Upravená láska (část 5/6)

Prkenná podlaha pod našima nohama vrže. Zvuky se rozléhají po celém domě. June jde jen kousek přede mnou a společně se blížíme k dalším schodům. Ty určitě vedou na vyhlídku. June se klepe ruka a oči ji rychle přelétají ze strany na stranu.

„Proč ta nervozita, co?“ ptám se. Je mi jasné, že ji musela rozhodit příhoda s Lukem. Potřebuji však zjistit co nejvíc. Nervozita. Nejistota. Snad už je to mezi nimi vyjasněné.

„Neřeš,“ odpoví, odbíjí mě. Nenechám se.

„Znáš mě moc dobře na to, abys věděla, že řeším úplně vždycky úplně všecko. Tehdá na procházce jsi mě za to dokonce vychvalovala.“ Snažím se hrát na city. Otáčí se na mě, vrtí hlavou, mlčky pokračuje dál. Bude to stát víc snažení. Nebo ji chvíli nechám a ona sama začne. Cítím, že začne. Věřím jí?

Tyhle schody vržou víc než ty v hale. Vidím však již padací dveře na konci. Už jen pár schodů a budeme nahoře. Jakej tam asi bude výhled, když tomu říkají vyhlídka? Uvidím moře? Na jakou to je stranu? Vstupuji nahoru.

Vidím všechno. San José v dáli. Tu jejich vysněnou školu. Kufr našeho auto s cenným nákladem. Dokonce i moře, tedy spíš náhlý přechod světel ve tmu tmoucí, značící pobřeží. Výhled je do všech stran. U nich police. Na jedné z nich leží taška a v ní něco, co připomíná foťák.

„Wau,“ říkám v úžasu. Okamžitě se vrhám k oknu. Snažím se přehánět, musím nějak rozmluvit June a to půjde nejlíp daleko od Luka.

„Tenhle výhled je super,“ ještě víc to vychvaluji, nadhazuji míček na odpal, snad se June chytne.

„Vždycky býval skvělý. Nejlepší takhle v noci, kdy je úplná tma a člověk vidí všechna ta malá světýlka. Ale jinak nic moc. Už jsem jím příliš nabažená. Znám lepší vyhlídku.“ Ano! Chytila se. Mluví. Teďka nesmí přestat. Ona se k Lukovi jistě sama dostane.

„To si jde těžko představit. To by ten výhled musel být hodně vysoko,“ pár nevinných otázek dokáže nejlíp rozvázat jazyk.

„No, však uvidíme. Vezmu tě tam.“ Radost, zmatení. Dnes?! Je to taky součást mise?

„Fakt?!“ zvolám radostně, dívám se jí do očí. Uhýbá pohledem, nesdílí moji radost, smutně hledí z okna.

„Jo,“ říká, snaží se nasadit radostný hlas, „ale teď o tom dost. Přišli jsme sem pro něco, tak si to vezměme a vypadněme.“

Safra, chce odejít. Musím ji zdržet. Potřebuji se to dozvědět, co mezi nimi bylo, co ji tak vzalo, celou dobu se chová divně, zvláštně, rozporuplně, chvíli šťastná, chvíli smutná. Musí mluvit. „To mě ani nenecháš se podívat?“ ptám se.

„No tak rychle, trochu spěcháme víš. Každou chvíli se náš náklad může probrat a to bych fakt nechtěla. A taky bych ráda stihla všechno… urovnat, zvládnout, dodělat misi prostě. Všechno včas. Chápeš?“

Trochu mě začíná štvát. Tak je to náš večer nebo její večer? Pořád někam spěchá, jako by to nemohla odložit. Musíme tohle, musíme tamto. Nechci se ani hnout, cítím však, že tuhle hádku bych prohrála.

„No tak fajn no, ale někdy sem musíme zas a pořádně se tu porozhlédnout,“ říkám, scházím ze schodů jako první, snad to ocení.

