřu. Slyším bouchnutí zavíraného kufru, zatímco kráčím k plotu. Kroky se rozléhají po tiché ulici. Tma je prosvětlena lampami, branka se však noří ve stínech, za chvíli jsem v nich i já. Přikládám zuby kleští k řetězu, který drží branku zavřenou.

Junin šeptaný hlas: „Rychle, než si nás někdo všimne.“ Naštvání. Uklidnění. Mačkám páky kleští. Řetěz pomalu povoluje, práce však není dokonána. Povoluji. Řetěz drží. Mačkám páku znova. Tentokrát povoluje už nadobro.

„Hotovo,“ šeptám a utíkám zpět k autu. June otevírá bránu. Rozhlížím se. Nikoho nevidím, žádný člověk na balkóně, na zahrádce, za oknem. Všechno v klidu, nikde nikdo. Nastupuji.

June už otevírá branku a ukazuje mi, ať projedu. Otáčím klíčky a startuji auto. To se téměř bezhlesně vrhá vpřed a mine otevřenou bránu. Přes tiché vrčení motoru slyším ještě tišší zavření brány. Pak mé oči za pomoci reflektorů auta prohlédnou tmou.

Vidím rovnou vodní hladinu, která se táhne, kam až reflektor dosvítí. Konec vidím kvůli temnotě naštěstí jen díky světlům domů na druhé straně. Je to menší, než to v té noci vypadá. Dříve tu prý býval lom, ale přestalo se tu těžit a tak byl zatopen. Tak to aspoň říká matka, ne, že by to bylo nějak důležitý. Lekla jsem se. Vedle mě už sedí June a čeká. Byla jsem tak zabraná do výhledu, že jsem nevnímala zvuk otevíraných dveří.

„Nevytuhni nám za tím volantem. Vím, žes sem chtěla a chceš si to užít, ale nemusíš u toho stát.“ Z hlasu jí zaznívalo nepochopení a spěch. Nechápu to. Dala si tu práci se sem vloupat a pak si to ani neužije.

Povzdechla jsem si: „Už jedu.“ Pomalu jsem nohu spustila na pedál. Částečně má pravdu. Když tak na tu hladinu hledím, tak vidím, že to je prostě jen něco jako malý jezírko. Zklamání. Ale musí tu být pěkně při západech. A v noci ta hladina vypadá skutečně větší. Stále to však nemá na moře.

Auto se rozjelo. Otáčím volantem, jemná kůže klouže pod rukama. Náhlý nápad. Otevírám okénko a nechám dovnitř proudit čerstvý vzduch zvenčí.

„No a teď stačí jet rovně,“ naváděla mě June. Snažila se strhnout pozornost zpět na svoji misi, zpět na sebe, já však dál hleděla na tu hladinu, jako by mě hypnotizovala. Tak dlouho jsem čekala. A i když to není takové, jaké jsem si myslela, snažím se si to užít. Co asi skrývá se pod povrchem?

„Jedu rovně, jen mě nech se dívat,“ odpověděla jsem, trochu podrážděně. Ten pocit byl výjimečný a výjimečně pomíjivý, mizel a objevoval se, mizel a byl zase pryč. A když je pryč, nahradí ho tma.

Třesu se. Nechci přemýšlet, chci prožívat tenhle překrásný moment s June. Sleduji hladinu, zatímco pokračujeme v jízdě. Cítím její dech na zátylku: „Jsi ráda, že jsme tady.“

„To jsem. Ani nevíš jak,“ odpovídám. Cítím její pohlazení po zádech. Usměji se smutně. Odtrhávám oči od nezvlněné hladiny a hledím opět na cestu. Pocit mizí. June se stáhne zpět do svého sedadla spolujezdce.

Točím volantem doprava. Jsem v zatáčce. Po dokončení zatáčky spatří před sebou rozcestí. Vlevo vede cesta kolem vody a rovně vede pomalu se zužující štěrková cesta, podobná té naší i té vlevo.

„Tady doleva, kolem nádrže,“ řekne mi June a vzápětí pokračuje, „vlastně teďka stačí držet tudlenctu nádrž pořád vlevo. Pak ti řeknu, pokud budeme muset odbočit.“

„Rozkaz, rozkaz,“ opakuji se. Takže ještě chvíli tudy pojedeme. Mírně zrychluji, jeli jsme krokem. Tachometr nyní ukazuje 7 mil za hodinu. Rychlost je jako plíseň. Kazí ten krásný pohled vlevo.

