Upravená láska (část 4/6)

June řídí. Sice nemá řidičák, ale očividně řídit umí. Musela by to být fakt smůla, kdyby nás dnes takhle pozdě zastavili cajti. No a kdyžtak bychom se pak rychle vyměnili. I když to by nás možná viděli. Co když by nás při tom chytili? No co, stejně by neměli, jak to dokázat. Je zbytečné se strachovat.

Vlevo nízké stromky a sem tam nějaké osamocené domky, vpravo holé kopce za rozlehlou dálnicí. Tohle je stoprocentně cesta do San José. Asi vidím první domy Haywardu a San Leandra. Teď stačí jet na jih a budeme tam, pokud tedy June neplánuje ještě nějakou další šílenost. I když by mě to asi popravdě nevadilo. Zatím se všechno vyvíjelo skvěle. No teda až na tu situaci u nádrží. Ještěže je to už za náma.

Přivírám oči, jsem ospalá. Mlčení mě uspává, není mi však nepříjemné. Nějak se to teď tak hodí. Nevím. Možná je mi jenom příjemné, že nemusím za všech okolností vymýšlet co říct.

„Tak jaká? Dobrý?“ ptá se mě June, podivně opatrně. Asi se pořád bojí, že jsem na ni naštvaná. Měla bych ji ujistit, že ne.

„Jo, úžasný, jsem ráda, že jsme si takhle vyrazili. Chtělo to něco takovýho. Doufám, že to budeme podnikat častěji, jenom možná bez těch stresu plných chvil a tak.“ A byla to pravda. Hrozně ráda bych s ní trávila víc času. Poslední dobou začala být taková odtažitá, možná to má co dočinění s May. Co možná, určitě. Zmizela a teď asi June neví co dělat. Možná i proto jsme si dnes vyjeli. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je mi s ní vlastě dobře. Teprve teď to začínám doceňovat. Netuším, co bych bez ní dělala.

„Kéž by to šlo,“ odpovídá mi smutně. Nechápu ji, ale bojím se ptát. Když dostane ty svoje náladky, tak je lepší ji nechat. Nemám sílu na vážný rozhovor a ani náladu. Rychle měním téma.

„A co konkrétně plánuješ dál?“

„Teď potřebuji navštívit jednu svoji zašívárnu. Mám tam ukrytej pořádnej foťák. Budeme ho potřebovat použít na náklad v kufru. A taky ti to tam chci ukázat. Je to tam pěkný. Jako fakt mega.“

Podezření. Foťák? Vždyť máme mobily. Sahám do kapsy. Já si nevzala mobil! No tak mobil nemám. „Kolik proboha těch zašíváren máš? A kolik budeme ještě muset navštívit, než budeme mít všechno pro tu tvoji misi?“ ptám se nevěřícně.

Vrtí hlavou, povzdech: „Už jenom tahle jedna. Pak už žádná. Slibuji.“

Přikyvuji. Jsem spokojena. Hledím z okýnka na rozsvícené lampy předměstí. Začíná být nejistá. Co se s ní děje? Vypadá to, že ta zašívárna bude něco víc než jenom místo na schování věcí.

„Už jsme skoro tam,“ ujišťuje mě, špatně si vykládá můj neklid. Kývám hlavou. Jsem ráda. Kolem jsou stromy a napravo prosvítají střechy nějakého školního komplexu. To bude ta střední o které mi vyprávěla June. V jednu chvíli prý hrozně usilovala o to, aby tam mohla jít, ale matka jí přihlásila na tu naší. To je asi dobře, jinak bychom se asi nikdy takhle nesblížil. Všechno by bylo jinak.

Auto zastavilo. June vytáhla klíče ze zapalování: „Tak jsme tady.“

Hledím ven z okénka. Vidím však jen nějaké garáže. Za chvíli však z černočerné temnoty vystoupí i opuštěné rodinné sruby. Polorozpadlé. Rozhodně to nevypadalo jako místo, které by June nějak lákalo. Ale asi o ní holt nevím všechno.

