Upravená láska (část 3/6)

Klečím v keři. Pomalu se plížím k plotu. Byla by úplná hloupost, snažit se zpátky vjet bránou. Oni ji rozhodně budou hlídat. Proto je musím odlákat pryč. June tam vnikne a vezme si zpět ty svoje boty a ostatní věci. Všechno to zvládneme. Nervozita mě ubíjí. Pojď ty to dáš. Ty to dáš.

Běžím k plotu. Jeden skok a jsem na druhé straně. Vidím dvě světla baterek, stále šmejdí po krajině, hledají, jestli nám něco nevypadlo. Musím je na sebe nalákat. Jen klid. Nádech.

„KURVA! Tudy ne Regino!“ ječím, křičím z plných plic. Baterky se okamžitě otáčí na mě. Běží. Pohyb. Otáčím se a pak křiknu: „Ó ne, oni nás dostanou Regino pojď!“

To už začali utíkat sprintem. Též běžím. Díky bohu za všechny ty hodiny, které jsem strávila běháním. A taky hodinami herectví. Lepší jméno jsem snad ani nemohla vymyslet, opravdu! Praštila bych se do čele nebýt toho, že jsem se musela plně věnovat běhu. Po levé ruce mám nádrže a vpravo plot.

Nádech. Mohla bych ho přelézt a rychle jim zmizet, ale musím koupit June víc času. Za takovou chvilku by to jistě nestihla. Udržuji si přibližně stejnou vzdálenost od pronásledovatelů. Naštěstí se nejedná o žádné atlety. A běží oba dva, jeden trochu víc vzadu a druhý trochu vepředu. Světla baterek dopadají z různých vzdáleností.

Nádech. Za chvíli doběhnu na konec nádrže a budu moci zahnout. Ale proč bych se měla vzdalovat od plotu, představoval pro mě jistou výhodu, protože ho kdykoli můžu přeskočit, což by mi mohlo získat trochu času. Oni samozřejmě taky umí přelézat plot, ale podle těch hlasů, které slyšeli předtím zněli oba poměrně staře. Nejspíš nebudou mistři v lezení

Nádech. Což mi připomíná, že jsou nějak podezřele potichu. Žádné hulákání, i světla baterky se začaly vzdalovat. Ohlédnu se. Člověk s baterkami je daleko. Světlo náhle zhaslo. Ne otočilo se. On se vrací.

Nádech. Zastavím se. Odpočívám. Vzdali to až moc brzo. Musím je ještě nějak rozptýlit. Stojím na tom rozcestí. Jedním směrem vede cesta mezi dvěma nádržemi do centra areálu. Druhým směrem vede dál kolem plotu a kolem jiné nádrže. Zklidňuji svůj dech.

Co teď? Buď můžu vytáhnout svoji baterku a nějak je sem znovu přilákat nebo můžu běžet zpátky. Nebo taky odejít a počkat u auta, jestli se June vrátí. To ale přece nemohla stihnout. S povzdechem vyrážím zpět ve svých stopách.

Něco mě však zarazí. Ty dvě otočené baterky jsou k sobě tak. Blízko. A obě stejně daleko ode mě. Skoro jako by je nesl…

Lehám k zemi. Strach. Pochopení. Musí je nést jen jeden člověk a druhý po mě musí v té temnotě pátrat. Plazím se pryč do bezpečí vyšší trávy. Už ho slyším, jak se blíží. Snaží se jít co nejtišeji a jde skrčen kolem plotu. Přesně na druhé straně než ležím.

Nehýbu se. Do břicha mě bodá větvička. Schovávám obličej. Je mnohem nebezpečnější ho sledovat a riskovat, že si všimne svítícího obličeje ve tmě, než si obličej schovat. Nechávám si jen drobný průzor těsně u země.