Dorážím na rozdvojení cesty. Chci se držet pokynů a odbočit doleva, protože vede blíž k zatopenému lomu, ale June náhle řekne: „Tady musíš doprava, vlevo je plot a slepá.“

Rychle stočím volant, kůže klouže po kůži. „Fajn,“ abych aspoň něco řekla. Kývá hlavou. Podivení.

„Jak to, že to tady tak dobře znáš?“ otázka. Zvědavost. Krátký pohled do jejích krásných zářných očí.

„No nejspíš chodím… nebo spíš jsem chodila ven častěji než ty. A kam jinam, když je tu všechno mrtvý, než právě sem. Pokud teda chce člověk aspoň trochu přírody.“ Mírné pochopení. Já jí dám častěji…

„Tak právě proto jezdím do přírody jinam,“ vysvětluji, „a ne sem za barák. Tady jsem samozřejmě už párkrát byla, ale nikdy ne v noci a nikdy ne přesně tady, spíš u těch jezer víc na jihu.“ Zvedám ruku, ukazuji k jezerům. Vrtím hlavou. Zatáčím doleva a míjím ten zmíněný plot. Nyní již je vlevo opět voda a vpravo také. Další nádrž.

„No tak ty máš taky fajn rodinu. Moje matka byla hrozná i předtím, ale teď už mě tuplem nikam nepouští. Potom, co… no ty víš.“ Zahleděla se ven z okna. Nevydržela se na mě dívat, ještě to nemá plně za sebou.

Mlčíme. Já sleduji cestu, ale ta vede stále rovně mezi dvěma nádržemi. June hledí z okna. Nemám, co říct. Nakonec to June nevydrží a pohlédne na mě.

„No nic, musíme pokračovat v misi.“

„Máš pravdu.“ Můj pohled letí vpřed a vidí další odbočku vlevo.

„Tady se budeme muset rozloučit s touhlenctou nádrží. Pokračuj rovně a pomalu, za chvíli budeme u dalšího plotu,“ opatrně šeptá. Zmatení.

Šeptem odpovídám: „Dobře.“ Přemýšlím, za chvíli však vidím další bránu a zastavuji. Otáčím se k June, ta už však mizí za otevřenými dveřmi. Také vystupuji. June na mě pohlédne zpoza auta a povídá: „Jdi přeštípnout tu bránu, já si tady musím něco vyzvednout.“ Ukazuje hlavou kamsi do tmy. Podává mi štípačky.

„A co si potřebuješ vyzvednout?“ Pohled do očí. Natahuji se po štípačkách. Zafouká vítr a vžene jí vlasy do očí.

„Pár věcí pro misi,“ staví se proti větru, pak pokračuje, „mám tu takovou menší skrýš, kvůli matce.“

Beru štípačky a ona se otáčí. Kráčí někam k nehybné hladině. Otáčím se a kráčím k bráně. Nechávám ji jít samotnou. Nepotřebuje, abych sledovala každý její krok, ještě by si mohla usmyslet, že jsem do všeho moc hrr. Nesmím to uspěchat, nesmím ji ztratit.

Dotýkám se řetězu, prohlížím si ho. Přikládám štípačky. Před sebou vidím již jasná světla pouličních lamp na obří silnici. Tisknu čepele kleští k sobě. Opět to nestačí jednou, proto kleště znovu přiložím na oslabené místo a zmačknu. Řetěz padá k zemi.

Ohlédnu se. Nikde nikdo. Ani June nevidím. Vracím se tam, kde jsme se rozloučili. V autě není, kam mohla zmizet, dívám se směrem k vodě, kam odcházela pro ty svoje věci. Není tam. Neklid. Nervozita. Jdu tím směrem.

Dojdu až k vodě, když ji zahlédnu. Sedí na kraji, nohy ve vodě, boty vedle sebe. Jdu k ní, ohlíží se, vidí mě.

„Co se děje?“ ptám se.