„To je ono, ty polorozpadlý dřevěný domky?“ ptám se s nevírou v hlase. Nemůžu uvěřit tomu, co vidím.

„Ano. To je ono. Ani nevíš, kolik jsem tady dřív trávila času.“

„No to tedy netuším, to máš pravdu,“ přiznala jsem. Něco takového jsem skutečně nemohla tušit. Nikdy se o tom ani slovem nezmínila. Nikdy nic neřekla. Proč mi až teď prozrazuje všechna svá tajemství?

Vystupuji z auta, tuto noc již poněkolikáté. Ozve se ten samý zvuk, to samé klapnutí, když je otevřu a následně zavřu. Proč si ty věci nějak nezajistila předem, když věděla, že na tohle pojedem.

„Tak tam jen tak nestůj. Pojď,“ usmála se na mě a pokynula rukou. Znovu ten její úžasný úsměv. Fascinuje mě to, že jakmile se usměje, musím se usmát taky.

Pohybem ruky zabouchnu dveře od auta a vykročím za ní. Její rozhodné kroky vedou ke dveřím nejbližšího domku. Z celé řady vypadá tenhle domek nejlépe. Jeho střecha vypadala neporušená a okna sice byla vysklená, ale zajištěná na první pohled bytelnými deskami. Skoro jako by to někdo opečovával.

Možná to dělala ona. Ale co když tam byl někdo jiný a zabydlel se tam. Musíme si dávat pozor. „Kdy jsi tu byla naposledy?“

„Asi před týdnem. Všechno by to tu mělo být v cajku, jestli se něčeho bojíš.“

Bezstarostně dojde před dveře. Štěstí z ní srší. Mé pochybnosti jsou rozehnány. Nemůžu jinak, usměji se. Najednou se June začne shýbat, hledá něco pod rohoží. Její džíny kolem… Nedívej se tam! Obracím oči k nebi. K nebi bez hvězd.

Slyším cinkání klíčů. Za chvíli se ozve otevření dveří. Pod tou rohožkou měla klíče?! Dobrý místo. I když tu noc bylo světlo, tam kde dřív byly dveře nyní zela jen černá díra.

June vytáhne z kapsy dvě malé baterky a jednu mi podává. Kývu hlavou, polykám, beru si ji. June se na mě uklidňujícím pohledem podívá. Jaktože není vůbec nervózní? Nechápu to. Uklidní mě to.

June rozsvítí baterku a její světlo prosekne tmu v místnosti. Je to taková větší vstupní hala. Také rozsvěcuji. Nikde nikoho nevidím. Avšak ten vnitřek nevypadá, jak bych si představovala dlouho opuštěný dům.

Na policích skoro žádný prach, chatrné schody vyspravené, na stěnách od pohledu novější fotky, záclony nebyly strhané ani nijak poškozené, všechno křičelo nepřirozenou uklizeností.

„To vypadá, jako by se o to někdo staral. To všechno ty?“ ptám se, nechápu, jak to všechno mohla stíhat.

„To ne já. Chodívá sem jeden týpek z města, co to udržuje, ale ten tu bývá jenom občas a dneska tady nebude. Dneska by tu neměl nikdo být.“

„Když já ti z toho tady mám takovej divnej pocit,“ přiznávám, bojím se, vrací se mi starý strach.

„Neboj se, prosím tě.

„Co když tu někdo bude,“ nedám se, srdce mi tluče v nedobré předtuše.

„Kdo by tu byl? Pokud tu není ten týpek z města, o kterém jsem mluvila, tak kdo by tu měl být jako jinej?!“

„Třeba já,“ neznámý hlas. Úlek. Panika. Vyjekla jsem. Nad schodištěm stojí kluk. Srdce mi tepe. Černé krátké vlasy. Mírně zakulacený. Široká ramena. Stojím a nehnu se. June stojí přikovaná jako solný sloup. Nevím co dělat.