Slyším jeho dech. Slyším jeho kroky. Strach. Nesmím se třást. Nepohodlí. Cítím, jako by mě po ruce něco lezlo. Noční vánek vytváří drobné vlnky na hladině nádrže. Šustění vln tu působí tak nemístně. Zahlcuje mi sluch a já si nejsem jistá, jestli už odešel. Musím ještě chvíli počkat.

Už neslyším žádné kroky. To však může znamenat, že se zastavil. Mohl se zastavit na tom rozcestí a teď třeba přemýšlí, který směrem se dát. Vlny zesilují. Jsem nervóznější a nervóznější. Dlouho už to nevydržím. Musím…

„Tak tady jsi!“ ozve se šeptem.

Krev mi ztuhla v žilách. Cítím ruku na svých zádech. Něco na tom hlasu nehraje. Chytám ruku a snažím se jí odhodit. „ÁÁÁÁÁÁÁ!“ křičím.

Náhle se ozve žblunknutí. Vztávám, utíkám, nerozhlížím se, pádím. Hlas za mnou volá: „Počkej!“ Běžím. Uvědomění. Ten hlas je dívčí. Zastavuji se. Otáčím se. Spatřím June.

„Kurva já jsem se lekla. Pojď, musíme zmizet,“ Spolu přelézáme plot. Snažím se vzpamatovat z úleku. To bylo teda pěkně hnusný. Studený pot mi stéká po čele. Tohle mě vyděsilo víc, než bych si troufla přiznat.

Přelézám plot, klepou se mi ruce, vidím dvojmo. Kurňa, co to je. S heknutím námahy přelézám, padám za plot. Ležím. Musím sklidnit dech. Ono to nejde. Nemůžu se nadechnout nemůžu se hýbat. Co kdyby to byl ten týpek. Co kdyby mě chytil. To bylo…

Nádech výdech nádech výdech. Cítím mokrou ruku na rameni. Odhazuji ji. Znovu tam přilezla, ona nedá pokoj, pomoc, kurva, pomoc. Ztuhlost. Zavřené oči, nic nevidím a ani nechci, tečou mi slzy, furt to na mě šmatá, jezdí, znovu to odhazuji, tentokrát silně.

„Musíme jít.“ Úzkostí proráží ještě úzkostlivější Junin hlas, „Co je s tebou?“

Otvírám oči, hned je zavřu, ale skočím dál od plotu směrem k blízko zaparkovanému autu. Ona mě podpírá. Jsem mokrá od potu a studené vody pokrývající June. Nekontrolovatelný dech. Třes. Cítím strčení a po chvíli náraz, ležím na něčem měkém, slyším klíčky v zapalování, jedeme pryč. Jedeme...

Uháním po vlnách na surfu, ale vzadu je motor, dochází mu šťáva a tak musím ji na zahradu natrhat, ale tam není zahrada, jsou tam vodní nádrže a najednou je všude tma a mě pořád někdo honí, pak vyskočí a já padám a padám.

Otevírám oči. Je to sen. Ležím na zádním sedadle auta. Je tma. June řídí.

„Vždyť nemáš řidičák.“

June sebou trhne, ohlédne se a usměje, rychle však pohlédne dopředu.

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi v pořádku. Už jsem přemýšlela, že zajedu do nemocnice. Ale nakonec jsem tě nechala chvilku spát a vypadáš v pohodě. Jsme skoro na místě.“

Zmatenost. Ospalost. Kolik je hodin? Dívám se na palubní desku, dvě ráno, proboha to jsem byla dlouho mimo. Kdeže to jsme?

„Na místě?“ ptám se, zmatena.

„No jasně. Další zastávka na naší misi.“

Další zastávka? Jo takhle! My pokračujeme? Mrkám nevěřícně koukám ven z okna. Nepoznávám to.

„Kde jsme?“ ptám se, zvědava.

„Teďka jsme v Dominikově ulici. V Dublinu na západě, u Schaeferova parku.“ vrací mi pohotovou odpověď. Zamyšlení. Tuším, vím, kde jsme.