„Klidně můžeš,“ řekne, skoro jsem ji neslyšela. Opětovné vrzání se rozlehne domem. Pod schody vidím, že Luke vyšel ze dveří, nejspíš aby se mohl rozloučit. Na tváři svůj falešný úsměv, sleduje nás, jak odcházíme. Spíš sleduje June. Blížíme se. Nikdo nic neříká. Už jsem úplně u něj a plánuji odejít po schodech do haly dolů, když konečně se z Juniných úst ozve: „Tak ahoj a měj se pěkně.“

„Jasně, ty taky. Krásnej večír vám přeji.“ Ve větě nepřirozeně zdůraznil to vám. Ironie z jeho hlasu srší rychleji než nespisovné výrazy z Thomasových úst.

„Čau,“ říkám potichu, spíš tak ze zvyku, než že bych se skutečně loučila. Ten člověk taky nejeví jakýkoli zájem se se mnou bavit. Scházím schody, June je hned za mnou. Cítím, že chce hned odejít, nechce se tu zdržovat. To s ní sdílím. Otevírám dveře.

„A pak zase zamčete!“ ozývá se za námi Lukův hlas. Přikyvuji. Odcházím pryč a nasávám venkovní vzduch. Cítím se najednou úplně volná. Ani jsem netušila, jak moc na mě hustá atmosféra téhle Juniny skrýše dolehla. Slyším chřestění, to June zamyká dveře.

Už jsem u auta, mnohem rychleji než ona. Nenechá si to však líbit a s úsměvem za mnou běží. Asi se jí taky ulevilo, že to má za sebou. Pořád však vypadá, že jí něco leží v žaludku. Je to nejistota? Vnitřní světla auta se rozsvítí. June mlčky zasedá a já, tentokrát zpět za volantem, startuji.

„Tak to bylo zajímavější, než jsem čekala,“ říkám. Obléhání Juniny mysli pokračuje. Nemůže mi prostě říct, co ji trápí. Musí to být něco s May. Nebo taky ne. Třeba se to týká Luka. Už je to k nevydržení. Dělá ten výlet teda pro nás, nebo pro sebe? Co když mě opravdu chtěla jenom využít… Blbost!

June se ke mně otočí, zrovna když nastartuji. Říká: „To máš teda pravdu. Opravdu jsem nečekala, že bychom mohli na Luka narazit. Varovala bych tě předem. Za dnešek už jsme si prošli dost šokama, co myslíš?“

Souhlasím. „To rozhodně,“ říkám.

Vyjíždíme. Nevím, kam jet, tak zatím projíždím prázdnějšími ulicemi místního předměstí. „Stejně se ten Luke choval divně. Chápala bych kdyby byl jenom naštvanej, ale byl celej nějakej divnej. Takhle se nikdy nechoval. Vůbec to nechápu,“ vrtí hlavou, na obličej ji dopadají světla z lamp, její nos krásně vystupuje nad vším ostatním. Je tak krásná! Měla něco s Lukem? Musím se jí zeptat, už to nevydržím.

„Mělas s ním něco?“ ptám se, nesnažím se zamaskovat zájem, věřím jí.

„Cože?! To myslíš vážně? Ne, neměla, proboha jak tě to vůbec napadlo?“ odpovídá nevěřícně, hlavou kroutí ještě víc, vlasy vlají, musím něco říct.

„No, on po tobě úplně očividně jel. Toho sis jako nevšimla?“ ptám se. Ona si toho fakt nikdy nevšimla?

„Ne. Luke přeci... Ne, to není pravda prostě. Proč? Jak... Jak to víš? Nechápu.“ Opravdu nechápala. Byla očividně na vážkách. Vždyť je tak pozorná a každého hned odhadne, hned ví, co si myslí, ale u Luka ne? Asi ho musí znát fakt dlouho, že to nijak nezkoumala.

„No vždyť to se hned pozná. Už jenom z toho pohledu. Vrhal na tebe úplně ten samý pohled, jako tehdy já v té jídelně, když jsi mě odhalila.“ Odkazuji na starou příhodu. Sedím v jídelně a sleduji ji. Najednou ke mně přijde a ptá se mně na různý věci, jsem nervózní, ptá se, jestli někam nechci a že hned bylo vidět, že jsem do ní zakoukaná až po uši.