„Co… Co tu děláš Luku?“ ozve se z Juniných úst. Ona ho zná!? Zmatení. Srdce mi stále tluče, jsem však klidnější.

„Na to samé bych se mohl zeptat tebe? To ty jsi přestala chodit,“ říká kluk na schodišti, nejspíš Luke. Zní naštvaně a smutně.

„Měla jsem trochu jiné starosti. Prostě jsem neměla moc času,“ brání se June. Nechápu o čem mluví. Chci do toho nějak vstoupit, ale nevím jak.

„Jasný. Naprosto pochopitelný,“ říká s ironií v hlase, dál však pokračuje opět svým naštvaným hlasem, „A kohopak jsi sem vzala s sebou? Jsem rád, že umíš držet slovo a nikomu to tady neukazuješ.“

„Prosimtě, aby ses neposral. Nikomu nevěřím víc než jí. To mi připomíná, Luku tohle je…“

„Mě to nezajímá! Pochopíš konečně, že tady nejde o tuhle tvoji kamarádku! Ale co chápu tě. Už sem nechodíš, tak nepotřebuješ, aby to tu zůstalo v tajnosti. Proč to tu neukázat všem! Vždyť co tak si tady rovnou votevřeme hotel! Proč taky ne, že jo?“

Sleduji ten zápas slov. Nevím co říct. Ten kluk vrtí hlavou a rozhazuje v gestech, June se snaží zachovat klid, ale už to v ní bublá. Za chvíli se strhne hádka. Nejspíš tohle místo dřív používali spolu. Co když tu mívali sex? June jí říkala, že je bi, tak je to dost možný. Nejspíš odešla a nic neřekla.

„Jo tak tahle!? Budeme se očerňovat, jo!? No jak teda myslíš.“

Musím ji uklidnit. „June, no tak chvilku si spolu sedněte a vyjasněte si to. Jestli chcete tak můžu jít na chvilku ven. Ale hlavně na sebe nekřičte,“ šeptám jí, ale tak aby to slyšel i Luke.

„Nikam nepůjdeš. Tohle je naše společná noc (Luke zakrouží očima). Nikdo nás přece nezastaví,“ říká, skokem se ke mně přivine a už se naše rty dotýkají, přejíždí mi rukou po zádech, já jí projíždím rukou dlouhé vlasy. Naše oči jsou u sebe, já do nich hledím a vidím… jak se dívá na toho kluka, jako by mu chtěla něco dokázat. Odtrhávám se od ní.

„Hele, nic si dokazovat před ním nemusíš a rozhodně k tomu nepotřebuješ mě,“ říkám. Nelituji toho. Sladký okamžik s hořkým koncem.

„Tak nějak,“ říká Luke, „prosimvás, už mě tu nebaví postávat, jestli chcete pojďte si sednout, pokud ne, tak zmizte. Je mi to fakt u prdele. Odcházet kvůli vám ale nebudu. Žádný mechtle na mojí hlídce,“ říká a mizí za rohem. Rychlý zmatený pohled. To byla podivná změna v chování. Před chvíli naštván a teď už v klidu. Asi získal sebevědomí tím, že jsem June odstrčila. Ona je stejně zmatená jako já.

„A každopádně už zavřete ty dveře!“ zavolal ještě zpoza rohu. Vrtím hlavou, otačím se a zavírám je. Je mi jasné, že to nebude tak jednoduché, jak si June plánovala. Ti dva se znali dlouho, stačil jediný pohled na June, abych to vytušila.

„Tak asi jdem, ne?“ říkám June a kráčím ke schodům. Zvědavost mi nedá. Chci vědět o těch dvou víc. Chci vědět, jestli mezi nimi něco bylo.

„Jdeme,“ kývne June na souhlas. Pokládá své nohy na schody. Ty ani nevrznou. Následuji ji, jdu hned za ní. V jednu chvíli klopýtne, přidržím ji a pokračujeme dál. Nahoře jdou v chodbě vidět otevřené dveře. Jinak je chodba úplně prázdná až na jednu rozkvetlou kytku na konci chodby. June vstupuje dovnitř.