„A proč jsme zrovna tady? To už jsme odjeli docela daleko od nás.“

„Jestli ti teda už teď přijde, že jsme daleko, tak si počkej na večer. A ptáš se proč, jo? No to je jednoduché, jsme tady, protože tu musíme něco důležitého provést, přeci. Jaks to jenom nemohla vědět. Tamhle za rohem bydlí Thomas Cook.“

„Myslím, že vím na co myslíš.“ Pomalu mi to dochází. Thomas je hroznej blb. Zaslouží si cokoli, co má June v plánu. Už několikrát vyprávěla o tom, jak něco podobnýho udělala. Jednou, to jsem s ní ještě nechodila (pokud to, co se děje teď, se dá nazvat tak, že spolu chodíme), prý dokonce nějak dokázala dostat nějakýho týpka na opačnou stranu San José bez peněz a jenom ve spodním prádle. Třeba se teď odehraje něco podobného.

Doteď však takový věci prováděla sama a teprve potom mi o tom třeba vyprávěla. Co se změnilo? Potřebovala odvoz? Nebo to je něco víc?

„A já si zase myslím, že to myslíš správně, ale určitě si neodhadla detaily,“ řekla mi a ďábelsky zamrkala. Musel jí provést nějakou fakt velkou sviňárnu, když je na něj tak strašně moc naštvaná. Tyhle její vendety jsou vždycky osobní. Sice si dávala pozor, aby se nevědělo, že to dělá ona. Ale já to samozřejmě všechno věděla.

„To asi ne. Prvně mi ale prosím řekni, co ti udělal,“ pouštím uzdu své zvědavosti.

„Počkat to jako musím reálně říkat, jo? Vždyť se chová hrozně vůči všem. Zaslouží si to.“

„Jenže většinou, když jsi dřív něco takového dělala, vždycky si mi řekla nějakej hlavní důvod…“

„No tak tentokrát je to prostě jiný!“ přerušila mě. Cuknu sebou, nechám to být. Vypadá to, že mi to jen tak neřekne. Smíření. Otevírá pusu: „Prostě je na všechny hroznej, oukej. Nic dalšího,“ nevěřím, ale asi mi to bude muset stačit.

„Dobrá. A teď k těm detailům mise.“

„Dobrá tedy. Schválně, trochu ti poradím, jo? Plán obsahuje prášky na spaní a šaty,“ usmívá se. Přemýšlím. Nemůžu si pomoct. Také se usmívám. Představuji si jej v šatech. Směji se nahlas.

„Tak to je hustý. Jenom nechápu, jak by se mohl dostat k těm práškům na spaní.“

„Ale to včas pochopíš. Nejdůležitější informace je, že teďka na mě čeká před svým zavšiveným barákem. Já ho dovedu sem do auta a nabídnu mu ty pilulky. Myslí si, že jedu v drogách a chtěl nějaký.“ Údiv.

„Proč si něco takovýho myslí?“

„No tak trochu jsem mu to napovídala. Taky jsem si s ním domluvila tu dnešní schůzku.“

„No počkej a nebude pak vědět, žes to udělala ty?“ Je to hrozně riskantní, kdyby věděl, že mu June něco udělala, tak by to nedopadlo dobře. A podle toho, jak to June říkala to vypadalo, že to bude něco fakt mega ztrapňujícího. To přece nemůže projít jen tak.

„No asi jo. Ale mě to je jedno. Hlavně, že nebude vědět, že v tom jedeš ty. To je to hlavní.“

„Když já ti nevím. Jsi si jistá, že to chceš podstoupit?“

„Jo. Určitě.“

„A víc mi zatím neřekneš?“

„Ne, musíš si počkat.“

„Tak fajn,“ říkám odevzdaně. Občas byla moc tajnůstkářská. Ale možná proto se mi právě tak zamlouvala. Vždy měla něco, čím mě překvapila. Možná mě to začne štvát, ale zatím rozhodně ne. Víc překvapení, víc zábavy. Existuje vůbec nějaké nepříjemné Junino překvapení? Nemyslím si.