„Ne. Nebo jo. Já nevím, mě to asi prostě nikdy nenapadlo.“ Plní mě uklidnění. Nic spolu neměli. Proč ale teda byla tak divná v tom domě?

„Tak a kdo je teďka znalec lidských pocitů?“ ptám se jí, ona však stále nevěřícně hledí, jako by si náhle uvědomila něco úplně zlomového, co úplně změnilo vše v jejím životě.

„No tak to hned všechno dává smysl. Tys na to asi přišla. Byl naštvanej, protože tě se mnou viděl a protože jsem se mu dlouho neozvala. On je hodně velkej stydlín, takže mi sám nenapsal ani nepodnikl nic jinýho jen čekal a čekal, jestli se někdy ještě objevím. Jo počkat! Jednou mi vyprávěl o tom, že jeho crush si našla přítele a že spolu vypadaj šťastně, tak je nechce rozbíjet a že asi pokud je šťastná ona, tak by měl být šťastnej on. Já jsem tehdy chodila s Justinem. Už to chápu, no ty jsi úplnej génius, já tě miluju!“ řekne, otočí se ke mně a za jízdy mi vlepí pusu. Srdce tluče. Nemůžu se soustředit. Odtáhne se.

„No jasně, a proto byl pak zmatenej. Nevěděl, jestli jsme spolu spokojení a šťastní. Nevěděl, jestli může něco říct, nebo jestli má mlčet. Chudák. Doufám, že se přenese přes… přes… přes to, že spolu chodíme,“ to vše ze sebe vychrlila se strašnou rychlostí, u slova přes se však zastavila a zpomalila a zase tak podivně zesmutněla. Jako by nevěděla co říct. Možná jenom… nevím co. Proč se zasekla? Doufám, že to bere tak, že spolu chodíme. Já to tak beru. Jsem divná?

„Tak jsem ráda, žes vyřešila todle. A teď mi řekni, proč se dneska chováš tak strašně divně?“ Jdu s tím ven. Nehodlám chodit kolem horké kaše. Poprvé to vyšlo. Snad to vyjde i podruhé.

„Jak to myslíš?“ nedívá se na mě, upřeně pozoruje silnici, ví o čem mluvím, nechce mi to však říct nebo neví, jak začít. Musím jí s tím nějak pomoct.

„No jseš taková melancholická a smutná, furt uhýbáš pohledem a tak,“ říkám, snažím se vyjádřit svoje pocity, nejde mi to.

Stále upřeně sleduje silnici. Vrtí hlavou. Vypadá nerozhodně. Zpomaluji, očima hledám nějaké příjemné místo, kde bychom si obě mohli sednout a neřešit. Vidím ceduli ukazující na park Greenridge, viděla jsem od tam fotky, je to tam pěkný, tam musíme jet.

„Víš jak jsme spolu tehdy mluvili u těch nádrží o tom, jak moje matka začíná být po tom, co se stalo, úplně paranoidní,“ nakonec se rozhoupala k tomu, aby něco řekla. Vypadá to, že je to něco fakt hluboko v ní. Chci to vědět a zároveň nechci. Doufám, že všechno bude v pořádku. Skoro si ani nevšimnu, že dojíždím na parkoviště u parku. Pomalu zastavuji.

„Ano, pamatuji si na to,“ odpovídám. Nevím co dodat. Konečně začala mluvit a teď nevím, co jí říct, jak ji utěšit, alespoň se mi začíná svěřovat. Nesmím to pokazit, nesmím ji zastavit.

„Myslím si, že mě to dostalo mnohem víc než se zdá. Ty máš svoji úžasnou rodinu a já… já přišla o tu jedinou, na které mi pořádně záleželo,“ říká, náhle jí vytrysknou slzy, sklání hlavu, popotahuje. Není to však pláč, spíš se jí stahuje obličej do nepopsatelné grimasy smutku. Zastavuji, natahuji ruku, přivíjím ji k sobě.