Luke už sedí na židličce, další dvě jsou připravené. Uprostřed stojí vodní dýmka.

„Nabídněte si a posaďte se,“ říká. Je na něm vidět těžko skrývaný hněv, ale taky zcela nový pohled plný zvědavosti. Vypadá to, že ho vede to samé, co mě. Zvědavost. Sounáležitost. Sedám si na židli zároveň s June. Ta sáhne po šlauchu a potáhne si, jako by to tu dělala už mnohokrát. Zmatení.

„Vidím, že jsi konečně přišel na chuť ananasu.“

„Jo. To teda jo.“

Zavládlo ticho. Před chvílí na sebe řvali a teď se jen dívají a neví co říct. Musím to nějak rozbít. June mi podává šlauch. Beru si ho a pokouším se potáhnout. Už jsem párkrát měla, ale tohle bylo silnější než cokoli předtím. Trošku si odkašlávám. Potáhnu jsem ještě jednou a pak podávám šlauch Lukovi. Už tu zvědavost neudržím. Ptám se ho: „A odkud se vlastně znáte?“

V jeho tváři projede zklamání. June svěsí hlavu a dívá se do uhlíků.

„Fůůů, tohle jsem teda nečekal,“ řekl Luke a vzal si šlauch, „to fakt začíná bolet June.“

Hledím na June, doufám, že promluví. A taky že ano: „Tady Luke je můj kamarád z mládí. Můj nejlepší kamarád.“

„To mě trochu přeceňuješ. Byl jsem tvůj jedinej kamarád, to je něco jinýho,“ říká. Na tvář se mu vkrade nenápadný úsměv.

„A přesně kvůli tomuhle jsem já byla zase jeho jediná kamarádka,“ rýpne si June, „vždycky najde nějakou urážku a praští tě sní do obličeje. A když jsi všechny praštil tak je těžký najít si mezi nimi nějaký frendy.“

To už se Luke usmál naplno a odhalil své dokonalé zuby. I June se usmála. Vypadá to, že Lukovo naštvání bylo úspěšně zahnáno pryč. Možná se přeci jen dnes něco dozvím a aspoň odejdeme s tím foťákem.

„No jo ale taky nezapomeň, že moje urážlivé údery se setkaly s opravdovými ránami. Třeba na tu nakládačku od Thomase nikdy nezapomenu. To byl fakt debil.“

Překvapení. Pochopení. Tohle je možná jeden z těch důvodů, proč se chtěla June Thomasovi pomstít. Možná.

„Jo tak to máš pravdu,“ potvrdila mu to June, „kéž by tu byla možnost, jak se mu pomstít a kéž by tu byl možnost, že si přestaneš tu dýmku syslit pro sebe.“

Taky jsem se usmála. Takže mu to nechce říct. Dobrá. Začínám si je tady představovat, jak tu sedí, baví se o životě, požďuchují se a přitom si kouří vodnicu. Možná jsem něco mezi nimi narušila. Cítím se jako vetřelec. Co když spolu něco měli?

„Tak tady máš,“ říká a podává jí tu dýmku. Zcela se uvonil, stále však pohledem těká na mě. Taky neví, co si o mě má myslet.

June si vodnici přebrala a nadechla se k pokračování příběhu, když ji Luke znovu přerušil: „Žádný mikrofonování. Buď mluv, nebo kuř.“ Nějaký jejich vtípek, podle toho, jak se June rozzářila. Proto si potáhla a místo ní se chopil slova opět Luke: „No takže jsme prostě byly kamarádi. Chodili jsme spolu na základku. Pak se ale tady pani odstěhovala. Nešla se mnou na střední, jak jsme původně měli v plánu. I tak jsme se občas střetávali tady. Teda až do nedávna. To najednou bez jediného slůvka přestala June chodit. A uhýbala všem mým otázkám, když jsem jí psal. A pak se diví, že jsem nakrknutej, když se vrátí a do našeho místa dovede někoho jinýho. Ale co se stalo, stalo se. Stejně sem nebude chodit, takže to je vlastně úplně jedno.“