Rozhostilo se ticho. Je vidět, že je nervózní. Nedivím se jí. „To zvládneš,“ musím ji podpořit.

„Dobře,“ vydechne, „budu po tobě potřebovat, aby ses zatím schovala v kufru.

„Žádný problém.“

No to bude něco. Nelitovala jsem, že jsem s ní vyrazila a ani teď nezačínám. Za jedinou noc jsem zatím zažila tolik vzrušení, že by to jinak trvalo jeden celý týden. A bůhví co mě… co nás ještě čeká. Usměji se. Vystupuji z auta. Rozsvítí se světla. Ona vystupuje taky. Jde mi otevřít dveře do kufru. Nechám se jí vést.

Uvnitř leží taková menší krosna. Tak v tom má asi všechny ty věci. „Tak tohle si vezmu,“ řekla a ukázala na ni. Podávám ji a sama se pak začínám vměstnávat do kufru. June mě sleduje. Když už jsem v klubíčku uvnitř, kývnu na June a ona nade mnou opatrně zavře. Vzápětí se zahalím do neprostupné tmy.

Nic nevidím. Je tu ticho. Klid. Buší mi srdce. Proč mi tak buší? Co kdyby se šel náhodou podívat do kufru a našel mě. To je přece blbost. Ozve se podivné zapraštění. Pak takové tiché zašustění. Co se to děje?

To určitě vydává to auto, uklidňuji se. Nefunguje to. Část mě je stále neklidná. Dostávám svůj dech pod kontrolu. Čekám. Čekám až se objeví nebo až zase něco uslyším. Zatím nic. Zatím jenom děsivé zvuky auta. Potřebovala bych si něco zabroukat. Nějak přehlušit to ticho. Ale nemůžu. Co když by to uslyšel.

Mlčím.

Čekám.

Konečně zdáli slyším kroky a hlasy. Nerozumím jim, jeden z nich však patří June. Něco říkají. Druhý hlas je trochu hlubší, už rozeznávám slova: „…vzorek zdarma. Je to vod tebe dobrý. Jsem dycky věděl, že se nějak domluvíme.“

Slyším dvojí otevření dveří. Uf, rovnou nastoupili dovnitř. Nikdo mě tu neodhalí. Ale ta tma je pořád nepříjemná. Co když tu je někdo další. někde zalezlý, nějaká myš. To je přece blbost, je to auto Juniny matky, ta by nic takového nedovolila. Žádné myši. Ale co když nějaká vlezla dovnitř teď, nebo nějaký sekáč?

Vytrhává mě Junin hlas zevnitř auta, trochu utiší mé svízelné myšlenky: „Na tadyc ho máš.“

Hluboký Thomasův hlas se June ptá: „A jak vím, že to není jenom nějaký šméčko?“

„Takhle,“ řekla June. Něco zachrastilo. Snad si nedala taky? „Klidně chvíli počkej, za chvíli začne zabí… zabírat. To víš vždycky jedno vod druhýho. Každý trvá jináč. Jináč. Jak jinoch, jak ty chápeš. Ty jsi takovej fajnovej jinoch. Jsem dycky věděla, že se s tebou můžu nějak domluvit, abys už nebyl nasranej. Vždyť já už naprosto chápu, co na tobě ta Sheri viděla,“ to už trochu přehrávala.

„Fíjo, tak to je fakt silný svinstvo tohleto,“ odpověděl. To je takovej debil ty vole. Nepokaž to June. Nepokaž to!

„Jo, jo, pravý svinstvo máš ale na obloze. Vem si jenom ty zkurvený hvězdy. Dívej jak se sypou z nebe. Dyť dycky říkám, že hvězdy sou prakticky jak haš, jen na obloze, takže musej bejt silnější, chňápeš, že jo, vem si, no tak, nenechávej mě tu samotnou,“ uf, tak tohle je fakt moc, jestli na tohle nepřijde tak je fakt kokot.