„Jo, já vím,“ říkám, soucítím, je mi hloupě, přikyvuji, „je to hrozně divný, žít prostě normálně dál, co?“ ptám se, doufám, že ji utěším.

„Jenže já nežiju normálně dál. Matka mě teď skoro nikam nepouští. Má strach, ale nemyslím si, že to dělá z lásky. Prostě je teď jenom úplně pomatená.“ Hledím z okna. Co mám říct? Bojím se, že začne naplno brečet. Musím ji nějak dostat ven, tam se jí bude líp mluvit.

June pokračuje: „Fakt, ani nevíš, jak se mě po ní stýská. May byla prostě… no rozuměla mi. Aspoň trošku. April je oproti ní prostě strašně ufňukaná. Taky je ještě děcko, že jo, co se dá jiného čekat. Ale May… Ta věděla všechno.“

Vidím za okýnkem krásný výhled a krásnou lavičku. Zavedu ji tam a utěším ji. „Pojď,“ říkám.

„Ježiš nemusíš tu zastavovat, to jsem nechtěla,“ láme se jí hlas, vidím dalších pár slz, jak tekou po jejím krásném líci se zářných očí. Třpytí se smutkem, chtějí však vidět můj úsměv, hledají oporu.

„Pojď,“ opakuji, usměji se a ukážu ven, „na tohle si musíme sednout někam jinam. To víš, vydýchaný vzduch a tak…“

„No když myslíš…“ odpovídá, otevírá dveře, já také, obě kráčíme k lavičce, ruku v ruce. Vyskočím na ni, je studená, ale brzy ji zahřeji. Výhled je úchvatný. Vidím celé táhlé pobřeží, vrcholky kopců u moře a rozhledny na jejich hřebenech, délku celého pobřeží. June si rovnou lehá na lavičku, svoji hlavu pokládá na můj klín. Hluboce vydechne, hledí na bezhvězdné nebe a na moji tvář. Trochu mě znervózňuje, ale jsem ráda, že ji mohu uklidnit.

Chvíli je ticho, vím však, že se to musí vyřešit tady a teď. Říkám: „Vždycky jsem ti záviděla, že máš sourozence. Já to nikdy neměla.“

Zavírá oči, nadechuje se. S výdechem říká: „Já vím. May pro mě byla jako kamarádka. Jako ty prostě. Bylo až k neuvěření, že jsme měli stejnou máti. Nemohla být víc jiná než já se sestrou. Bylo jí prostě úplně jedno, co si matka myslí, nebo co si kdokoli myslí. Mě ale měla vždycky ráda. A já chtěla být jako ona. Sice jsme se poslední dobou tolik nebavily, ale co už. To bylo od té doby, co vešla do té své gotské fáze.“

Hledím dolů z kopce, přemýšlím. Smutním. Vzpomínám. I když jsem se znala s May jenom krátce, chápu o čem mluví. „Když May zmizela tak to pro mě byl úplnej šok. Doteď to nechápu a občas se přistihnu, jak nad tím přemýšlím.“

„Ono to bylo takové velké no. Ale myslím, že větší část toho už je za mnou. Jenom si furt musím opakovat jaká chudinka je naše máti. Jedna dcera jí zmizí a druhá… Druhá jí pořád někam utíká. Nedivím se jí. Vůbec ne. Jenom prostě…“ náhle zamlká, nemůže najít správný výraz, neví jak se vyjádřit, potřebuje požďuchnout.

„No…“ snažím se jí dotlačit k dokončení věty. Zavrtí se mi v klíně a pramen jejích vlasů sklouzne dolů do větru. Oddělí se jeden vlas a ten nabrán větrem odletí pryč. Stále mlčí. „Pokud nechceš, tak tu větu dokončovat nemusíš.“

„Ale já chci, víš, jenom jsem se snažila najít to správné vyjádření a nebo prostě něco na ten způsob. Prostě to akorát přehání. Pokud chci jít ven, tak mi stejně nemůže nijak zabránit. Mám totiž tebe. Jsi úžasná.“

V hrudi se mi zvedá vlna zadostiučinění, musím jí odpovědět: „Ty víc, June. Miluju tě.“ Shýbám se dolů, přemáhám se, proč bych nemohla začít i já, líbám ji. Ona opětuje, ale bez energie, jen tak automaticky. Oddaluji se. Usměje se. Hledím pryč.