Konečně jsem pochopila. Proto furt mluvila o tom, že nemohla jít na tu původní střední. Nejspíš si jenom povídali, ale bůh ví. Musím se jí zeptat. Rozhodně mě zatím nepřesvědčuje o opaku. Usmívá se jako by nebylo zítřka. Takhle se od té doby, co jsme vyrazili, neusmála. Z myšlenek mě vytrhává šťouch do ramene. To mi podává June šlauch. Vrtím hlavou. Je to na mě moc silný. June krčí rameny a podává šlauch Lukovi.

Natahuje se pro šlauch a přitom se ptá: „A mě zase dlužíte vysvětlení, jak jste se potkali a co tady děláte. Nevěřím, že bys sem přišla jen abys mě zase viděla, June.“

„Proč myslíš?“ ptá se na oplátku.

„Třeba protože hned potom, co jsi vešla jsi mluvila o tom, že by tu neměl nikdo být?“ řekl Luke a konečně popadl šlauch s Juniny ruky. June jenom zavrtěla hlavou.

Chtěla jsem se stát součástí toho rozhovoru a tak jsem zvedla hlas a řekla jsem: „Poznali jsme se s June na střední. Dlouho jsem si spolu moc nepovídali, nakonec k tomu však došlo a teďka spolu chodíme, viď.“ Otáčím se na June, láskyplný pohled v očích. Třeba začne Luke žárlit, to by mohlo něco dokázat. I když jenom podle jeho pohledu, tak jde poznat, že je do ní blázen.

June se stále dívá na něj. Ani neodtrhne pohled a řekne: „Jo, jo, je to tak, dalo by se říct.“

Vztek. Ona ani pořádně neposlouchá. Měli bychom jít pryč, než se na sebe vrhnou. Rozhodně to vypadá jako by mezi nimi lítali pořádný jiskry. I když ten Junin pohled nevypadal láskyplně. Spíš vypadá nejistě. Nevidím jí do očí pořádně, je otočená k němu.

„No a teď jsme tady. June říkala, že si tady potřebuje vzít nějakej foťák,“ říkám, unavena jejich pohledy. June se na mě konečně otočí, vrtí očima, neměla jsem to asi říkat, ale mě to je jedno. Už chci vypadnout a je mi jedno, jestli s foťákem nebo bez něj.

„Jo, chtěla jsem si ho odsud půjčit, ten jak jsme se na něj složili, vzpomínáš?“ ptá se ho June, snaží se to zachránit.

„Jasně. Foťák. Říkal jsem si, že jsi asi přišla kvůli něčemu takovýmu. Je nahoře. Na vyhlídce,“ řekl Luke. Veškerý život z jeho slov se vytratil v jednom okamžiku. Sálá z něj chlad. Nejspíš se fakt naštval. Možná si myslel, že sem June přišla kvůli němu. Zoufalec. Neměla bych na něj být taková. Nevím, co se mezi nimi dělo. Ten týpek je do ní ale očividně zabouchnutej. Po tomhle mi je všechno jasný. June má co vysvětlovat. Nevypadá to však, že cítí to samé.

„Pojď. Jdeme si pro ten foťák,“ říká mi June. Vstává. Dýmku nechává hořet v místnosti a bez milosti odchází. Pokrčím rameny na Luka, který však mě vůbec nevnímá a hledí ztraceně do odplouvajícího kouře. Nechám ho tam a následuji June ze dveří. Stejně už pro mě v té místnosti nic důležitého nezbylo.

---

Napsal Martin RK Tuček.

První část: https://martintucek321.wixsite.com/home/post/upravena-laska-cast-1

Předchozí část: https://martintucek321.wixsite.com/home/post/upravena-laska-cast-3

Následující část: https://martintucek321.wixsite.com/home/post/upravena-laska-cast-5