„Téda, tak jo,“ odpovídá, ozve se další zachrastění. On jí to fakt spolkl ty vole. To snad není možný.

„No, já veděla, že mě v tom nenecháš. Víš, já dycky myslela, že seš takovej zmrdátor a tak, ale ty seš vlastně ve skutečnosti strašně fajn. To sem fakt netušila.“

„Jo tak fajn. Fájn, je to fajn, s tebou, taky,“ mám pocit, že přicházím o body IQ s tím, jak ho poslouchám. Znělo to jako by jeho slovník byl tak limitovanej, že slovo fajn považoval za to nejintelektuálnější, které kdy potkal.

„Kúkni na ten měsíc, jak září, sem nikdy nepochopila měsíc. Stejně je to sejra, ať si kdo říká co chce. Vesmejrnej ementál,“ ty vole ona snad chce, aby ji odhalil. Co to kurva mele za sračky? Takhle nemluví ani ti nejzhulenější.

Nic se neozývá. Je ticho. Co se děje? Ozve se otevření dveří. Co když jí na to přišel. Nebo co když si ona fakt vzala ten prášek na spaní a teď sem kráčí Thomas. Kroky už jsou přímo za kufrem. Slyším otevření a je to June. Oddechnu si.

„Ty vole, Vesmejrnej ementál, to jako fakt?!“ ptám se nevěřícně.

„Tak si příště ty zkus vymyslet nějaký takový sračky, ono je to fakt těžký mluvit mimo mísu, ale přitom přesvědčivě. Ale co je hlavní, zbaštil to, nebo snad ne?“

„Doslova.“

Usměje se. „Přesně tak.“

Nahlas vydechnu: „A teď co?“

„Nyní vyrukujeme s těmi šaty,“ usmála se. Otevřela zadní dveře a začala z krosny vyndávat ty šaty. Byly růžové a takové jednoduché, ale to bude stačit. Rozhodně. Odcházím ke dveřím v nichž usnul Thomas. Sundávám mu bundu. June mezitím už kompletně vyndala ty šaty. Pokračuji se sundáváním jeho oblečení. Ani se nehne. Musel to být fakt silnej prášek na spaní. Leknutí, přikládám ruku na jeho krk. Tepe, dobrý, můžu pokračovat.

Nechávám ho ve spodním, pak spolu s June natahujeme šaty. Musela koupit nějakou mega XXL velikost, jinak se to nedalo vysvětlit, že se do toho vůbec nasoukal. Jeho hloupé čelo s jemně rozevlátými vlasy vypadalo směšně. Tohle za to určitě stálo. Ještě jednou jsem si prohlédla naše dílo a tentokrát jsem neodolala smíchu. Ani June nezůstala potichu a připojila se ke mně.

„Co teď?“ ptám se.

„Teď ho hodíme do kufru. Bude potřeba v pozdnější misi. Až dojedeme do San José.“

„Tak tam máme namířeno?! Ahá! Já věděla, že se nakonec prokecneš.“

„No taky si myslím, že už to začalo být víc než jasné. Protože je to stejně naše další destinace.“

„No jasně, jsem to úplně začínala tušit,“ upřímně mě to ani nenapadlo, ale ne že bych jí to chtěla říct. Radši si to nechám sama pro sebe.

„Je mi to úplně jasný,“ odpoví a mrkne na mě. Je na čase pokračovat.

---

Napsal Martin RK Tuček.

První část: https://martintucek321.wixsite.com/home/post/upravena-laska-cast-1

Předchozí část: https://martintucek321.wixsite.com/home/post/upravena-laska-cast-2

Následující část: https://martintucek321.wixsite.com/home/post/upravena-laska-cast-4