„Jenom si hladím vodu.“

„Aha, jasně, tak počkej, já jdu poplácat po zádech tu bránu,“ pokouším se o ironickou odpověď, dočkám se však pouze pohledu, který říká: teď ne. Připadám si trapně. Něco jsem řekla špatně. Co když ode mě odejde, to je sračka, kvůli něčemu takovýmu, teď už mlč a sedni si. A tak také činím. Sedám si vedle ní.

„Víš, tyhle nádrže mě vždycky fascinovaly. Jak prostě můžou být tak blízko nás, prakticky je každý den vidíme aspoň desetkrát a přitom je k nim zakázáno chodit. Někdo tak žije celý život. S tímhle před sebou. A nikdy to neokusí. Sice tu není nic tak zajímavýho, ale je to ilegální a to sem nakonec naláká stejně lidí, jako by to ilegální nebylo,“ vysvětluje mi June. Nechápu proč to říká. „A proto jsi hladila tu hladinu?“ ptám se.

„Dalo by se říct. Já nevím, asi to nedokážu dobře popsat. Ty to asi nechápeš, co?“ ptá se mě, zvláštní výraz v očích.

„No asi jo. Asi to chápu, ale jsou to furt jen umělý jezera, člověkem vytvořený. Nevím, jestli bych úplně považovala za nutný je takhle hladit,“ přemýšlím, pokyvuji hlavou, usmívám se. Chci, abychom už pokračovali. Jsem nervózní. Připadám si hloupě, nevím, co říct. Chci, aby se znovu smála. Její čirý syrový úsměv je mou další nádrží, další věcí, kterou chci získat.

„No, však jo. Normálně bych to taky neměla za potřebí, ale teďka je přece nejlepší chvíle na to říct, co si myslíme o světě kolem nás. A taky ta hladina zrcadlila to zamračené nebe. A já chtěla nahlídnout za mraky,“ odpověděla, ještě kryptičtější než před tím. V některých chvílích je fakt mega divná.

„Okej. No já asi počkám v autě, než odhrneš ty odrazy mraků ve vodě.“ Začínám couvat. Sleduji její pohyby.

„To vim ne, že to jsou odrazy. To už byl vtípek, sakriš. Nemusíš ze mě hned dělat mentálku. Já jen přemýšlela o tom, jak krásný by to bylo, kdyby to tak fungovalo,“ trošku iritovaně a naštvaně odvětuje June. Zvyšuje hlas. Nechápu ji, nechápu, co se děje, ale řvát přece kurva nemusí.

„Tak se zklidni, no. Sorry, že jsem přerušila tvoji chvilku filozofování, ale doufala jsem, že mě třeba dneska potřebuješ nejen kvůli řízení a pomoci dostat se z tvýho fakin opevněnýho baráku.“ Vztek. Tak snad tohle podnikáme spolu, ne? Co si myslí?

„Tak člověk si ani nemůže na chvíli odfrknout u jedný ze svých obvyklých zašíváren, aniž by tě tím naštval, fakt skvělý kurva!“ Její iritace se mění v naštvání, vstává, jde ke mně, já jdu k ní, hledíme si do očí, rozkročí se.

„Do háje, tak to nebylo! Jsem jenom řekla, že půjdu do auta…“ v dálce vidím pohyblivý svit, hledím pryč od její tváře, zaměřuji se na to světlo. Zamrazí mě.

„No, a pak jsi na mě vyjela, do kundy! To je jako normální podle tebe,“ sjíždím prstem k puse v posunku ticha, „tak já mám sklapnout jo! Tak to je fakt skvělý! To by se ti líbilo!? Nikdo tě sem, kurva, netahal!“

Záře se mění v kužely světla vycházející z baterek. Zaslechli nás! Musíme ihned zmizet. „Kurva, do auta,“ zaskočí mi, neřeknu to jasně. Hledí na mě, snaží se navázat kontakt, hledím za ni, musíme pryč, rychle.