„Já veděla, že se jednou konečně odvážíš být iniciativní. Prosím tě, podívej se na mě,“ prosí mě. Bez jízlivosti, zní to jako něco důležitého. Otočím se opět k ní a hledím jí do očí.

Ona si povzdechne a pokračuje: „Prosím, slib mi, že taková iniciativní budeš pořád. Sluší ti to. A potřebuješ to. Všechno v životě se k tobě nedostane tak snadno jako já. Udělej to pro sebe. Asertivitou nic nepokazíš. Slíbíš mi to?“ Hledí na mě, otazníky v očích, najednou ještě tak třicetkrát vážnější než předtím. Ukápne mi slza, proč jsem smutná, proč se cítím tak hloupě? Zkazila jsem něco?

„Proč, co tak najednou? Udělala jsem něco špatně? Přijde po tomhle nějaké velké ale?“ ptám se.

Ona na mě pohlédne, odvrátí pohled k nebi, na kterém poprvé za celý večer začínají prosvítat hvězdy, brzy se však zase zakryjí. „Možná příjde. Ale rozhodně ne teď. Za chvíli,“ posmutněle se usměje, „no nic, pořáds mi to neslíbila.“

Nechápu ji a její řeči. Ale to k ní prostě asi patří. Vyžívá se v tom, že si část pravdy nechá pro sebe a řekne mi ji až za okamžik. Chvilku čekám, zvažuji možnosti, asi má pravdu, měla bych to slíbit, už jenom kvůli sobě, často si vyčítám, že nejsem tak průbojná, třeba se to fakt zlepší.

„Slibuji,“ říkám.

„Tak to jsem hnedka klidnější,“ říká, dokonce na to vypadá, jednoduchým pohybem se zvedne, pak však zakroutí očima.

„Co se stalo?“ ptám se, musím jí pomoct.

„Jen se mi zamotala hlava, stačí jenom chvilku počkat,“ říká, mrká, snaží se rozkoukat. Hladím ji po zádech, uklidňuju ji. Chvilku sedíme, hledím na nebe a na těch pár hvězd, některé poznávám. Nechala jsem se unést, June už vstává, už je v pořádku. Vstávám také, opouštím lavičku, kráčím s June pryč.

„Tak kam teď?“ ptám se, zvědavá co plánuje.

„Teď se musíme zbavit našeho nákladu,“ řekne, bez vysvětlení pokračuje k autu, „budeš řídit ty. Přece jen, ty už na to máš to oprávnění.“ Mrká. Mrknu zpět.

Nastupujeme spolu do auta. Startuji.

„A můžeme konečně pokračovat. Snad to stihneme,“ říká. Přemýšlím, jak to myslí.

„Stihneme?“ ptám se. Mezitím už vyrážím. Prvně sjíždím dolů z kopce, na kterém se nachází park.

„No však víš, před úsvitem, než naši drazí rodiče zjistí, že jsme někam zmizeli. Mohli by si pak dělat neoprávněné starosti, že se ti něco stalo a tak.“

„Jak to myslíš mě? O tebe si mamka určitě taky bude dělat starosti. Vždyť si mě právě řekla…“

Skočí mi do řeči: „Řekla jsem ti, že to s tou starostlivostí přehání. O mě se bát nemusí, ale o tebe jo. Taháš se s někým tak nebezpečným a lehkovážným jako jsem já.“ Usměje se. Nemůžu než souhlasit.

---

Napsal Martin RK Tuček.

První část: https://martintucek321.wixsite.com/home/post/upravena-laska-cast-1

Předchozí část: https://martintucek321.wixsite.com/home/post/upravena-laska-cast-4

Poslední část: V září