„To je jako tvůj jedinej argument!? Že si řekla, že půjdeš do auta!? Však jsi předtím prakticky řekla, jak patřím do blázince a tak! Je tohle…“ křičí dál, nevšímá si vrtění hlavou, nevšímá si mého pohledu, musím něco udělat, chytám ji za ruku, otáčím ji směrem k blížícím se baterkám, komíhají se, jejich nositelé běží, slyšíme volání: „Parchanti!“

Už jsou blízko, volání nepřestává, říkám: „NE! Musíme pryč, rychle, do auta!“

Uvědomuje si to, držíme se za ruce, otáčíme se, pouštíme se, běžíme, já mám náskok, křičím, ať si pospíší, ohlížím se, už jsou skoro tu, sakry, otevírám dveře, June nevidím, nemůžeme dlouho čekat, startuji, otevírají se dveře, šlapu na pedál, June je vevnitř, leží na sedadle, odjíždíme, vidím ruku, která málem chytla zadní dveře, pak však mizí, jedeme, mizíme, necháváme nádrže za sebou.

Konečně vydechnu. June vedle mě leží na sedadle a mírně se klepe, jak ztěžka dýchá. Vjíždím na dálnici a zatáčím doleva. Uvidíme, jak to bude dál. Náhle se ze sedadla ozve: „No do prdele,“

„Líp bych to neřekla, June,“ kývu hlavou. Nevím, jak dál, co když si zapsali licenční značku auta, co když nás najdou. Na to nemohli mít přece dost času, doufám.

„Do prdele, dík. Bych si jich vůbec nevšimla. Děkuju,“ opakuje June. Obě jsme vypustily z hlavy tu neshodu.

„Nemáš zač. Tohle bylo kurva těsný,“ říkám a přeřazuji na vyšší stupeň. Jedeme už víc jak 60 mil za hodinu.

„Ale musíš uznat, že to bylo i dost hustý,“ říká ona. Jak odchází zděšení, tak ve mně skutečně zůstává jenom ten adrenalin. Cítím se hrozně, ale zároveň skvěle. A rozhodně to bylo zatraceně vzrušující.

„To jo. To máš teda zkurvenou pravdu, June.“ Pomalu si sedá do normální pozice a rozhlíží se. Dívá se, kde jsme. Vypadá, že to poznala. Já se od ní odvracím a opět sleduji cestu, nesmím se nechat rozptýlit, obzvlášť teď v té rychlosti.

„Zeptám se tě narovinu, jo? Chceš pokračovat? Já totiž dnešek mám naplánovanej už dost dlouho a rozhodně se ho chystám dokončit. A upřímně, byla bych nerada, kdyby to bylo bez tebe.

Já… Já fakt moc chci být s tebou. A opravdu si nemysli, že jsem tě vzala jenom kvůli tomu řízení. Víš moc dobře, že já umím řídit a nějak bych to zařídila kdyžtak. Ale všechno tohle, celou tuhle misi, to jsem dělala s tím, že to bude naše… společná akce. Taková, na jakou se nezapomíná.“

Hleděla jsem jen dopředu a přemýšlela. Pokud i zbytek těch úkolů bude takových, rozhodně nás čeká ještě zajímavá noc. Na hodinách právě naskočila jedna hodina ranní. Chvíle ticha.

„Tak jo. Nemůžu tě přece zklamat. Jsi pro mě asi nejdůležitější osoba, tak co bych pro tebe, teda promiň, pro nás neudělala,“ na tváři jí vykvete jeden z nejsrdečnějších úsměvů, nakonec jsem dostala, po čem jsem toužila a je jedno, co mě k tomu zavedlo. Též se usměju a mírně zpomalím.

„Ty seš skvělá, fakt,“ říká, trošku dojatě.

„Já vím,“ odpovídám, doufám, že už tyhle dojemnosti máme za sebou, nebo se rozbrečím.

Ona se začne smát a během smíchu řekne: „Jedeš správně, pořád rovně,“ pak náhle smích utichne. Ještě víc zpomalím a najdu do vedlejšího pruhu. Dívám se na June. Ona vyděšeně na mě.

„Safra!“

„Co?“ ptám se.

„Já si tam zapomněla boty a ty věci, co jsem tam měla schované!“ řekne.

Zastavuji auto. Hlavou se praštím do volantu. „A do prdele!“

---

Napsal Martin RK Tuček.

Předchozí část: https://martintucek321.wixsite.com/home/post/upravena-laska-cast-1

Následující část: https://martintucek321.wixsite.com/home/post/upravena-laska-cast-3